USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně A. B., zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem v Plzni, Lukavická 2012/22, proti žalovanému P. V., zastoupenému JUDr. Lenkou Kamišovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, o určení existence práva brát vodu na cizím pozemku a svádět ji na svůj pozemek, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2024, č. j. 18 Co 151/2024 560, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lenky Kamišové, LL.M., advokátky se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1.
1. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č. j. 11 C 203/2019-508, zamítl žalobu na určení, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „pozemek žalovaného“) je zatížen služebností opravňující vlastníka pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „pozemek panující“) brát vodu ze studny na pozemku žalovaného a svádět ji na pozemek panující, a na určení, že pozemek žalovaného je zatížen věcným břemenem ve prospěch vlastníka pozemku panujícího vést vodovodní přípojku v rozsahu geometrického plánu č. 90107/2019, zhotoveného Janem Blažkem (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Soud ve svém rozhodnutí vyšel z následujících zjištění. Žalobkyně po desítky let (a před ní její právní předchůdci) odebírala pro potřeby své nemovitosti vodu ze studny na pozemku žalovaného pomocí vodovodní přípojky, kterou ke studně napojili v 50. letech minulého století právní předchůdci žalobkyně. Studna byla po dlouhou dobu považována za studnu obecní, její vlastnický režim se vyjasnil teprve až rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2022, č. j. 14 Co 204/2021-616, které postavilo najisto, že předmětná studna je ve vlastnictví žalovaného. Žalobkyně v řízení netvrdila ani neprokazovala existenci právního titulu představovaného smlouvou o zřízení věcného břemene uzavřenou buďto s obcí XY nebo s žalovaným. S ohledem na chybějící právní titul zakládající služebnost brát vodu ze studny a vést vodovodní přípojku, soud prvního stupně vyloučil možnost řádného vydržení těchto služebností. Následně vyloučil i možnost vydržení mimořádného, jelikož bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že žalobkyně odebírala vodu ze studny na základě jiného právního důvodu než práva služebnosti, a to na základě dohody s obcí. Soud prvního stupně s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu spatřoval nepoctivý úmysl v jednání žalobkyně, která se snažila proměnit v trvalé právo to, co jí bylo povoleno jen výprosou. Proto soudu nezbylo, než návrh žalobkyně zamítnout.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 18 Co 151/2024 560, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém nejprve vytkla odvolacímu soudu vady řízení, které měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, např. chybějící poučení žalobkyně podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), že soud nijak nereagoval na některá sdělení zástupce žalobkyně, že nijak nehodnotil námitku právního omylu žalobkyně, a řadu dalších námitek (43 bodů). V druhé polovině dovolání rozvedla téměř dvacet námitek k postupu odvolacího soudu, které se v mnohém překrývají s již tvrzenými vadami, čímž se měl odvolací soud odchýlit od různých rozhodnutí Nejvyššího nebo Ústavního soudu, mezi nimiž uvedla také jednu otázku, kterou rozhodovací praxe doposud neřešila. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že ho považuje za zcela nedůvodné a nemá za splněné podmínky jeho přípustnosti. Oba soudy se případem velmi intenzivně zabývaly a dospěly k závěru, že žalobkyně svůj nárok neprokázala. Byla to právě strana žalující, která do řízení přinesla podstatná tvrzení a důkazy, které „definitivně zpečetily osud její žaloby“. Soudům tedy nezbylo, než žalobu zamítnout. Následně se jednotlivě vyjádřil ke stěžejním argumentům žalobkyně v dovolání. Závěrem zhodnotil, že se soudy obou instancí neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a proto navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Na úvod dovolací soud předesílá, že dovolání žalobkyně je na samé hraně projednatelnosti, je značně nepřehledné a nejsou v něm jednoznačně formulovány zobecnitelné právní otázky, které by vycházely ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem. Vzhledem k množství a rozsahu jednotlivých dovolacích námitek, v nichž se prolínají obecné právní výhrady s námitkami vůči zjištěnému skutkovému stavu věci a hodnocení dokazování, ve spojení s tím, že většina námitek se v různých obměnách opakuje, aniž by polemizovala se skutečnostmi a závěry rozhodnými pro právní posouzení věci odvolacím soudem bez formulace zobecnitelné právní otázky, a často míří mimo podstatu věci, považuje dovolací soud za vhodné na tomto místě odůvodnění shrnout okolnosti rozhodné pro dovolací přezkum.
10. Nalézací soudy se zabývaly žalobou žalobkyně na určení existence práva odpovídajícího věcnému břemenu. Jak vyplývá bez jakýchkoliv pochybností ze samotné žaloby a vylíčení rozhodných skutkových okolností, jakož i z dalšího procesního postupu žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně, ale i řízení odvolacím, je určovací žalobní požadavek jednoznačně spjat s tvrzeným (mimořádným) vydržením práva odpovídajícího služebnosti (věcnému břemenu). Pouze z tohoto pohledu tak byly soudy oprávněny se žalobou věcně zabývat a posoudit její důvodnost. Klíčový závěr, na kterém jsou rozhodnutí nalézacích soudů založena, vychází z toho, že podmínky pro vydržení splněny nebyly již proto, že žalobkyně vůbec věcné právo odpovídající služebnosti nedržela, neboť k čerpání vody ze studny docházelo na základě existujícího obligačního vztahu v podobě výprosy založené v minulosti v roce 1955 ústní dohodou otce žalobkyně s tehdejším předsedou místního národního výboru. Z tohoto důvodu pak nemohly být naplněny předpoklady vydržení práva služebnosti, neboť užívání věci na základě výprosy není výkonem věcného práva služebnosti (věcného břemene).
11. Všechny dovolací námitky, které se míjí s touto klíčovou podstatou zamítnutí žaloby, jsou z pohledu dovolacího přezkumu bezvýznamné. Jinak řečeno, pouze ty části dovolání, které by s těmito klíčovými závěry odvolacího soudu v právní rovině polemizovaly se splněním zákonných náležitostí dovolání, by mohly vést k založení jeho přípustnosti a věcnému přezkumu závěrů odvolacího soudu. Způsobilá dovolací argumentace žalobkyně se však s klíčovými právními závěry a úvahami odvolacího soudu fakticky míjí a ty závěry, které jsou pro posouzení věci zásadní a rozhodující, dovolání ve svém výsledku způsobilým způsobem vůbec nenapadá.
12. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném stejně jako i další rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je ve vztahu k této otázce naplněn a jak konkrétně je naplněn.
13. Nejvyšší soud navíc již mnohokrát vysvětlil, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce, a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel [srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011 (toto i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)].
14. Z celého obsahu dovolání především sice vyplývá, že se dovolatelka neztotožnila s rozhodujícím závěrem soudu, že tvrzené služebnosti nemohla vydržet již z toho důvodu, že právo služebnosti vůbec nevykonávala, neboť vodu ze studny žalovaného odebírala naopak na základě jiného právního důvodu, kterým byla dohoda s obcí, popřípadě obecné užívání studny, která byla donedávna považována za obecní, ale způsob, kterým se snaží s těmito závěry polemizovat z pohledu zákonných náležitostí dovolání, přípustnost dovolání založit nemůže.
15. Podle § 987 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) je držitelem ten, kdo vykonává právo pro sebe.
16. Podle § 989 odst. 2 o. z. jiné právo (než vlastnické právo – poznámka dovolacího soudu) drží ten, kdo je počal vykonávat jako osoba, jíž takové právo podle zákona náleží, a komu jiné osoby ve shodě s ním plní (odst. 2 o. z.).
17. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.
18. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
19. Podle § 1260 odst. 1 služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena.
20. Podle § 1747 o. z. je-li smlouva bezúplatná, má se za to, že se dlužník chtěl zavázat spíše méně než více.
21. Tradičně se uznává, že držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus possessionis) a držební vůli (animus possidendi; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 490/2017, a judikaturu v tomto rozhodnutí citovanou). Podstata nakládání s věcí nebo výkonu práva (corpus) není ve fyzickém ovládání věci. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí či výkonu jiného drženého práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013).
22. Nejvyšší soud už v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, dovodil, že vůle držet právo odpovídající věcnému břemeni (animus) musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět. Jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba práva odpovídajícího věcnému břemeni.
23. Držbu jiného práva než práva vlastnického (v dané věci práva odpovídajícího věcnému břemenu) nelze ztotožnit s užíváním cizí věci; je totiž třeba, aby držitelská vůle vykonávat právo jako osoba, které takové právo náleží, byla dána najevo i navenek a aby jiné osoby v souladu s takovým právem plnily (§ 989 odst. 2 o. z.)
24. Brát vodu z cizí studny je možné na základě různých právních důvodů. Pouhá skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek, bere vodu z cizí studny), ještě neznamená, že je držitelem věcného práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 933/2016). Je třeba, aby dal vlastníkovi pozemku najevo, že pozemek užívá právě z titulu věcného břemene, a aby vlastník užívání svého pozemku z takového (byť domnělého) právního titulu trpěl. Jen takové jednání lze obecně považovat za výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1386/2025). Ostatně platí, a tato zásada se v právu vždy uplatňovala (dnes výslovně např. § 1747, § 1258, § 1029 odst. 2 o. z.), že v pochybnostech vlastník dotčeného pozemku má být zatěžován spíše méně než více a předpokládá se, že má v úmyslu svoji věc zatížit spíše méně než více. Jestliže tedy soudy vyhodnotily zjištěný skutkový stav po právní stránce jako výprosu, je jejich závěr v souladu i s touto obecnou zkušeností.
25. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze zjištění, že žalobkyně, její právní předchůdci, stejně jako jiní obyvatelé obce XY, po dlouhou dobu odebírali vodu ze studny na pozemku žalovaného, která byla donedávna považována za obecní. Tvrzení samotné žalobkyně pak soud (po provedeném dokazování) vyhodnotil tak, že žalobkyně odebírala vodu na základě ústního souhlasu zástupce (orgánu) obce, což ostatně žalobkyně sama uvedla jako základní žalobní tvrzení. Pro rozhodnutí stěžejní závěr odvolacího soudu, že za takových okolností žalobkyně ani její právní předchůdce právo odpovídající věcnému břemenu nedrželi, neboť se jednalo o obligační oprávnění, které soudy posoudily a vyhodnotily jako výprosu, shora uvedeným judikatorním závěrům zcela odpovídá. Námitky žalobkyně v tomto směru (otázka dobré víry, poctivého nebo nepoctivého úmyslu dovolatelky, omluvitelnost jejího omylu) proto přípustnost dovolání nezakládají.
26. Dovolatelka předložila k dovolacímu přezkumu také otázku chybějícího poučení podle § 118a o. s. ř.
27. K tomu Nejvyšší soud konstantně uvádí, že smyslem postupu podle § 118a o. s. ř., jenž je vyjádřením principu materiálního vedení řízení soudem, je, aby účastníkovi nebyla žaloba zamítnuta z důvodu, že neunesl břemeno tvrzení a důkazní, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno ve vztahu k určité skutečnosti ve smyslu teorie analýzy norem vůbec má (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011), tedy zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něj nepříznivého, tedy překvapivého, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, aniž měl možnost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 790/2014). Postup podle § 118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255), a proto soud nakonec rozhodne ve stavu důkazní nouze (neboli stavu non liquet) v neprospěch strany, která své důkazní břemeno neunesla.
28. K porušení poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. v projednávaném případě nemohlo dojít již z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na neunesení důkazního břemene ze strany žalobkyně, tj. na stavu non liquet, ale naopak na zjištěném skutkovém stavu v její neprospěch. Rozhodnutí obou soudů bylo založeno na zjištění, že žalobkyně odebírala vodu ze studny na základě souhlasu obce. Tento závěr učinily soudy předně na základě samotných tvrzení žalobkyně, které byly následně podpořeny provedeným dokazováním (srovnej bod 15 napadeného rozhodnutí). Proto byl její návrh zamítnut. Nelze tak učinit závěr, že by soudy měly nedostatek důkazního materiálu nebo tvrzení, a proto si nemohly udělat představu o skutkovém stavu věci, v důsledku čehož by nakonec ve stavu důkazní nouze rozhodly v neprospěch strany, která neunesla své důkazní břemeno. Naopak, z odůvodnění soudů obou stupňů vyplývá, že skutkový stav byl zjišťován ve vztahu k procesním tvrzením z mnoha důkazů velmi podrobně, na základě čehož soudy nabyly přesvědčení o skutkovém stavu věci tak, jak jej vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Pro aplikaci § 118a o. s. ř. tak v projednávané věci nebylo místo a soudy se svým postupem od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlily, což se ostatně snažil podrobně vysvětlit dovolatelce již odvolací soud v bodě 13 svého odůvodnění. Proto ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
29. Dále dovolatelka uvedla několik námitek (především body 44, 45, 46, 48, 56 dovolání) k posouzení závaznosti předběžné otázky podle § 135 odst. 2 o. s. ř. V projednávaném případě to mělo být posouzení titulu a práva na odběr vody z dotčené studny. Vodoprávní úřad dovolatelce udělil povolení k čerpání vody a obecné soudy k jeho řešení této otázky nijak nepřihlédly. Dovolatelka zdůraznila, že o otázce, kterou rozhodl správní orgán ve své kompetenci, by měl soud v civilním řízení rozhodnout jinak pouze tehdy, pokud by k takové otázce byl podán důkaz opaku. Odvolací soud se podle dovolatelky s posouzením této právní otázky odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010 a 28 Cdo 982/2020. Odchýlil se navíc i od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2765/20, který se týká posouzení předběžné otázky ve světle principu předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání. Svým rozhodnutím nerespektoval ani nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2742/07, který se týká ochrany dobré víry a legitimního očekávání účastníků, že akt státu jednou vyslovený, je platný, a to včetně řešení předběžné otázky. Navíc se odchýlil i od nálezu sp. zn. II. ÚS 566/05, protože princip předvídatelnosti v podstatě znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat v celkovém vyznění stejně. V projednávaném případě správní orgány, správní soud a civilní soudy ohledně posesorní ochrany rozhodly ve prospěch žalobkyně, naproti tomu nalézací soud v souzené věci rozhodl v neprospěch žalobkyně.
30. K těmto námitkám musí dovolací soud především poznamenat, že na nich není napadené rozhodnutí vůbec založeno, protože uvedená rozhodnutí nebyla pro stěžejní závěr odvolacího soudu vůbec podstatná. Přípustnost dovolání tak nemohou založit již proto, že se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno (§ 237 o. s. ř.).
31. Rozhodnutí vodoprávního úřadu, který dovolatelce udělil povolení k čerpání vody, nemusí být nutně protichůdné k rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci, tedy že žalobkyni nesvědčí právo z věcného břemene. Takovým rozhodnutím dovolatelce není znemožněno nadále čerpat vodu ze studny na pozemku žalovaného z jiného právního důvodu (např. obligačního). Naopak si lze představit situaci, kdy by osoba odebírala vodu z cizí studny z titulu věcného břemene, aniž by k tomu měla příslušné veřejnoprávní oprávnění, jak ostatně žalobkyni sdělil už soud prvního stupně v bodě 45 svého odůvodnění.
32. Ani rozhodnutí týkající se posesorní ochrany ve prospěch žalobkyně se nevylučuje se zamítnutím jejího návrhu na určení existence práva z vydrženého věcného břemene. Podstatu držební (posesorní) ochrany lze vysvětlit tak, že nikdo není oprávněn bez právního důvodu zasahovat do držby jiného. Smyslem žaloby z rušené držby není ochrana práva, nýbrž ochrana pokojného stavu. Podle § 178 o. s. ř. platí, že v řízení se soud omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 2463/21). Pokud žalobkyně prokázala, že nerušeně odebírala vodu a žalovaný jí následně začal v odebírání vody bránit, mohla být s posesorní žalobou úspěšná. To ale neznamená, že by nutně musela vodu odebírat z titulu drženého věcného břemene. Naopak, právě v řízení o petitorní žalobě, kde se tvrzené právo žalobkyně posuzuje věcně, jsou rozhodné zcela jiné skutečnosti oproti těm, které ovlivňují rozhodnutí v posesorním řízení, jiný je (nebo může být) také uplatněný žalobní nárok a jiný může být samozřejmě i celkový výsledek řízení.
33. Argumentace rozhodnutím vodoprávního úřadu, stejně jako správního soudu a civilního soudu ohledně posesorní ochrany, nejsou pro projednávanou věc rozhodná, napadené rozhodnutí na jejich posouzení není založeno, a proto tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají.
34. Dovolatelka následně konstatovala, že odvolací soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu ohledně informačního deficitu a vysvětlovací povinnosti protistrany (námitky pod body 49 a 50 dovolání). V dovolatelkou uváděném rozhodnutí ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, Nejvyšší soud vysvětluje, že „obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň opěrné body skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila.“
35. Nejvyšší soud nicméně již uvedl, že na neunesení důkazního břemene nebylo napadené rozhodnutí založeno (viz bod 26). Již proto nemohou tyto námitky dovolatelky přípustnost dovolání založit. Navíc otázka, kdo studnu na pozemku žalovaného vybudoval, k níž neměla mít dovolatelka informace k dispozici, ani nebyla pro rozhodnutí v této věci podstatná. Stěžejní byl závěr, že žalobkyně ani její právní předchůdce právo odpovídající věcnému břemenu nikdy nedrželi, proto jej nemohli ani vydržet.
36. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýkala, že nevyplnil mezeru v právu ohledně ustanovení § 168 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, vztahující se ke vzniku věcných práv. Jednalo se jí o to, zda rozhodnutím místního národního výboru mohlo být zřízeno věcné právo k majetku ve správě tohoto výboru a zda bylo potřeba písemného právního úkonu nebo postačilo jen rozhodnutí zastupitelstva místního národního výboru.
37. Nejvyšší soud musí nicméně konstatovat, že žaloba dovolatelky směřovala k vydržení služebnosti a nedovolávala se vzniku služebnosti rozhodnutím příslušného orgánu, proto se nalézací soudy ani touto otázkou nezabývaly, neboť její posouzení by vycházelo z jiných skutkových tvrzení, než na kterých je žaloba žalobkyně založena. Dovolatelka v žalobě netvrdila vznik služebnosti na základě povolení místního národního výboru. V odvolání dokonce žalobkyně výslovně uváděla, že soud neměl řešit, zda na základě ústní dohody jejího otce s obcí vzniklo právo služebnosti v roce 1955, ale zda se na základě dohody s obcí stala žalobkyně a její právní předchůdci držiteli práva služebnosti, které po uplynutí vydržecí lhůty žalobkyně vydržela. Dovolací soud musí dát odvolacímu soudu za pravdu, že žalobní nárok, tak jak jej žalobkyně vymezila a v řízení tvrdila, tedy vydržení práva služebnosti, bylo s ohledem na zjištěný skutkový stav namístě zamítnout.
38. Jako další uvedla dovolatelka otázku dosud rozhodovací praxí dovolacího soudu neřešenou, a sice zda žalobkyni svědčí právo podle § 1272 odst. 1 o. z. v situaci, kdy je držitelkou příslušného vodoprávní povolení, tedy za situace, kdy jí svědčí veřejnoprávní titul potvrzený správním soudem k odběru vody ze studny na pozemku žalovaného.
39. Podle § 1 odst. 1 o. z. druhé věty je uplatňování soukromého práva nezávislé na uplatňování práva veřejného.
40. Podle § 1272 odst. 1 o. z. kdo má právo na vodu na cizím pozemku, má k ní také přístup.
41. Dovolací soud předně uvádí, že na aplikaci § 1272 odst. 1 o. z. není napadené rozhodnutí vůbec založeno, neboť uvedené ustanovení představuje smluvní založení práva služebnosti po 1. 1. 2014. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že jí svědčí věcné právo brát vodu z cizího pozemku. Podstatou žaloby a řízení o ní nebylo řešení problému, že by snad žalobkyně neměla ke studni přístup. Dovolatelka touto otázkou snad (zřejmě?) naznačuje, že její právo na vodu na cizím pozemku by mělo být založeno veřejnoprávním povolením. Zde ovšem platí výše uvedené, že soudy posuzovaly vznik věcného břemene z tvrzeného vydržení práva a nikoliv na základě jiných možných důvodů, které v žalobě uvedeny nebyly.
42. Dovolací soud proto jen pro úplnost připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 978/2023).
43. Dovolací soud se sice doposud nezabýval touto speciální, dílčí otázkou, nicméně ve své ustálené rozhodovací praxi se opakovaně zabýval otázkou obecnějšího charakteru, a totiž jaký je vztah práva veřejného a práva soukromého, jaký má vliv veřejnoprávní oprávnění na právní nároky plynoucí ze soukromého práva. Od této ustálené praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení dovolatelkou formulované otázky neodchýlil, pročež ani tato otázka by přípustnost dovolání nemohla založit.
44. Nejvyšší soud konstantně v různých situacích připomíná potřebu rozlišovat právo veřejné a právo soukromé. K projednávanému případu lze přiměřeně odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017, publikovaný pod č. 100/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou: „Osoba, které byl stanoven dobývací prostor (§ 27 odst. 1 horního zákona), nemůže těžit nerosty na cizím pozemku, jestliže jí nesvědčí i soukromoprávní titul, umožňující užívání tohoto pozemku k hornické činnosti“. Nejvyšší soud často vysvětluje také odlišnost v pojetí stavby ve smyslu soukromoprávním, tedy stavby jako věci v právním smyslu způsobilé být předmětem občanskoprávních vztahů (pojetí statické), a ve smyslu práva veřejného podle stavebních předpisů, které stavbu chápou dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 265/96). Dalším příkladem, ve kterém Nejvyšší soud připomněl nezávislost uplatňování práva soukromého na uplatňování práva veřejného, může být usnesení ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3008/2020, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že nedostatek kolaudace nemohl bránit vydržení vlastnického práva k chatě. Nebo například v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012, Nejvyšší soud uvedl, že věcné břemeno, spočívající v právu užívání stavby lze platně zřídit i v době, kdy stavba nebyla ještě kolaudována.
45. V nedávném rozsudku ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 985/2025, potom Nejvyšší soud v obecné rovině vysvětlil, že § 1 odst. 1 věta druhá o. z. vyjadřuje, že soukromé právo v objektivním smyslu (objektivní soukromé právo) se uplatňuje nezávisle na objektivním právu veřejném. Určitý skutkový stav – ve smyslu komplexu skutečností, které jsou spolu vnitřně spjaty a vytvářejí jednotný celek – může mít význam buď jenom z hlediska soukromého práva, nebo naopak jenom pro právo veřejné. To je dáno odlišným účelem obou oblastí právní regulace. Nastoupení následků v jedné z těchto oblastí není podmínkou či předpokladem pro to, aby nastaly právní následky v oblasti druhé, a stejně tak z toho, že je kupříkladu naplněna skutková podstata veřejnoprávní normy, nelze dovozovat bez dalšího závěry v oblasti práva soukromého a naopak (k tomu srovnej LAVICKÝ, Petr. § 1 [Soukromé a veřejné právo; dispozitivnost; zakázaná ujednání]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 4, marg. č. 2).
46. V projednávaném případě už soud prvního stupně v bodě 45 svého odůvodnění správně poznamenal, že skutečnosti, že stavba vodovodní přípojky byla vybudována bez stavebního povolení a že žalobkyně odebírala (po dlouhou dobu – poznámka dovolacího soudu) vodu ze studny bez souhlasu správního orgánu, nemají na případné vydržení práva služebnosti žádný vliv. Veřejnoprávní povolení k odběru vody nelze směšovat se soukromoprávním titulem k užívání cizí věci, kterým může být například služebnost nebo jiná dohoda mezi sousedy. Zjištění, že žalobkyni nesvědčí věcné právo, ještě neznamená, že by jí tím bylo znemožněno nadále čerpat vodu ze studny na pozemku žalovaného z jiného právního důvodu.
47. Z uvedeného je zřejmé, že § 1272 odst. 1 o. z. se v projednávaném případě vůbec nepoužije, neboť žalobkyně se žalobou domáhala určení existence věcného práva na vodu na cizím pozemku. Pro aplikaci ustanovení tak nebyl vůbec prostor. A s ohledem na to, že se odvolací soud v otázce posouzení vlivu veřejnoprávních oprávnění na právní nároky plynoucí ze soukromého práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
48. Odvolací soud dále podle názoru dovolatelky dostatečně nezjistil skutkový stav věci, své rozhodnutí založil na vymyšleném skutkovém stavu a tím odůvodnil zřejmé bezpráví a založil své rozhodnutí na libovůli, čímž se měl odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96.
49. K této námitce musí Nejvyšší soud především poznamenat, že odvolací soud své rozhodnutí založil především na tvrzeních samotné žalobkyně, která byla následně podpořena provedeným dokazováním, jak ji ostatně sám upozornil už v bodě 15 odůvodnění rozsudku.
50. Nejvyšší soud navíc již mnohokrát vysvětlil, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce, a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024).
51. Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, naopak ze samotných tvrzení žalobkyně jasně vyplývá, že nebyla držitelkou věcného práva (viz argumentace k první dovolací námitce, především body 21–25 tohoto odůvodnění). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Hodnotící úvahy odvolacího soudu v projednávané věci nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle. Dovolatelka nesprávně dovozuje existenci držby věcného práva z pouhé držební vůle a vychází ze skutkových okolností, které skutkovým zjištěním nalézacích soudů neodpovídají. Ani tyto námitky tak přípustnost dovolání nezakládají.
52. Další výtky dovolatelky (především body 54, 60, 62, 39 dovolání) směřovaly vůči náležitostem odůvodnění, nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, dovolatelka z těchto důvodů napadený rozsudek považovala za nepřezkoumatelný.
53. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (přičemž o takový případ se v nyní posuzované věci ani nejedná – pozn. dovolacího soudu), není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.
54. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je dostatečně jasně a srozumitelně uvedeno, na jakých skutkových a právních závěrech odvolací soud své rozhodnutí založil. Dovolatelka s důvody, pro které odvolací soud žalobu zamítl, ostatně ve svém dovolání velmi obsáhle a podrobně polemizuje. Již samotná konkrétnost dovolacích námitek a rozsah dovolání jasně naznačují, že rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné není. Proto ani tyto výtky přípustnost dovolání nezakládají.
55. Na závěr ještě pro úplnost dovolací soud doplňuje, že k velké části námitek nebo vytýkaných vad řízení dovolatelka nevymezila žádným způsobem přípustnost, pročež ani tyto námitky nemohly přípustnost dovolání založit (například bod 47, 58, většina z bodů 1–43). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 776/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
56. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
57. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
58. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 8. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu