Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Benešové, zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem, sídlem Lukavická 22, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2025 č. j. 22 Cdo 1589/2025-613, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. října 2024 č. j. 18 Co 151/2024-560 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 9. dubna 2024 č. j. 11 C 203/2019-508, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Pavla Voráčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Předmětem sporu v řízení před obecnými soudy bylo, zda stěžovatelka vydržela právo brát vodu ze studny na pozemku vedlejšího účastníka. Ve své ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces, jelikož napadená rozhodnutí vykazují znaky libovůle a nesprávného hodnocení důkazů. Též vznáší námitky vůči obsazení dovolacího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že stěžovatelka podala žalobu na určení existence práva služebnosti vůči vedlejšímu účastníkovi k Okresnímu soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud"). Soud však její žalobu zamítl, protože podle něj nemohlo dojít k vydržení služebnosti. Poukázal přitom na to, že stěžovatelka odebírala vodu na základě jiného právního důvodu než práva služebnosti, a to na základě dohody s obcí. Stěžovatelka se tak snaží proměnit v trvalé právo něco, co jí bylo povoleno jen výprosou.
3. Rozsudek okresního soudu následně potvrdil Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací. Ztotožnil se s jeho právním posouzením a reagoval též na odvolací námitky stěžovatelky ohledně absence poučení a neprovedení některých důkazů. Podle krajského soudu totiž bylo možné učinit závěr o nutnosti zamítnout žalobu již na základě samotných tvrzení stěžovatelky o uzavření dohody o čerpání a vedení vody. Závěr o povaze této dohody jako výprosy byl nadto podpořen i provedeným dokazováním.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
5. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
7. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. nález ze dne 16. února 2021 sp. zn. I. ÚS 3449/19
(N 31/104 SbNU 360), body 9-11, či nález ze dne 15. února 2022 sp. zn. I. ÚS 45/21
(N 19/110 SbNU 191), bod 19].
8. Z ústavní stížnosti nicméně plyne, že stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby ze své role soudního orgánu ochrany ústavnosti vybočil a stal se další instancí obecného soudnictví. Netvrdí téměř žádnou ústavně relevantní argumentaci a napadá především postup obecných soudů při dokazování a při aplikaci podústavního práva. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k tomu, že jejich odůvodnění působí logicky, konzistentně a přesvědčivě. Na rozdíl od stěžovatelky rozhodnutí podle Ústavního soudu ani nevykazují znaky libovůle.
9. Z napadených rozhodnutí je zřejmý postup soudů při zjišťování skutkového stavu a nic nenasvědčuje tomu, že by vykazoval takové nedostatky, které by opodstatňovaly zásah Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 3. září 2025 sp. zn. II. ÚS 2881/24
, body 32 a 33). Jak vysvětlily stěžovatelce obecné soudy, k závěru o zamítnutí žaloby postačovala již samotná její žalobní tvrzení. Proto nebylo namístě poučovat stěžovatelku o neunesení důkazního břemene a daný závěr nemohly zvrátit ani další důkazy navrhované stěžovatelkou (viz zejména body 27 a 28 usnesení Nejvyššího soudu či body 13 a 14 rozsudku krajského soudu). Takové zdůvodnění lze označit za rozumné a v mezích ústavněprávního přezkumu obstojí.
10. Při právním hodnocení postupovaly soudy v souladu s konstantní judikaturou ohledně nemožnosti vydržet věcné právo služebnosti v případě jiného titulu. Ústavní soud nemá důvod závěry obecných soudů nyní přehodnocovat a pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí (zejména body 22 až 24 usnesení Nejvyššího soudu).
11. Ústavní soud se pozastavil nad námitkou stěžovatelky, že z rozhodování v řízení před Nejvyšším soudem měl být vyloučen soudce Mgr. Michal Králík, Ph.D. Z ústavní stížnosti jednak ani není zřejmé, zda stěžovatelka v dovolacím řízení vnesla námitku podjatosti, a zda je tedy nyní námitka vůbec materiálně přípustná [viz nález sp. zn. II. ÚS 3383/14
ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565), bod 17]. Avšak už ze způsobu jejího odůvodnění je zřejmé, že není opodstatněná, může-li vůbec být vážně míněná. Stěžovatelka totiž soudce považuje za podjatého, jelikož podle ní "zřejmě poskytuje ochranu svým předchozím rozhodnutím", aby je mohl prezentovat v rámci své přednáškové činnosti. Tím však stěžovatelka, resp. její právní zástupce z řad advokátů, vůči soudci zjevně uplatňuje okolnosti, které - bez ohledu na jejich hrubou spekulativnost - spočívají v rozhodování soudce v jiných, předchozích věcech, což zákon výslovně vylučuje z důvodů pro vyloučení soudce (viz § 14 odst. 4 občanského soudního řádu).
Neobstojí ani argument, že je soudce kvůli své přednáškové činnosti na věci ekonomicky zainteresován. Jednak není zřejmé, jak by byl soudce na výsledku sporu ekonomicky závislý (např. při změně judikatury by přeci mohl přednášet právě o tomto judikaturním vývoji), jednak je šíření informací o právu a judikatuře prostřednictvím pedagogické nebo publikační činnosti považováno za součást výkonu funkce soudce (viz nález ze dne 27. listopadu 2024 sp. zn. IV. ÚS 2404/23
, body 33 a 34). Výhrady vůči dalším soudcům stěžovatelka konkrétně neodůvodňuje, zakládá je pouze na svých dojmech z toho, jak o věci rozhodli.
12. Ústavní soud nedospěl k tomu, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu