U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně R. F., zastoupené JUDr. Danuší Pollákovou
Staňkovou, advokátkou se sídlem Pardubice – Zelené Předměstí, Jindřišská 1441,
proti žalované Ing. A. H., zastoupené Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem
Praha 1 – Staré Město, Konviktská 297/12, o zaplacení částky 228.141,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 287/2006,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince
2012, č. j. 55 Co 377/2012-292, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se změněnou (o částku 108.485,- Kč s příslušenstvím rozšířenou)
žalobou domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 228.141,- Kč s
příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu dlužného nájemného za leta
2004 a 2005 a za období od 1. ledna 2006 do 31. října 2006 (dále jen „žalované
období“) z pronajatých nemovitostí – „budovy postavené na pozemku parc. č. 2169
(zastavěná plocha) a pozemků parc. č. 2169 a 2170/1 v katastrálním území B.,
zapsaných na LV 1263 “ (dále jen „budova“, resp. „předmětné nemovitosti“). Na
požadované (dlužné) nájemné uplatnila žalovaná (formou procesní obrany) k
započtení své pohledávky za žalobkyní (mimo jiných i pohledávky na vydání
bezdůvodného obohacení „za opravu elektroinstalace“ a „za práce na soklu“ a na
náhradu škody v podobě ušlého zisku z podnájmu předmětných nemovitostí), a to
„ve výši, ve které se vzájemně kryjí“. Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. ledna 2012,
č. j. 21 C 287/2006-240, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit
žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 228.141,- Kč s tam
uvedenými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic a
státu. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. prosince 2012, č. j. 55 Co 377/2012-292, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal
rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Shodně
se soudem prvního stupně tak především dovodil, že nájemní smlouva ze dne 8. června 2001 (dále jen „Nájemní smlouva“), na jejímž základě žalobkyně pronajala
žalované předmětné nemovitosti jako (souborný) celek, podléhá režimu § 663 a
násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření
Nájemní smlouvy (dále jen „obč. zák.“). Poté dovodil, že uvedená úprava
(obecného) nájmu nevyžaduje, aby v nájemní smlouvě byl uveden účel užívání
pronajaté věci (zde především budovy); okolnost, že budova byla stavebně určena
(kolaudována) k jinému účelu (k bydlení), než k jakému byla pronajata (ke
kancelářským účelům), tudíž nečiní Nájemní smlouvu neplatnou. Uzavřel, že
žalovaná byla tedy povinna hradit žalobkyni za užívání předmětných nemovitostí
dohodnuté nájemné a jelikož ho řádně a včas neplatila, dluží žalobkyni z tohoto
titulu za žalované období částku 228.141,- Kč. Poté se zabýval oprávněností
pohledávek, které žalovaná v rámci obrany ve sporu uplatnila k započtení na
zmíněnou pohledávku žalobkyně na úhradu dlužného nájemného. V této souvislosti
mimo jiné dovodil, že projevila-li vůli směřující k započtení vzájemných
pohledávek teprve ve svém vyjádření podaném v této věci dne 15. září 2009 (dále
jen „vyjádření ze dne 15. září 2009“), učinila tak ohledně svých pohledávek na
vydání bezdůvodného obohacení „za opravu elektroinstalace“ a „za práce na
soklu“ až po uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby podle § 107 odst. 2
obč.
zák.; v důsledku námitky promlčení vznesené žalobkyní proto započtení
těchto vzájemných pohledávek nepřiznal právní účinky. Ve vztahu k uplatněné
pohledávce na náhradu škody (v podobě ušlého zisku z podnájmu předmětných
nemovitostí ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák.) pak dovodil, že nebylo
prokázáno, že by žalobkyně porušila smluvní nebo zákonnou povinnost
(vyplývající pro ni z nájemního poměru k předmětným nemovitostem), jež by byla
v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Za této situace vyhovující rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil, neboť – stejně jako soud prvního stupně –
nepokládal za oprávněné ani ostatní pohledávky, které žalovaná uplatnila v
řízení kompenzační námitkou. Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené
rozhodnutí vydáno dne 4. prosince 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací dovolání žalované (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena
v ustanoveních § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. bylo sice zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem
Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11,
avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i
nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze
dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Dovolání není přípustné podle §
237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené
rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Z
následujících důvodů pak nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §
237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-
li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové
zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků z 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo
2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní
judikatura, a usnesení ze 7.
října 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Uvedený
závěr lze vztáhnout i na zjišťování obsahu jednostranného právního úkonu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. 26 Odo 1231/2006). Skutkovou (a proto v daném případě nepřípustnou) je tedy i dovolatelkou
nastolená otázka, zda vůli směřující k započtení vzájemných pohledávek
projevila již ve svých dřívějších podáních předcházejících jejímu vyjádření ze
dne 15. září 2009. Nad rámec uvedeného však dovolací soud dodává, že pouhá
zmínka dovolatelky o tom, že má vůči žalobkyni určité pohledávky, v sobě bez
dalšího nezahrnuje projev vůle směřující k započtení vzájemných pohledávek
(srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 2109/2007, uveřejněný pod C 6840 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu). Dovolatelka uplatnila i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., a
to dovolacími námitkami, že postupem obou soudů jí bylo „odňato právo na
spravedlivý proces z důvodu nezachování jednotnosti rozhodovací praxe v obdobné
věci a porušení práva na předvídatelnost rozhodnutí soudu“ a že „odvolací soud
přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně pouze povrchně a své rozhodnutí
řádně neodůvodnil“. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu
pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení
je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad
procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z
roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo
962/2006, a dále např. nález Ústavního soudu České republiky z 28. července
2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedené dovolací námitky však k výkladu
procesního předpisu nesměřovaly, a už proto jimi nelze přípustnost dovolání
založit. Navíc šlo přinejmenším zčásti o námitky obecné, z nichž – právě pro
jejich obecnost – nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu. Z pohledu dovolacích námitek podřaditelných pod (způsobilý) dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolací soud posuzoval otázku vzniku
nájemního poměru účastnic k předmětným nemovitostem podle dosavadních právních
předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012, občanský
zákoník). Nejprve je zapotřebí předeslat, že odvolací soud pokládal Nájemní smlouvu za
smlouvu uzavřenou v režimu obecného nájmu (§ 663 a násl. obč. zák.) a nikoli za
smlouvu „uzavřenou dle zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor“, jak na ni
mylně nahlíží dovolatelka. Odvolací soud se však v tomto ohledu neodchýlil od
ustálené soudní praxe, která se již v minulosti ustálila v názoru, že je-li
nemovitost pronajata jako celek (jako tomu bylo v projednávaném případě, kdy
byla pronajata budova a dva pozemky a nikoli snad jednotlivé byty), režim
nájemního vztahu je podřízen § 663 a násl. obč. zák. (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73
v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 30.
listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 255/99, uveřejněný v příloze I/2000 časopisu
Soudní judikatura). Předmětem Nájemní smlouvy tedy nebyl jednotlivý byt (či
více bytů), jak se snad dovolatelka snaží v dovolání podsouvat. Pro úplnost lze
dodat, že i kdyby tomu tak – čistě teoreticky – bylo, pak vzhledem ke
zjištěnému (ničím nezpochybněnému) skutkovému stavu nelze ztratit ze zřetele
právní názor, že jde-li o místnosti, které jsou prokazatelně po desetiletí s
vědomím a souhlasem stavebního úřadu užívány jako obytné, může soud posuzující
charakter domu vycházet z toho, že jde o obytné místnosti, i když kolaudační
rozhodnutí takové určení neobsahuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu např. z
20. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 333/2002, uveřejněné pod C 1720 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 3248/2008);
tento názor lze nepochybně aplikovat i na opačnou situaci, která nastala v
posuzované věci. Úprava (obecného) nájmu (§ 663 a násl. obč. zák.) pak
neobsahuje ustanovení korespondující veřejnoprávnímu pravidlu, že stavby (tj. i
budovy) lze užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí
(případně v jiných právních aktech určených stavebním zákonem). Norma veřejného
práva (obsažená v době uzavření Nájemní smlouvy v ustanovení § 85 odst. 1 tehdy
účinného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební
zákon/) nemá proto bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních)
vztahů upravených ustanoveními o obecném nájmu, takže s jejím porušením nelze
spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti nájemní
smlouvy), nýbrž jen sankce veřejnoprávní, o něž však v daném případě nejde
(srov. mutatis mutandis důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. února
2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, a ze dne 18. září 2013, sp. zn. 26 Cdo
1599/2013). Jestliže tedy odvolací soud posuzoval otázku platnosti Nájemní
smlouvy výhradně z hlediska obecných ustanovení o nájmu (§ 663 a násl. obč. zák.), přičemž v režimu citovaných ustanovení ji nepovažoval za neplatnou jen
proto, že dovolatelce byla snad budova pronajata k jinému účelu, než ke kterému
byla původně stavebně určena, neodchýlil se od citované judikatury; jeho
rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. K námitce dovolatelky týkající se promlčecí doby ohledně jejího práva
(pohledávky) na náhradu škody (v podobě ušlého zisku z podnájmu předmětných
nemovitostí) je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení lze přezkoumat pouze
správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní
závěry nelze přezkoumávat. Uvedené v plném rozsahu platí ve vztahu k této
dovolací námitce. Odvolací soud totiž žádný závěr ohledně promlčecí doby, resp. promlčení práva dovolatelky na náhradu škody neučinil a dovolací soud dodává,
že ani učinit nemohl, neboť dospěl-li k závěru, že zmíněné právo dovolatelce
nesvědčí, scházel mu pro takové posouzení jakýkoli podklad. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm.
c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.