Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Bc. Marcely Šalounové, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1757/2023-338 ze dne 12. 9. 2024, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Mysliveckého spolku Lštění, sídlem Lštění 20, Blížejov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se u Krajského soudu v Plzni domáhala vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze Mysliveckého spolku Lštění (vedlejší účastník), kterým byla vyloučena ze spolku, a přiznání přiměřeného zadostiučinění podle § 261 odst. 1 občanského zákoníku ve formě omluvy a peněžité satisfakce. Stěžovatelce bylo usnesením členské schůze kladeno za vinu celkem sedm porušení povinností členky spolku, z toho šest bylo spolkem kvalifikováno jako hrubé porušení povinnosti.
2. Krajský soud usnesením č. j. 41 Cm 20/2021-238 ze dne 27. 6. 2022 vyslovil neplatnost usnesení vedlejšího účastníka (výrok I.), zamítl návrh na uložení povinnosti spolku poskytnout navrhovatelce písemnou omluvu (výrok II.), zastavil řízení v části týkající se peněžité satisfakce (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka potvrdil výroky I. a II. usnesení krajského soudu, změnil výrok IV. o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání podané stěžovatelkou i vedlejším účastníkem Nejvyšší soud odmítl.
3. Soudy své závěry odůvodnily tím, že podle znění stanov spolku (vedlejšího účastníka) lze jeho člence za tentýž skutek uložit pouze jedno z "disciplinárních" opatření a nelze ji za takový skutek po uložení opatření vyloučit. Navrhovatelce byla přitom za část skutků, pro něž byla napadeným usnesením vyloučena, uložena "disciplinární" opatření (výtka, omezení povolenky k lovu), dva skutky nebyly prokázány a poslední skutek odvolací soud posoudil tak, že nešlo o hrubé porušení stanov. Podle § 258 občanského zákoníku proto vyslovil neplatnost napadeného usnesení. Přiměřené zadostiučinění podle § 261 odst. 1 občanského zákoníku však soudy stěžovatelce nepřiznaly, protože nehmotná újma způsobená člence byla zhojena vyslovením neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud sice provedl určité dokazování ve vztahu ke všem tvrzeným porušením stanov, ale zcela rezignoval na učinění skutkových závěrů: zda se stěžovatelka skutečně dopustila tvrzených porušení č. 1, 2, 3 a 5. Ačkoli uvedená porušení nebyla relevantní pro její vyloučení ze spolku, měl k nim soud přijmout skutkové závěry. Mají totiž význam pro posouzení nároku na poskytnutí omluvy. Krajský soud stěžovatelce nepřiznal právo na přiměřené zadostiučinění podle § 261 odst. 1 občanského zákoníku.
Kdyby však řádně učinil skutkové závěry, došel by k závěru, že se stěžovatelka tvrzených porušení stanov nedopustila. Stěžovatelka dovozuje, že její nespravedlivé obvinění by znamenalo zvýšení závažnosti zásahu do jejích práv, a tedy i odlišné právní posouzení jejího práva na poskytnutí písemné omluvy. Napadá proto závěry krajského, vrchního a Nejvyššího soudu a označuje je za nesprávné. Uvedená pochybení zakládají nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí. Stěžovatelka setrvává na tom, že došlo k závažnému porušení jejího základního členského práva.
Napadené usnesení Nejvyššího soudu má legitimizovat nespravedlivé a nepodložené obvinění stěžovatelky, a neplní tak prevenční účel vůči vedlejšímu účastníkovi. Ten ostatně interpretuje rozhodnutí soudů tak, že stěžovatelka jednala opakovaně závažně protiprávně a jejímu vyloučení zabránil pouze složitý obsah stanov.
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Jinými vadami se nezabývá.
7. V nyní posuzované věci Ústavní soud ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Jak s odkazem na ustálenou judikaturu konstatoval Nejvyšší soud, nehmotná újma, která byla člence spolku způsobena a jež má být sanována přiměřeným zadostiučiněním, může být (a často také bude) zhojena vyslovením neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku. Právo na přiměřené zadostiučinění podle § 261 občanského zákoníku člence spolku vzniká pouze tehdy, nelze-li s ohledem na konkrétní okolnosti uzavřít, že nemajetková újma byla sanována již samotným vyslovením neplatnosti napadeného rozhodnutí, popř. byl-li návrh na vyslovení neplatnosti zamítnut z důvodu podle § 260 občanského zákoníku.
8. Obecné soudy dospěly k závěru, že s ohledem na okolnosti projednávané věci a provedené dokazování je vyslovení neplatnosti napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka postačující; způsobená nemajetková újma tím byla sanována. Postup obecných soudů je přezkoumatelný a dostatečně odůvodněný; nevyvolává ústavněprávní pochybnosti. Úvahy o tom, jak by soudy rozhodly při obsáhlejším dokazování, jsou toliko spekulativní. Lze podotknout, že vyslovení neplatnosti napadeného rozhodnutí bez přiznání přiměřeného zadostiučinění není nijak neobvyklé a vychází z logiky § 258 až 261 občanského zákoníku; část doktríny se dokonce domnívá, že prostor pro přiměřené zadostiučinění nastává teprve tehdy, není-li možné přistoupit k vyslovení neplatnosti příslušného rozhodnutí orgánu spolku [srov. Lavický, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, § 261, s. 977-982].
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu