28 Cdo 1796/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobců: a/ A. S., b/ A.-M. S., oba zastoupeni advokátkou, proti
žalovanému: V. F., zastoupený advokátem, o 75.000,- Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 6/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2006, č. j. 19 Co 309/2006-233, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze z 6. 10. 2006, č. j. 19 Co 309/2006-233 se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci (právní předchůdkyně žalobců) jako vlastníci domu č. p. 400, F. 112,
P., se po připuštění změny žaloby domáhali (domáhala), aby soud žalovanému
uložil zaplatit jim 75.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobci měli
za neplatnou nájemní smlouvu z 1. 8. 1991, na jejímž podkladě žalovaný v letech
1995 a 1996 užíval nebytové prostory v domě žalobců.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně vyšel ve svém prvním
rozsudku z 24. 4. 1997, č. j. 5 C 6/96-20 ze závěru, že nájemní smlouva, na
jejímž základě užíval žalovaný nebytové prostory, byla platná a žalobu zamítl.
Následně Městský soud v Praze jako soud odvolací v rozsudku z 19. prosince
1997, č. j. 18 Co 483/97-32 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vyslovil
právní názor o možné neplatnosti nájemní smlouvy pro rozpor s tzv. blokačním
ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Rozsudkem ze dne 8. 12. 1998, č. j. 5 C 6/96-55 soud prvního stupně učinil
závěr o neplatnosti nájemní smlouvy pro rozpor s § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991
Sb. a žalobě vyhověl. Odvolací soud uvedené rozhodnutí zrušil rozsudkem z 16.
10. 2000, č. j. 18 Co 360/2000-73, když dospěl k závěru, že soud prvního stupně
nezjistil rozhodné skutečnosti pro aplikaci § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
zejména zda původní pronajímatel uzavřel nájemní smlouvu až po doručení výzvy k
vydání nemovitosti oprávněným osobám.
Obvodní soud pro Prahu 10 svým v pořadí třetím rozsudkem z 22. 2. 2005, č. j. 5
C 6/96-166, žalobě vyhověl v rozsahu 57.681,- Kč, a to po provedení znaleckého
dokazování ohledně místně obvyklého nájemného. Uvedl, že výzva k vydání
nemovitosti byla předchozímu vlastníku předmětného domu (který pronajal
prostory žalovanému) doručena až po uzavření nájemní smlouvy, a proto nejsou
naplněny předpoklady § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991, který by jinak vedl k
neplatnosti nájemní smlouvy. Dále soud prvního stupně uvedl, že žalovanému jako
vydražiteli vzniklo dle § 15 zákona č. 427/1990 Sb., o převodu vlastnictví
státu k věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, právo uzavřít nájemní
smlouvu k nebytovým prostorám v předmětném domě. Takto uzavřená nájemní smlouva
se ovšem řídila ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Protože § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb. stanoví, že stavbu lze užívat jen k účelu podle
kolaudačního rozhodnutí – přičemž soud vycházel z toho, že „poslední
kolaudovaný stav je z 13. 8. 1895, kdy byly prostory kolaudovány jako konírna,
komora pro píci a sklepy“ –, je ve smyslu § 39 obč. zák. neplatná nájemní
smlouva, kterou byly nebytové prostory žalovanému pronajaty za účelem
provozování starožitnictví. Soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy
byla nájemní smlouva neplatná pro rozpor s účelem vymezeným v kolaudačním
rozhodnutí, bylo již nadbytečné vyslýchat svědky ohledně skutečného stavu
provozovny a uznal nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení z užívání
prostor k účelům provozování starožitnictví za důvodný.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 6. 10. 2006, č. j. 19 Co
309/2006-233, potvrdil rozsudek soudu prvního soudu, když uzavřel, že soud
prvního stupně „dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a nepochybil
ani v právním posouzení“. Odvolací soud uvedl, že nebytové prostory mohou být
užívány jen k účelu uvedeném v kolaudačním rozhodnutí, přičemž je nerozhodné,
že v dané věci je toto kolaudační rozhodnutí více než 100 let staré. Podle
názoru odvolacího soudu se tedy nejedná o případ podle § 104 odst. 1 zákona č.
50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „zákon č. 50/1976
Sb.“), který uvádí: „Nejsou-li zachovány doklady (především ověřená
dokumentace), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba
povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně
technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby nasvědčuje několika
účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez
závad.“ Odvolací soud proto vycházel ze skutečnosti, že kolaudační rozhodnutí
existuje (byť z r. 1895), nebyla prokázána jeho změna a odmítl jako nedůvodnou
námitku žalovaného, že soud prvního stupně učinil nesprávný dotaz na stavební
úřad, směřoval-li ke zjištění kolaudačního stavu suterénu, neboť jde o
prostory, které měl podle nájemní smlouvy žalovaný užívat. Dále odvolací soud
uvedl, že žalovaný byl přes své námitky řádně poučen a že věděl, jaké důkazy
navrhnout, jak plyne i z jeho podání z 14. 2. 2005, „kde uvedl své důkazní
návrhy k prokázání kolaudačního stavu svědeckými výpověďmi“, a dovodil, že soud
prvního stupně řádně zdůvodnil nadbytečnost navrhovaných svědeckých výpovědí.
Konečně odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně při určení výše
bezdůvodného obohacení správně vycházel z částky odpovídající skutečnému účelu
užívání nebytových prostor.
B. Obsah dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o tvrzení, že soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Žalovaný vytkl
rozhodnutím soudů nižšího stupně procesní vady (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.) i nesprávnost právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.),
přičemž své námitky obsahově vymezil následovně:
I. soudy obou stupňů učinily závěr, že po roce 1895 nedošlo k nové
kolaudaci prostor, na základě sdělení stavebního úřadu z 6. 6. 2004, podle
kterého se ve složce nenachází žádný doklad o pozdější změně užívání, ačkoliv
rekolaudováno být mohlo a dokonce v tomto směru byly navrženy i důkazy;
II. přestože žalovaný užíval nebytové prostory v suterénu i v přízemí,
soudy nižšího stupně žádaly stavební úřad o vyjádření ke kolaudačnímu stavu
pouze k suterénu;
III. protože muselo dojít k rozsáhlé přestavbě nebytových prostor, které
již desítky let nejsou užívány jako konírna a sklad píce, nýbrž jako prodejna s
dílnou a skladem, na základě povolení státního orgánu (bylo-li tehdy vydáváno),
měly soudy nižšího stupně vyjít ze skutečného stavebně technického uspořádání v
souladu s § 104 zákona č. 50/1976 Sb. Navíc přestože přestavba byla zřejmě
učiněna před účinností zákona č. 50/1976 Sb., se soudy nezabývaly otázkou, jaký
právní režim tehdy platil;
IV. odvolací soud podání z 14. 2. 2005 (č. l. 162), kterým byl navrhován
výslech svědka Ž., nevyložil jako návrh směřující k prokázání místa, kde se
nachází kolaudační rozhodnutí;
V. soudy nižšího stupně založily výpočet bezdůvodného obohacení na
místně obvyklé výši nájemného za prostory určené k provozu obchodu a skladu a
nikoli konírny, a skladu píce;
VI. namítal promlčení nároku z titulu bezdůvodného obohacení uplatněného
teprve změnou návrhu.
Závěrem žalovaný navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudků soudů
nižšího stupně, oba uvedené rozsudky zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasné, podané
oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky
předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolací soud především uvádí, že závěr o přípustnosti dovolání není možné
založit podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť tento důvod se uplatní
jen tehdy, pokud soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak, než ve svém
dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu. V dané
věci první zrušující rozsudek odvolacího soudu z 19. prosince 1997, č. j. 18 Co
483/97-32, zavázal soud prvního stupně právním názorem, že nájemní smlouva může
být neplatná pro rozpor s § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; druhý zrušující
rozsudek odvolacího soudu z 16. 10. 2000, č. j. 18 Co 360/2000-73, uložil soudu
prvního stupně zjistit rozhodující skutečnosti pro aplikaci § 9 odst. 1 zákona
č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně následně po provedeném dokazování v rozsudku
z 22. 2. 2005, č. j. 5 C 6/96-166, dospěl k závěru o nemožnosti posoudit
nájemní smlouvu jako neplatnou pro rozpor s § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
avšak na druhé straně však shledal neplatnost nájemní smlouvy ze zcela jiného
důvodu, totiž z důvodu rozporu účelu nájemní smlouvy s kolaudačním stavem.
Odvolací soud se s tímto právním názorem v rozsudku ze dne 6. 10. 2006, č. j.
19 Co 309/2006-233, ztotožnil, a to s tím důsledkem, že není splněna podmínka
rozdílného právního názoru na neplatnost nájemní smlouvy, jak předpokládá
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud však shledal dovolání přípustným na základě § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu vyřešil právní otázku užívání
nebytových prostor v rozporu s hmotným právem, jak vyplývá z ustálené
judikatury dovolacího soudu k ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.
Srovnej rozhodnutí z 20. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 333/2002; z 28. 6. 2005, sp.
zn. 28 Cdo 1321/2005; z 14. 9. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2899/2005; a z 29. 1. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 85/2007.
D. Důvodnost dovolání
Z dovoláním napadeného rozsudku se podává, že určujícím pro úvahu o
neplatnosti nájemní smlouvy z 1. 8. 1991 byl kolaudační stav k 13. 8. 1895,
resp. rozpor mezi účelem, ke kterému měly být podle nájemní smlouvy z 1. 8.
1991 předmětné prostory užívány (obchod s dílnou a skladem) a účelem, ke
kterému byly označeny podle kolaudačního stavu z 13. 8. 1895 (konírna, sklad
pícnin).
V uvedeném směru se však dovolací soud ztotožnil s dovolací námitkou
žalovaného, totiž že nebytové prostory byly určeny k účelu, ke kterému byly
také desítky let užívány a fakticky uzpůsobeny, a to s odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1321/2005, v němž se uvádí:
„svízelnost nynějšího posuzování situace, […] je podmíněna časově danými
okolnostmi stavební a jiné praxe nedemokratického režimu v letech 1948 – 1989,
který často nijak nelpěl na dodržování vlastních norem. Při úvaze o nárocích
nových vlastníků vůči prostorám, jejichž někdejší ledabylá dokumentace založila
dnešní nejistotu jejich dlouhodobých uživatelů, nelze od tohoto „historického“
aspektu bez dalšího abstrahovat“ nebo ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo
333/2002, který dospívá k závěru, že „[s]oud musí v zásadě vycházet z
kolaudačního rozhodnutí, kterým však není vázán. Jde-li, jak tomu bylo v tomto
případě, o místnosti, které jsou prokazatelně po desetiletí s vědomím a
souhlasem stavebního úřadu užívány jako obytné, může soud vycházet pro určení
charakteru domu z toho, že jde o obytné místnosti, i když kolaudační
rozhodnutí, vydané ve třicátých letech minulého století, takové určení
neobsahuje.“
Od uvedených rozhodnutí – a též od rozhodnutí 14. 9. 2006, sp. zn. 28 Cdo
2899/2005; a z 29. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 85/2007 – neshledal dovolací soud
důvod se odchýlit ani v dané věci, a to tím spíše, že se jedná o kolaudační
stav z r. 1895 a že je zjevně neudržitelný závěr, který staví na uzpůsobení
nebytových prostor jako konírny a skladu pícnin, navíc nacházejících se ve
středu hlavního města v roce 1991. Pokud soudy nižšího stupně na základě
pouhého odkazu na více než sto let starou listinu z r. 1895 uzavřely, že na
posouzení nájemní smlouvy jako neplatné nemohla nic změnit ani zásadní
přestavba – spojená s faktickou změnou účelu nebytových prostor a dle tvrzení
žalovaného učiněná před desítkami let –, zatížily svá rozhodnutí přepjatým
formalismem, stejně tak jako porušily bez dostatku rozumných důvodů zásady
závaznosti smluv (pacta sunt servanda) a smluvní autonomie a tím nezohlednily
ani nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, uveřejněný
ve Sb. n. a u., sv. 37, č. 75: „Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro
rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad
dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem.
Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy
ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu.“
S ohledem na změnu právního posouzení uplatněného nároku se dovolací soud již
dalšími námitkami uvedenými v dovolání nezabýval a rozsudek odvolacího soudu
zrušil podle ustanovení § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243 b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Bylo-li rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, jsou soudy nižšího
stupně vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, první věta za
středníkem a § 226 o. s. ř.).
V dalším řízení bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na
náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 1. listopadu 2007
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předseda senátu