Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Jaroslava Sládka, zast. JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.9.2013, č.j. 28 Cdo 3620/2012-114, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.5.2012, č.j. 68 Co 532/2011-96, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7.7.2011, č.j. 41 C 405/2009-61, a za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel uvedl, že proti usnesení Nejvyššího soudu podává ústavní stížnost pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o lidských právech (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod", dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 2 Listiny (podle obsahu stížnosti jde o zřejmý překlep, protože stěžovatel má na mysli čl. 36 odst. 3 Listiny). Nicméně v petitu ústavní stížnosti požaduje zrušení rozsudku prvostupňového i rozsudku druhostupňového, a to ze stejných důvodů.
Tyto důvody v další části konkretizuje - s využitím odkazů na judikatorní závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu - a konkretizuje je do polemiky se závěry o neexistenci příčinné souvislosti. Podle jeho názoru nebyla příčinou vzniku škody skutečnost, že dodavatel vzduchotechnického zařízení nedodal dle smlouvy o dílo řádné dílo, ale skutečnost, že z následného sporu, který z této věci vznikl, došlo k nebývalým průtahům v soudním řízení, díky kterému nemohl stěžovatel nechat opravit vzduchotechnické zařízení, takže mu bylo zabráněno v realizaci zakázek, a tím mu vznikla škoda ve formě ušlého zisku.
K zásahu do základních práv a svobod údajně došlo zejména odmítnutím podaného dovolání ačkoliv pro odmítnutí nebyly splněny zákonem stanovené podmínky; stěžovatel má za to, že jednak napadené rozhodnutí má pro něj zásadní práv význam a dále je napadené rozhodnutí ve zjevném rozporu s hmotným právem i jeho ustáleným výkladem. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 36 odst. 3 Listiny:
Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu stěžovatelova návrhu tvoří námitky proti posouzení existence (resp. neexistence) jednoho z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, tj. příčinné souvislosti, se snahou o jejich posunutí do ústavněprávní roviny, zejména opakovaným tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces a práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu však k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. Obecné soudy hodnotily naplnění předpokladů vzniku případné odpovědnosti státu, a pokud stěžovatel žádá po Ústavním soudu přezkum jejich závěrů v tomto smyslu, jde o přezkum tzv. jednoduchého práva, které této soudní instituci nepřísluší. V této souvislosti Ústavní soud kvituje snahu obecných soudů vysvětlit stěžovateli jeho právní postavení při uplatňování práv z vadného plnění a práv na náhradu škody.
Ústavní soud dále dodává, že když nebylo zjištěno naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, nemohlo ani dojít k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního. Z těchto důvodů Ústavní soud ani nevyzýval stěžovatele k odstranění vad podání, kdy vada spočívala v nepředložení plné moci ve prospěch jeho právního zástupce, ač samotná ústavní stížnost byla nepochybně sepsána a podepsána advokátem (jak požaduje zákon o Ústavním soudu).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu