22 Cdo 985/2025-364
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně PLATINUM Consulting s. r. o., se sídlem v Praze 5, Havlůjové 1060/3, IČO 28255623, zastoupené JUDr. Janem Knoblochem, advokátem se sídlem v Plzni, Boettingerova 2902/26, proti žalované J. M., zastoupené JUDr. Pavlem Zuskou, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 2127/13, o zdržení se neoprávněného zásahu do vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 343/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 55 Co 331/2024-341, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 55 Co 331/2024-341, se v části výroku I, v níž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2024, č. j. 16 C 343/2022-309, změněn tak, že žalovaná je povinna zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně k pozemkům parcelní č. XY, parcelní č. XY a parcelní č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec XY a katastrální území XY na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, spočívajících v umožňování vstupu V. M. a O. M., a dále ve výroku II o nákladech řízení před soudy obou stupňů a ve výroku III o nákladech řízení státu ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 16 C 343/2022-309, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala stanovení povinnosti žalované zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně k pozemkům parcelní č. XY, parcelní č. XY a parcelní č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec XY, katastrální území XY na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY (dále také ,,předmětné pozemky“ nebo „pozemky“), spočívajících v umožňování vstupu osob anebo vjezdu motorových vozidel na předmětné pozemky (výrok I) a dále rozhodl o nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu (výroky II a III).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalované svědčí právo osobní služebnosti chůze a jízdy k předmětným (služebným) pozemkům zřízené Smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 23. 5. 2017 (dále „Smlouva“). Touto Smlouvou byla služebnost zřízena k tíži předmětných pozemků ve prospěch žalované jako budoucího výlučného vlastníka nemovitosti – rozestavěné jednotky bez č.p./č.e., stojící na pozemku parcelní č. XY v katastrálním území XY, který sousedí s předmětnými pozemky. Ze Smlouvy vyplývá, že žalovaná má právo vhodným a bezpečným způsobem chodit a jezdit po předmětných pozemcích ve smyslu § 1274 a § 1276 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o.
z.“). Služebnost byla zřízena také ve prospěch M. L., družky syna žalované. Žalobkyně v tomto řízení tvrdila, že přes předmětné pozemky procházejí i jiné osoby, konkrétně R. S. a manželé M., kterým však oprávnění plynoucí ze služebnosti zřízené ve prospěch žalované nenáleží. Tím podle žalobkyně dochází k porušování jejího vlastnického práva. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaná neoprávněně zasahovala do jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům.
Konstatoval, že ačkoli žalovaná vlastní bytovou jednotku v rozestavěné budově na pozemku sousedícím s předmětnými pozemky, sama tuto nemovitost fakticky neužívala a nebylo prokázáno, že by aktivně umožňovala vstup třetích osob nebo vjezd vozidel na pozemky. Soud zhodnotil provedené důkazy, včetně svědeckých výpovědí a záznamů Policie ČR, a uzavřel, že případné užívání pozemků bylo důsledkem jednání jiných osob, nikoli žalované. V souvislosti s tvrzením, že manželé M. se v dané bytové jednotce zdržovali na základě nájemní smlouvy uzavřené s M.
L., soud prvního stupně odkázal na závěry vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu, a to na rozsudek ze dne 27. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 328/2005 (zmíněný rozsudek je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), dle něhož v případě služebnosti in personam se právo, aby po stezce přecházely i jiné osoby než ta, v jejíž prospěch byla služebnost zřízena, vztahuje i na nájemce nemovitosti. Soud prvního stupně tak uzavřel, že v projednávané věci nebyly naplněny podmínky ochrany vlastnického práva podle § 1042 o.
z., a že žaloba nebyla důvodná ani podle ustanovení o služebnostech (§ 1257 a násl. o. z.). Důvodnost žaloby konečně poměřoval i korektivními ustanoveními § 6 odst. 1 a § 8 o. z.
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 55 Co 331/2024-341, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalovaná je povinna zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně k pozemkům parcelní č. XY, parcelní č. XY a parcelní č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec XY a katastrální území XY na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, spočívajících v umožňování vstupu V. M. a O. M.; ve zbytku jej potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a o nákladech řízení státu (výrok III).
4. Odvolací soud přezkoumal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že pro posouzení otázky, zda žalovaná osobně či prostřednictvím třetích osob, kterým by mohlo svědčit případné užívací právo vyplývající z nájemní smlouvy, neoprávněně zasahovala do vlastnického práva žalobkyně, je nutné zohlednit skutečnost, že stavba a ani jednotka na pozemku parcelní č. 24 dosud nebyly zkolaudovány. V této souvislosti odvolací soud odkázal na § 230 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, (dále „stavební zákona“) podle něhož lze stavbu, která vyžaduje povolení, užívat pouze na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu v tomto rozhodnutí vymezenému. Z uvedeného zákonného ustanovení dovodil, že dosud nezkolaudovanou stavbu, včetně vymezených jednotek, zatím nelze užívat a ani ji přenechat k užívání jinému, a to bez ohledu na to, zda bezplatně či za úplatu. Uzavřel, že jestliže stavbu neužívá ani sama žalovaná, nelze důvodně argumentovat tím, že by jí svědčící služebnost opravňovala k tomu, aby po předmětných pozemcích přicházely či odcházely jiné osoby, popřípadě aby je využívali hosté či nájemci žalované. Odvolací soud přitom rozlišil dvě skupiny osob, které přes předmětné pozemky přecházejí a projíždějí. V případě žalované, M. L., které svědčí vlastní právo služebnosti, a T. H., syna žalované a jejího zmocněnce pro správu nemovitosti, u nějž jde o jednání přičitatelné přímo žalované, neshledal důvodnost žaloby. Pokud šlo o R. S., uvedl, že u této osoby nebylo prokázáno užívání nemovitostí. Jiná situace však dle odvolacího soudu nastala u manželů M., kteří se v rozestavěné budově na pozemku parcelní č. XY fakticky zdržují a za tímto účelem užívají i předmětné pozemky žalobkyně. Odvolací soud proto uzavřel, že z výše předestřených důvodů nelze manžele M. považovat za nájemce či oprávněné uživatele nemovitosti žalované, a pokud jim bylo umožněno přes předmětné pozemky procházet a projíždět, jednalo se o překročení rozsahu oprávnění vyplývajícího z osobní služebnosti. II. Dovolání, vyjádření k dovolání
5. Proti rozsudku odvolacího soudu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále ,,o. s. ř.“), a sice pro řešení právních otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
řešeny; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka předkládá - coby dosud neřešené – tyto otázky: zda je možné, aby došlo ke vzniku nájemního poměru při absenci ujednání o úplatnosti, a zda lze přenechat k užívání jinému jednotku (ať již bezplatně nebo úplatně) vymezenou ve stavbě, která dosud není zkolaudována. Dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky, zda je umožnění přístupu přes pozemek, ke kterému je sjednána osobní služebnost stezky a cesty ve prospěch vlastníka jednotky v nezkolaudované stavbě, osobám, kterým byla tato jednotka přenechána do užívání, překročením této osobní služebnosti.
Řešení předestřené otázky poměřuje v režimu § 237 o. s. ř. závěry plynoucími z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 328/2005, ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 973/2005, a ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 654/2024. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované není přípustné pro řešení otázky, „zda je možné, aby došlo ke vzniku nájemního poměru při absenci ujednání o úplatnosti.“ Na řešení této otázky rozsudek odvolacího soudu nezávisí (odvolací soud otázku existence titulu k užívání bytové jednotky, natož jeho úplatnosti, vůbec neřešil) a v rozsahu vymezeném argumentací dovolatelky vážící se k této otázce absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání, že na řešení určité (konkrétní) otázky je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Přípustnost dovolání ovšem zakládá řešení otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a sice zda lze přenechat k užívání jinému jednotku vymezenou ve stavbě, která dosud není zkolaudována, a zda je umožnění přístupu přes pozemek zatížený osobní služebností stezky ve prospěch vlastníka jednotky osobám, kterým byl tato jednotka přenechána do užívání, překročením této osobní služebnosti. IV. Důvodnost dovolání
11. V rozsahu, v němž Nejvyšší soud shledal dovolání žalované přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
12. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. Dovolacímu přezkumu totiž nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
13. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Podle § 1 odst. 1 o. z. ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.
15. Podle § 1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.
16. Podle § 1257 odst. 1 o. z. věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet.
17. Podle § 1258 o. z. služebnost zahrnuje vše, co je nutné k jejímu výkonu. Není-li obsah nebo rozsah služebnosti určen, posoudí se podle místní zvyklosti; není-li ani ta, má se za to, že je rozsah nebo obsah spíše menší než větší.
18. Podle § 1274 odst. 1 o. z. služebnost stezky zakládá právo chodit po ní nebo se po ní dopravovat lidskou silou a právo, aby po stezce jiní přicházeli k oprávněné osobě a odcházeli od ní nebo se lidskou silou dopravovali. K otázce, zda lze přenechat k užívání jinému jednotku (ať již bezplatně nebo úplatně) vymezenou ve stavbě, která dosud není zkolaudována
19. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že stavbu včetně vymezených jednotek jako nezkolaudovanou nelze zatím užívat, a proto ani přenechat k užívání jinému. V této souvislosti konstatuje, že nemožnost užívání stavby podle stavebního zákona, na který odkázal odvolací soud, může mít důsledky pouze v oblasti práva veřejného. Nelze ale bránit vzniku soukromoprávního závazku přenechat jednotku v takové stavbě do užívání třetí osobě.
20. Nejvyšší soud předesílá, že v případě posouzení možnosti užívat stavbu z hlediska stavebních předpisů, je třeba vyjít z ustanovení § 1 odst. 1 o. z., tak jak uvádí i dovolatelka, podle kterého uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Citovaná druhá věta uvedeného ustanovení vyjadřuje, že soukromé právo v objektivním smyslu (objektivní soukromé právo) se uplatňuje nezávisle na objektivním právu veřejném. Určitý skutkový stav – ve smyslu komplexu skutečností, které jsou spolu vnitřně spjaty a vytvářejí jednotný celek – může mít význam buď jenom z hlediska soukromého práva, nebo naopak jenom pro právo veřejné.
Stejně tak nebude stejný ani právní následek, který v jedné a ve druhé oblasti právní norma se skutkovou podstatou spojuje, včetně toho, že to, co může být soukromým právem aprobováno, může být ve veřejném právu sankcionováno, a naopak. To je dáno odlišným účelem obou oblastí právní regulace. Uvedené příklady rovněž názorně demonstrují, že při posuzování skutkových stavů, které jsou významné jak z pohledu práva soukromého, tak i z hlediska práva veřejného, je nutno vždy samostatně zvážit, jaké znaky skutkové podstaty stanoví norma práva soukromého a jaké norma práva veřejného, a dále separátně posoudit, zda těmto zákonem stanoveným znakům odpovídají konkrétní individuální skutkové okolnosti.
Podle toho pak mohou nastat právní následky v obou oblastech, pouze v jedné, nebo dokonce v žádné z nich. Nastoupení následků v jedné z těchto oblastí není podmínkou či předpokladem pro to, aby nastaly právní následky v oblasti druhé, a stejně tak z toho, že je kupříkladu naplněna skutková podstata veřejnoprávní normy, nelze dovozovat bez dalšího závěry v oblasti práva soukromého a naopak (k tomu srovnej LAVICKÝ, Petr. § 1 [Soukromé a veřejné právo; dispozitivnost; zakázaná ujednání]. In: LAVICKÝ, Petr a kol.
Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 4, marg. č. 2).
21. Typickou oblastí, v níž se projevuje nezávislost uplatňování veřejného a soukromého práva v popsaném smyslu, představuje posuzování otázky, jaké právní následky má mít ve sféře soukromého práva porušení veřejnoprávních povinností. Spočívá-li porušení veřejnoprávní povinnosti v tom, že jedna strana nemá potřebné veřejnoprávní oprávnění k nějaké činnosti nebo je-li jí taková činnost zakázána, je přesto podle § 5 odst. 2 o. z. právní jednání platné (není- li zde jiného důvodu neplatnosti, například z důvodu omylu podle § 583).
Pro poměry přítomné věci tak platí, že norma veřejného práva nemá proto bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených ustanoveními o obecném nájmu, takže s jejím porušením nelze spojovat soukromoprávní sankce, nýbrž jen sankce veřejnoprávní, o něž však v daném případě nejde [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, a ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 26 Cdo 156/2014 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19.
8. 2014, sp. zn. III. ÚS 1713/14), ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5043/2015, a ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 769/2018; k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud dále např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017, uveřejněném pod číslem 100/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S tím ostatně korespondují též právní konkluze, k nimž se (jako ke správným) přihlásil – a tím nepochybně soudní praxi rovněž usměrnil – velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 14.
10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 945/2013, jenž byl uveřejněn pod číslem 66/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, zejména pak názor, že věcné břemeno spočívající v právu užívání stavby lze zřídit i v době, kdy stavba ještě nebyla kolaudována (k tomu dále srovnej i prejudikaturu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012).
22. Předestřené právní názory pak Nejvyšší soud sdílí i v poměrech projednávané věci a pro úplnost dodává, že není účelem ustanovení § 230 odst. 1 stavebního zákona bránit vzniku soukromoprávních vztahů k nezkolaudovaným stavbám. Případné porušení této veřejnoprávní normy pak nemá - samo o sobě - vliv na platnost příslušného soukromoprávního závazku. Posuzoval-li odvolací soud proto otázku postavení manželů M. a konstatoval-li, že v jejich případě nemůže jít o nájemce či oprávněné uživatele nemovitosti jen proto, že předmětem takového závazku byla stavba, jež v době uzavření tohoto závazku nebyla zkolaudována (tedy stavebně určena ke sjednanému účelu nájmu), pak jeho právní posouzení věci nelze – z pohledu shora označené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (nejedná se tudíž o otázku dosud neřešenou) – pokládat za správné a s judikaturou souladné. K otázce, zda je umožnění přístupu přes pozemek, ke kterému je sjednána osobní služebnost stezky ve prospěch vlastníka jednotky v nezkolaudované stavbě, osobám, kterým byla tato jednotka přenechána do užívání, překročením této osobní služebnosti
23. Již v rozsudku ze dne 27. 2. 1924, sp. zn. Rv I 1753/23 [Vážný, 3549], Nejvyšší soud konstatoval, že služebnost se vztahuje i na dočasné obyvatele v domě panující usedlosti bydlící a bylo-li služebnosti chůze nabyto pro vlastníka určitého domu, zahrnuje v sobě i oprávnění pozdějších nájemníků domu.
24. Uvedený právní závěr je použitelný i pro případ práva odpovídajícího osobní služebnosti chůze a jízdy, spojeného s vlastnictvím nemovitosti tak, že nájemce nemovitosti vlastníka, který je osobou oprávněnou ze služebnosti chůze a jízdy po zatíženém pozemku, je osobou, která odvozuje právo užívat zatížený pozemek k chůzi od vlastníka nemovitosti. Pokud je služebnost, která byla zřízena ve prospěch konkrétní osoby (in personam), určena k přístupu na pozemek ve vlastnictví oprávněné osoby, pomocí kterého je jí umožněno její pozemek užívat, tak není-li dohodnuto jinak, neliší se svým obsahem a rozsahem od pozemkové služebnosti. Potřeba oprávněné nemovitosti (uspokojovaná oprávněnou osobou) po dobu, kdy je ve vlastnictví oprávněné osoby, je totiž zároveň potřebou vlastníka při užívání této nemovitosti (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 654/2024). Pokud tedy byla zřízena služebnost jen ve prospěch určité osoby, avšak za účelem poskytnutí přístupu, a tím i zajištění užívání pozemku v jejím vlastnictví nebo jeho části, je rozsah služebnosti dán potřebami oprávněné osoby při užívání takové nemovitosti, tedy při výkonu vlastnického práva k ní. Není-li dohodnuto jinak, mohou proto takovou služebnost užívat i osoby, které své oprávnění odvozují od vlastnického práva oprávněné osoby. Takovým užíváním však nesmí dojít k rozšíření služebnosti, užívání tedy nesmí přesáhnout obsah a rozsah služebnosti předpokládaný při jejím zřízení, neboť právo odpovídající služebnosti musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1234/2020).
25. Lze proto uzavřít, že je-li služebnost chůze a jízdy sjednaná jako osobní určena k umožnění užívání nemovitosti ve vlastnictví oprávněné osoby, zahrnuje v sobě i oprávnění nájemců takové nemovitosti nebo její části užívat stezku, nebylo-li dohodnuto jinak nebo nedojde-li tím k rozšíření služebnosti. V této souvislosti se sluší podotknout, že je irelevantní, o jaký typ závazku, na základě kterého vzniklo užívací právo třetí osobě, jde, tj. zda šlo o závazek úplatný (nájem) či bezúplatný (výpůjčka či výprosa) - k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 328/2005).
26. Obsahem právního vztahu mezi vlastníkem pozemku zatíženého služebností chůze a jízdy a vlastníkem nemovitostí, jemuž prospěch práva chůze a jízdy svědčí, je povinnost vlastníka zatíženého pozemku strpět, aby oprávněný vlastník užíval zatížený pozemek (vymezenou část) k chůzi či jízdě ke své nemovitosti. Pokud oprávněný vlastník umožňuje chůzi či jízdu přes zatížený pozemek ke své nemovitosti třetím osobám, pak tyto osoby neužívají pozemek z titulu svého práva k vlastníku zatíženého pozemku; vlastník zatíženého pozemku se může bránit proti rozšiřování věcného břemene jen žalobou proti oprávněnému vlastníku.
27. V projednávané věci bylo z pohledu důvodnosti žaloby směřující proti žalované významné, zda mezi oprávněným vlastníkem ze služebnosti chůze – stezky (výkon oprávnění ze služebnosti jízdy není ve vztahu k manželům M. ani tvrzen) - žalovanou a třetími osobami vznikl závazkový vztah, jež by tyto osoby (manžele M.) opravňoval k výkonu práv ze služebnosti stezky stejně jako oprávněného vlastníka nemovitosti. Pokud by pak takový vztah vznikl, pak jednání žalované nelze považovat za zásah do vlastnického práva žalobkyně, jímž by bylo nepřípustně rozšiřováno oprávnění z osobní služebnosti na třetí osoby. Odvolací soud vyloučil možnost, že by žalovaná umožnila neoprávněně užívání zatížených pozemků žalobkyně M. L., jež disponuje vlastním právem odpovídajícím osobní služebnosti a rovněž svému synovi, T. H., jenž je zmocněncem žalované pro správu jejích nemovitostí. Naopak překročení oprávnění z osobní služebnosti přičitatelné žalované vztáhl k užívání pozemků žalobkyně manžely M. veden nesprávným právním názorem, že jejich oprávnění pozemky užívat nebylo možné odvodit od nájemního či jiného poměru ke stavbě, jež nebyla zkolaudována. Takový poměr ovšem mohl nepochybně vzniknout, a sice nejen bez zřetele ke stavebně-právnímu statusu jednotky ve vlastnictví žalované a možnému bezformálnímu způsobu založení užívacího poměru k panující nemovitosti pro třetí osoby, ale i na základě jednání osoby, která za žalovanou – jak bylo v nalézacím řízení prokázáno – správu jednotky v jejím vlastnictví vykonávala. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a tudíž nesprávné. Se zřetelem na výše předestřenou judikaturu se pak řešení žalovanou vymezené otázky odvolacím soudem dostalo do kolize s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
28. Pro účely dalšího řízení před odvolacím soudem považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že v poměrech projednávané věci může být vzhledem k individuálním skutkovým okolnostem sporu a postavení jednotlivých aktérů v něm vystupujících významný akcent na užití těch ustanovení občanského zákoníku, jež by výkon (ochranu) vlastnického práva žalobkyně cílící na uložení povinnosti (právě) žalované poměřovalo s korektivy, k nimž přihlédl soud prvního stupně (viz bod 21 odůvodnění rozsudku).
29. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a v akcesorických výrocích II a III zrušit a věc odvolacímu soudu v daném rozsahu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
30. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
31. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu