Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. V. N., soudního exekutora, zast. Mgr. Lucií Černotovou, advokátkou, sídlem Havlíčkova 13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21.2.2006, č.j. 20 Co 426/2005-21, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, Finančního úřadu v Šumperku a J. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných článků Ústavy a Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 9 odst. 1 Listiny:
Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 11 odst. 4 Listiny
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Pouze uvedl, že považuje za nutné, aby se k dané problematice Ústavní soud vyjádřil (s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 200/2005) co nejjasněji.
Finanční úřad v Šumperku shledává napadené usnesení v souladu s právem a v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 200/2005, na které odkázal; poukázal též na judikaturu obecných soudů, které je s tímto stanoviskem v souladu. Navrhl, aby Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl, nebo aby ho nálezem zamítl. J. D. na výzvu k vyjádření nereagoval.
S ohledem na obsah vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení, která neobsahují žádná nová tvrzení ani nové skutečnosti, nebylo třeba je zasílat stěžovateli k seznámení s nimi a k případné replice.
Z předložených listin a ze spisu Městského soudu v Brně sp.zn. 69 Nc 1212/2003 Ústavní soud zjistil, že městský soud na základě návrhu Finančního úřadu v Šumperku usnesením ze dne 9.4.2003 usnesením č.j. 69 Nc 1212/2003-5 nařídil exekuci k uspokojení jeho pohledávky ve výši 125 351,10 Kč a jejím provedením pověřil stěžovatele. Ten dal dne 30.3.2005 podnět k zastavení exekučního řízení, který doplnil zprávou o výsledku provedení exekuce. Na tomto základě vydal městský soud dne 7.4.2005 usnesení č.j.
69 Nc 1212/2003-11, kterým exekuci zastavil (výrok I.), oprávněnému uložil povinnost zaplatit stěžovateli účelné náklady exekuce v částce 4 079,32 Kč (výrok II.) a současně povinnému uložil povinnost nahradit tyto náklady oprávněnému (výrok III.). Výrok II. odůvodnil odkazem na § 89 exekučního řádu, výrokem III. zohlednil, že exekuce nebyla zastavena z důvodu pochybení oprávněného, ale nemajetnosti povinného (připomenul, že toto usnesení je pro oprávněného dalším exekučním titulem pro následné pohledávky proti povinnému).
Oba výroky o nákladech napadl oprávněný odvoláním, v němž poukázal na absenci jeho procesního zavinění na zastavení exekuce a vyjádřil názor, že povinnost úhrady nákladů měl soud uložit povinnému přímo a nikoliv tak, že ji primárně uloží oprávněnému s tím, že zaplacená úhrada bude považována za účelně vynaložené náklady oprávněného, které mu zpětně musí uhradit povinný. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, proto oba napadené výroky změnil: povinnost zaplatit náklady exekuce uložil povinnému a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem I.
stupně.
I. ÚS 290/05 dospěl k závěru, že pokud došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce, nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Protože II. senát Ústavního soudu dospěl k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s § 23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému."
V posuzované věci, která je obdobná věci řešené ve výše citovaném stanovisku, odkazuje proto Ústavní soud na závěry v něm obsažené. Konstatuje, že právní závěry krajského soudu ohledně aplikace § 89 exekučního řádu jsou zcela v souladu s požadavky ústavnosti.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud opakovaně rozhodoval o stěžovatelových obdobných návrzích, odkazuje též - z důvodů procesní ekonomie - na svoje předchozí rozhodnutí, viz usnesení ze dne 5.10.2006, sp.zn. II. ÚS 253/06 , a usnesení ze dne 17.10.2006, sp.zn. II. ÚS 254/06
.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. srpna 2007
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu