22 Cdo 3248/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobce Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem
se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti žalovaným: 1) Ing. S. M., zastoupenému
JUDr. Marcelou Ondřejovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Mírová 69, 2)
PaedDr. B. M., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze
8, Křižíkova 56, a 3) doc. MUDr. T. M., CSc., zastoupenému JUDr. Marcelou
Ondřejovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Mírová 69, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 136/2006, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2008,
č. j. 19 Co 113/2008-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
zástupce JUDr. Luboše Chalupy.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 3) nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 20. prosince 2007, č. j. 12 C 136/2006-54, zamítl žalobu, aby určil, „že
žalobce je vlastníkem domu č. p. 592 postaveném na stavební parcele č. 325 a
parcely č. 325 o výměře 668 m2, vše v k. ú. N., obec hl. m. P.“. Dále rozhodl o
nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 16. dubna 2008, č. j. 19 Co 113/2008-80, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s.
ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází
přitom z § 243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž
bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud
pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou
zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Judikatura Nejvyššího soudu nepodmiňuje platnost prohlášení vlastníka (§ 4
zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů) jeho bezpodmínečným souladem s
kolaudačním rozhodnutím. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2005,
sp. zn. 28 Cdo 2120/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu č. C 3294, se uvádí: „Žalobci zajisté pochybili, jestliže ve svém
prohlášení k domu č. p. 419 v k. ú. S. zahrnuli, v rozporu se stále platným
kolaudačním určením, „bývalý“ domovnický byt nikoli mezi bytové jednotky, ale
do společných částí domu. Tuto chybu, která protiřečí ustanovení § 2 písm. b/,
g/ zákona č. 72/1994 Sb., však lze zhojit cestou opravy v katastrálním operátu
podle katastrálního zákona č. 344/1992 Sb. Zatím však není důvodu posuzovat
prohlášení spoluvlastníků ani jako částečně, natož zcela neplatné. Následky
dosud zapsané nesprávnosti nikoho bezprostředně nepoškozují a není ve veřejném
zájmu zpochybňovat platnost v zásadě jinak správného dokumentu a jeho zápisu v
katastru“. Také v rozsudku ze dne 20. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 333/2002,
Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1720, se uvádí,
že jde-li o místnosti, které jsou prokazatelně po desetiletí s vědomím a
souhlasem stavebního úřadu užívány jako obytné, může soud posuzující charakter
domu vycházet z toho, že jde o obytné místnosti, i když kolaudační rozhodnutí
takové určení neobsahuje. I když v této věci byla řešena poněkud jiná
problematika, je z něj zjevné, že občanskoprávní vztahy nemusí být totožné se
vztahy stavebněprávními, založenými kolaudačním rozhodnutím (podobně viz
rozsudek ze dne ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 1796/2007, Soubor
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5573). Otázka, zda v
dané věci je nesoulad prohlášení vlastníka s kolaudačním rozhodnutím natolik
zásadní, že je důvodem neplatnosti prohlášení, je již věcí individuálního
posouzení, při kterém je třeba přihlédnout k faktickému stavu domu. Dovolací
soud neshledává posouzení věci v nalézacím řízení zjevně nepřiměřeným, a pro
stručnost odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Pokud dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu
2003, sp. zn. 28 Cdo 1788/2003, tam šlo o řešení otázky, zda vlastník domu
„může jako nebytové prostory určit společné části domu, jejichž příkladmý výčet
je uveden v § 2 písm. e) cit. zák.“; šlo tedy o jiný problém, než jaký je
posuzován v dané věci.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a v
dovolacím řízení úspěšná žalovaná 2) má právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za její zastoupení v
dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle § 5 písm. b),
§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5.000,- Kč a dále paušální
náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 5.300,- Kč. Lhůta a
místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s.
ř.
Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 3)
vychází z toho, že odvolání bylo odmítnuto a žalovaným 1) a 3) náklady v
dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je
žalovaná 2) oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. července 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu