28 Cdo 3620/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a
soudců JUDr. Jana Eliáše, PhD., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce J.
S., IČ 10135316, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem se
sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti, IČ 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zaplacení částky 20.856.923 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 41 C 405/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 28. 5. 2012, č. j. 68 Co 532/2011-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 7. 2011, č. j. 41 C
405/2009-61 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 41 C 405/2009-76, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované
domáhal zaplacení částky ve výši 20.856.923,- Kč s příslušenstvím z titulu
náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze v
řízení vedeném pod sp. zn. 13 Cm 270/2004. Odvolacím soudem bylo dále
rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá
na jejich náhradu právo (výrok II.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně
vyšel ze zjištění, že dne 27. 12. 2004 podala společnost CIUR, a. s. žalobu
proti žalovanému J. S. o zaplacení částky 871.803,- Kč s příslušenstvím. Vzal
za prokázané, že předmětem smlouvy byl nedoplatek ze smlouvy o dílo uzavřené
dne 9. 3. 2003 mezi žalovaným (v tomto řízení žalobcem) a P. T. jako
zhotovitelem, když předmětem díla bylo dodání a montáž vzduchotechnického
zařízení v provozovně žalovaného ve V. Dále zjistil, že cena díla byla
stanovena na částku 1.362.860,- Kč. Žalobce uhradil před realizací díla částku
750.000,- Kč a pohledávka na doplatek ceny díla ve výši 612.860,- Kč a DPH z
celkové ceny díla ve výši 258.943,- Kč byla na základě smlouvy o postoupení
pohledávky ze dne 12. 11. 2004 postoupena na společnost CIUR, a. s. Žalobce v
rámci své procesní obrany uvedl, že dosud nebylo dílo řádně ukončeno a předáno
a vykazuje vady, proto vzduchotechnické zařízení není funkční. Též vzal za
prokázané, že dne 10. 3. 2009 byl vypracován znalecký posudek č. 773/09 Ing. Radimem Ledeckým, v němž byla posouzena funkčnost vzduchotechnického zařízení a
rovněž i skutečnost týkající se výměny řídící jednotky vzduchotechnického
zařízení na chod tohoto zařízení. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 13 odst. 1,2
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Podle odvolacího soudu
odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným
úředním postupem předpokládá existenci protiprávního úkonu – nesprávného
úředního postupu, vznik majetkové újmy a příčinnou souvislost mezi nesprávným
úředním postupem a vznikem majetkové újmy. Odvolací soud přisvědčil závěru
soudu prvního stupně, že v dané věci není příčinná souvislost mezi tvrzeným
nesprávným úředním postupem, spočívajícím v průtazích řízení při ustanovování
znalců v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 13 Cm 270/2004
a tvrzenou škodou, představující pokles obratu ve výrobě v letech 2005 - 2008 v
souvislosti s tím, že v jeho provozovně je nefunkční vzduchotechnické zařízení. Odvolací soud dále vyslovil, že i kdyby bylo prokázáno, že v řízení vedeném
před Městským soudem v Praze pod sp.
zn. 13 Cm 270/2004 nastaly průtahy, soud
prvního stupně správně dovodil, že nepřiměřeně dlouhé řízení nemohlo být v
příčinné souvislosti s tím, že žalobci klesl obrat ve výrobě v letech 2005 -
2008 oproti roku 2004 proto, že nemohl podnikat podle podnikatelského záměru
(vyrábět bazény i v období od října do dubna kalendářního roku). Zaujal názor,
že i pokud by znalecký posudek byl vypracován již prvním znalcem, který byl v
řízení před Městským soudem ustanoven, pak výsledek znaleckého zkoumání nemohl
ovlivnit samotnou nefunkčnost vzduchotechnického zařízení, v důsledku které
podle žalobce došlo k poklesu jeho výroby. Podle odvolacího soudu jestliže
žalobce tvrdí, že mu bylo dodáno vadné dílo, je třeba zvažovat odpovědnost
dodavatele za takové dílo, případně odpovědnost samotného objednatele, pokud
dílo užívá či ho po jistou dobu reálně užíval a rovněž do díla významným
způsobem zasahoval. Dále poznamenal, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, je v dané věci nepřípadný, neboť se v něm Nejvyšší
soud zabývá nadbytečným prováděním důkazů (vypracováním znaleckého posudku) ve
vztahu k celkové délce řízení, ale v souvislosti s nárokem na odškodnění
nemajetkové újmy, která vznikla žalobci v souvislosti s nepřiměřeně dlouhou
dobou řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Tvrdil existenci dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. V dovolání rekapituloval
průběh řízení před soudy obou stupňů. Namítal, že soudy nedostatečně odůvodnily
svá rozhodnutí. Podle dovolatele v dané věci není pochyb o existenci
protiprávního úkonu, a to nesprávného úředního postupu, spočívajícího v
průtazích v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 270/2004
s tím, že průtahy v tomto řízení trvaly 7 let. Poukazoval na skutečnost, že na
vlastní náklady nechal zdokumentovat stav vzduchotechnického zařízení znaleckým
posudkem č. 231/2006, který vypracoval Doc. Ing. Karel Brož, CSc., a
exekutorským zápisem JUDr. I. G. Ohledně výše škody dovolatel dovozoval, že
škoda ve formě ušlého zisku skutečně vznikla a jeho výši nechal opět na své
náklady stanovit na základě znaleckého posudku, který zpracoval soudní znalec
Ing. Rudolf Doucha. Nesouhlasil s názorem soudů obou stupňů, že mezi nesprávným
úředním postupem a vzniklou škodou neexistuje příčinná souvislost. Podle
dovolatele nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je, aby mezi
protiprávním úkonem (nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze) na
straně jedné a škodou (ušlým ziskem) na straně druhé existoval vztah příčiny a
následku. Namítal, že soudy měly izolovat občanskoprávně relevantní následek a
občanskoprávně relevantní příčinu. Podle dovolatele občanskoprávně relevantním
následkem je v dané věci způsobení škody ve formě ušlého zisku. Dále tvrdil, že
příčinou vzniku škody byla skutečnost, že došlo k nebývalým průtahům v soudním
řízení, díky nimž nemohl žalobce nechat opravit vzduchotechnické zařízení. Vytýkal soudům obou stupňů, že v projednávaném případě pominuly, že při
hodnocení existence příčinné souvislosti je třeba vycházet z teorie adekvátní
příčinné souvislosti. Podle dovolatele oba soudy měly při hodnocení
předvídatelnosti vycházet z objektivního měřítka, tj. zda byla škoda
předvídatelná každou rozumně se chovající osobou, která by se nacházela v době
způsobení škody na místě žalobce. Podle dovolatele odvolacímu soudu mělo být
zřejmé, že neustálým obměňováním znalců dojde k průtahům v řízení, které
zapříčiní, že spor ohledně vzduchotechniky nebude ukončen, a proto
vzduchotechnické zařízení nebude moci být opraveno. Namítal, že mezi průtahy v
řízení a vzniklou škodou existuje příčinná souvislost. Dále poukazoval na
nesprávný názor soudů, že žalobce svým jednáním porušil povinnost stanovenou v
ustanovení § 415 o. z. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, v němž bylo stanoveno, že stát nese odpovědnost
za průtahy způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku. Vytýkal
rovněž odvolacímu soudu, že se nevypořádal s rozhodnutími ESLP ze dne 25. 6. 1987, ve věci Capuano proti Itálii a ze dne 22. 2.
2001 ve věci Szeloch proti
Polsku, stížnost č. 33079/96, odst. 113, v nichž bylo stanoveno, že hlavní
odpovědnost za zpoždění způsobené odbornými posudky leží na státu. Dovolatel
navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 28. 5. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. 12. 2012. Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupen advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a
dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží. Dovolací soud poznamenává, že s ohledem na důsledky plynoucí z
citovaného ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. nelze předně přihlížet k námitce
uplatněné v dovolání nesoucí se k údajné vadě, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci
nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., a to existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním
postupem Městského soudu v Praze a vznikem škody.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí
projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez
ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění
třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná
souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence
musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý
pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4.
2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené
lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
V projednávané věci dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné
posouzení otázky existence (resp. neexistence) příčinné souvislosti mezi
vznikem škody a nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze. Je třeba
zdůraznit, že k dané otázce se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozhodnutí ze
dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009, kde zaujal názor, že otázka
příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody není
otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.
s. ř., neboť existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v
řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na
straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001,
publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti
spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence
zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
Dále podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo
818/2005, nemůže z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z
předpokladů odpovědnosti za škodu stačit obecná úvaha o možných následcích
jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho
protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O
vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma
následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a
škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen
takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice
jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na
nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu
podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro
existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících
příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní
příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně
případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003,
publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 29 pod č. C 2593). Pro úplnost je
vhodné dodat, že obdobou problematikou se zabýval rovněž Ústavní soud ve svém
rozhodnutí ze dne 27.10.2009, sp.zn. I. ÚS 3109/08, v němž vyslovil závěr, že
otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vztahu příčinné
souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní.
Dovolací soud dále podotýká, že problematikou příčinné souvislosti mezi
vznikem škody a nesprávným úředním postupem se zabýval rovněž ve svém
rozhodnutí ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009. Zde vyslovil, že
teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a
následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M.
– Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha:
ASPI, a.s., 2005. s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší
důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je
příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy,
obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo
škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této
příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M.
a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s.
1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve
vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „pro odpovědnost
za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce]
konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele
není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“
Vzhledem k tomu, že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena
obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech, nelze vůči právnímu posouzení
soudů nižších stupňů nic namítat. Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik
odpovědnosti státu za škodu nebyla splněna podmínka vztahu příčinné souvislosti
mezi škodou vzniklou na straně žalobce a nesprávným úředním postupem Městského
soudu v Praze, je správný. Protože tento důvod sám o sobě postačuje k zamítnutí
žaloby, je nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami, neboť na celkový
výsledek dovolacího řízení nemohou mít vliv. Není-li totiž dána příčinná
souvislost mezi škodou vzniklou žalobci a nesprávným úředním postupem, nevzniká
odpovědnost státu za škodu, a to bez ohledu na to, zda další předpoklady
objektivní odpovědnosti státu jsou splněny či nikoliv (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 2829/11.
Nejvyšší soud, i když si je vědom toho, že mu nenáleží provádět přezkum
věci po stránce skutkové, se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, pokud
jde o neexistenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody u žalobce a
nesprávným úředním postupem žalované.
Dovolací soud se rovněž ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že odkaz
na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, je v dané věci nutno
považovat za nepřípadný.
S ohledem na výše uvedené převzal závěry odvolacího soudu, že v dané
věci nebyly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu § 13 zákona
č. 82/1998 Sb.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury
(od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci) a neodporuje ani
hmotnému právu, nejde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti
němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.
1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř.; žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. září 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu