28 Cdo 85/2007

28 Cdo 85/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa

Rakovského ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1)

V. K., 2) Z. K., a 3) L. S., zastoupeným advokátkou, o vyklizení, vedené u

Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 181/2005, o dovolání

žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2006, č.j. 31

Co 269/2006-90, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2006, č.j. 31 Co 269/2006-90,

a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. listopadu 2005, č.j. 4 C

181/2005-68, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu

řízení.

Okresní soud Praha-západ (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

16. 11. 2005, č.j. 4 C 181/2005-68, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby

žalovaným bylo uloženo vyklidit a žalobci předat „3 místnosti o výměře 15 m2,

15 m2, 12 m2 a příslušenství v I. nadzemním podlaží budovy č.p. 9 v H., ulice

Velvarská, při vstupu do budovy v pořadí prvním vchodem zleva při čelním

pohledu na budovu, při vstupu do 1. nadzemního podlaží uvedeným vchodem

vlevo“ (dále jen „předmětné prostory“) a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze

dne 24. 8. 2006, č.j. 31 Co 269/2006-90, citovaný rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a

považoval za prokázáno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nacházejí

předmětné prostory, a to na základě kupní smlouvy ze dne 31. 1. 2005, jejíž

právní účinky nastaly vkladem do katastru nemovitostí dne 9. 2. 2005, že

žalovaný 1) pracoval od r. 1989 u právního předchůdce žalobce – JZD V. P. jako

údržbář, že dopisem ze dne 25. 5. 1990 sdělilo JZD V. P. žalovanému 1), že

představenstvo družstva rozhodlo na své schůzi dne 24. 5. 1990 o přidělení

předmětných prostor označených jako byt žalovanému 1), že dne 25. 6. 1990

žalovaný 1) předmětné prostory převzal a byla podepsána dohoda o odevzdání a

převzetí bytu. Dále odvolací soud vyšel ze zjištění, že stavební dokumentace k

domu, v němž se předmětné prostory nacházejí, se nezachovala, dochovalo se

pouze kolaudační rozhodnutí Obecního úřadu v H. ze dne 27. 5. 1926, podle něhož

při kolaudačním řízení konaném dne 15. 5. 1926 nebylo shledáno nějakých závad

na adaptovaných hospodářských budovách a obecní rada udělila na své řádné

schůzi konané dne 19. 5. 1926 povolení k užívání těchto budov, jež mohou být ke

svému účelu odevzdány. Konečně odvolací soud pokládal (zprávou společnosti A.,

a.s., ze dne 14. 11. 2005) za prokázané, že prostory užívané žalovaným 1) jako

byt vznikly adaptací nebytového prostoru v roce 1974, když přestavbu provedlo

JZD R. z. H., že od r. 1974 do r. 1990 užívali předmětné prostory jako byt jiní

nájemci a že není známo, k jakým účelům byly předmětné prostory užívány před

rokem 1974. Rovněž po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem

soudu prvního stupně, že žalovaní neužívají předmětné prostory bez právního

důvodu. Dovodil, že tyto prostory jsou, vzhledem k tomu, že jsou jako byt

vybaveny a dlouhodobě slouží k bytovým účelům, podle § 104 odst. 1 zákona č.

50/1976 Sb. bytem, že podle § 66 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty,

podnikovými byty nemusely být pouze byty vystavěné organizací, ale i byty touto

organizací adaptované, přestavěné podstatným způsobem, či zrekonstruované v

objektech, které organizace sama nepostavila, když takové prostory byly určeny

k jiným účelům než k bydlení, jak je tomu v souzené věci, že tedy pokud byly

tyto prostory jako byt přiděleny podle § 25 odst. 2 cit. zákona představenstvem

JZD žalovanému 1), s nímž byla následně uzavřena dohoda o předání a převzetí

bytu, vzniklo žalovanému 1) právo osobního užívání předmětného bytu, které se s

účinností od 1. 1. 1992 transformovalo na nájem bytu. Předpoklady pro

poskytnutí ochrany vlastnickému právu žalobce proti neoprávněnému zásahu ze

strany žalovaných dle § 126 odst. 1 občanského zákonku (dále jen „obč. zák.“)

tak nejsou splněny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž – aniž by

rozlišil přípustnost dovolání a jeho důvody – odkázal na ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) a § 241a odst. 1, 2 o.s.ř. Napadené rozhodnutí označil za zásadně

právně významné a vytkl mu nesprávné právní posouzení spočívající v

tom, že odvolací soud jednak posoudil věc podle právní normy, která na daný

případ nedopadá, jednak právní normu na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V první řadě dovolatel namítl, že odvolací soud pochybil při právním hodnocení

charakteru předmětných prostor. Podle jeho názoru odvolací soud sice správně

vycházel ze zjištění, že podle dochovaného kolaudačního rozhodnutí ze dne 27.

5. 1926 nebyly shledány závady na adaptovaných hospodářských budovách, a proto

obecní rada udělila povolení k jejich užívání, avšak z tohoto zjištění učinil

nesprávný závěr, že se nedochovala stavební dokumentace, že je tudíž nutno na

daný případ nahlížet, jako by kolaudace nebyla, aplikovat ustanovení § 104

odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. a považovat předmětné prostory za byt. Byla-li

budova, v níž se nacházejí předmětné prostory, kolaudována jako hospodářské

stavení, nemohl odvolací soud z této skutečnosti vyvodit závěr, že místnosti

jsou bytem, protože o změně účelu stavby nebylo příslušným úřadem rozhodnuto,

stále jde o nebytové prostory, byť jsou řadu let užívány jako byt. Dle

stávající judikatury je rozhodující kolaudační stav a nikoli stav faktický.

Soudní praxe (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 826/98 a 2 Cdon

1848/97) dovozuje, že buď zde je rozhodnutí úřadu, z něhož lze zjistit účel

jejich užívání, a pak je rozhodující právní stav tímto rozhodnutím založený,

anebo zde takové rozhodnutí není, a pak se uplatní § 104 odst. 1 zákona č.

50/1976 Sb.

I pokud odvolací soud považoval předmětné prostory za byt, neujasnil si podle

dovolatele charakter tohoto bytu. Na jedné straně totiž považoval byt za

podnikový (o čemž svědčí odkaz na § 66 zákona č. 41/1964 Sb., o

hospodaření s byty – dále jen „zákon č. 41/1964 Sb.“), který přiděloval podle §

24 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. místní národní výbor, na druhé straně jej

považoval za byt z bytové výstavby jednotného zemědělského družstva (viz odkaz

na § 25 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb.), který však přidělovalo představenstvo

jednotného zemědělského družstva. Dovolatel se rovněž domnívá, že odvolací soud

v rozporu s dikcí zákona nepřípustně rozšiřuje pojem výstavby podnikových bytů,

pod nějž zahrnuje i rekonstrukci, adaptaci či přestavbu nebytového prostoru.

Dovolatel dále namítl, že pokud soud činí právní závěr, že to bylo JZD, které z

předmětných prostor vybudovalo byt, nemá tento závěr oporu v provedených

důkazech.

Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího

soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou

– účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen

„o.s.ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §

241 odst. 1 a 4 o.s.ř.

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z

podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného

rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí

ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,

že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho

prvním rozhodnutím ve věci.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého

dovolání (dle jeho obsahu) opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti

rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné

podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve

věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř.

rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1

písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího

soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím

soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným

právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata

se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také

dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým

dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen

důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím

lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není

jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a

odst. 3 o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá prvý dílčí závěr, že zpochybňuje-li

dovolatel správnost skutkových zjištění (a to i v případě, že je zjevně

nesprávně označuje za právní závěry – viz námitku, že „pokud soud činí právní

závěr, že to bylo JZD, které z předmětných prostor vybudovalo byt, nemá tento

závěr oporu v provedených důkazech“), není taková námitka způsobilá založit

přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Naproti tomu pokud dovolatel zpochybnil správnost právního

názoru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že předmětné prostory jsou

bytem a že k tomuto bytu svědčí žalovanému 1) právo nájmu bytu, jde o právní

posouzení věci, založené na řešení právní otázky povahy předmětných prostor a

možnosti vzniku práva osobního užívání k těmto prostorám podle právní úpravy

účinné do 31. 12. 1991, přičemž těmto otázkám lze přiznat zásadní právní

význam, neboť je soudy obou stupňů vyřešily v rozporu s ustálenou judikaturou

soudu dovolacího a tím se stává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm.

c/ o.s.ř.

Především nutno konstatovat, že dle ustáleného výkladu soudní praxe se

bytem rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které

jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení (srov. např.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000,

uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod poř. č.

90). Je tedy nutno souhlasit se žalobcem, že pro závěr, zda se jedná o byt nebo

nebytové prostory, je rozhodující stav kolaudační, nikoli stav faktický. Při

nezpochybnitelnosti skutkových zjištění (s výhradou opomenutých důkazů – viz

dále) nelze tedy za situace, kdy původně byly předmětné prostory kolaudovány

jako hospodářská budova zemědělské usedlosti, došlo sice přestavbě těchto

nebytových prostor na byt, která však nebyla rozhodnutím stavebního úřadu ani

povolena ani kolaudována, neobstojí právní závěr, že předmětné prostory jsou

bytem.

Podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první zákona č. 50/1976 Sb.

(stavební zákon) ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 50/1976 Sb.“)

nejsou-li zachovány doklady (především ověřená dokumentace), z nichž by bylo

možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena

k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže

vybavení stavby nasvědčuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k

účelu, ke kterému se užívá bez závad.

Z dikce citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že tam stanovená

právní domněnka se uplatní pouze podpůrně, tedy jen v případě, že nejsou

zachovány žádné doklady (především ověřená dokumentace, nebo alespoň jakákoli

jiná dokumentace), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba

povolena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo

1538/2004). Žalobci tedy sice nutno přisvědčit, pokud namítá, že dle soudní

praxe buď zde je rozhodnutí stavebního úřadu, z něhož lze zjistit, zda jsou

předmětné prostory určeny k bydlení, či (naopak) účelu jinému, a v tomto

případě je pro posouzení charakteru předmětných místností rozhodující právní

stav takovýmto rozhodnutím založený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1848/97, uveřejněný v příloze č. I časopisu Soudní

judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 15), anebo takovéto rozhodnutí k dispozici

není, a pak se uplatní režim ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 826/98).

Závěry citované judikatury však nelze uplatňovat mechanicky. Nelze především

přehlédnout, že rozhodnutím stavebního úřadu, jež určuje účel užívání určitých

prostor, nemusí být jen (původní) rozhodnutí o povolení užívání stavby, nýbrž

také (pozdější) rozhodnutí o změně účelu jejího užívání. Svízelnost nynějšího

posuzování situace je přitom podmíněna časově danými okolnostmi stavební a

jiné praxe nedemokratického režimu v letech 1948 – 1989, který často nijak

nelpěl na dodržování vlastních norem. Při úvaze o nárocích nových vlastníků

vůči prostorám, jejichž někdejší ledabylá dokumentace založila dnešní nejistotu

jejich dlouhodobých uživatelů, nelze od tohoto „historického“ aspektu bez

dalšího abstrahovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp.

zn. 28 Cdo 915/2002, a ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1321/2005). Bylo-li

tedy podle skutkových zjištění soudů obou stupňů účelové určení předmětných

prostor možno zjistit z rozhodnutí z 15. 5. 1926, není na danou věc

aplikovatelné ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. Nelze však

souhlasit ani s dovolatelovým názorem, že bylo-li zjištěno, že předmětné

prostory se nalézají v budově, která je kolaudována (rozhodnutím z r. 1926)

jako hospodářské stavení, nemohl soud dovodit (např. na základě dalších důkazů

nasvědčujících tomu, že došlo ke změně účelového určení předmětných prostor),

že tyto prostory jsou bytem.

Dovolatel dále oprávněně namítá, že – i pokud by byl správný závěr, že

předmětné prostory jsou bytem – si odvolací soud (ani soud prvního stupně)

neujasnily charakter takového bytu, neboť nerozlišily, zda jde o byt

podnikový, který podle § 24 zákona č. 41/1964 Sb. přiděloval místní národní

výbor na návrh organizace s takovým bytem hospodařící, anebo o byt z bytové

výstavby jednotných zemědělských družstev, který podle § 25 odst. 2 zákona č

41/1964 Sb. přidělovalo představenstvo jednotného zemědělského družstva. Byty

podnikové nelze tedy ztotožňovat s byty z bytové výstavby jednotných

zemědělských družstev, a proto neobstojí úvaha soudu prvního stupně, s níž se

ztotožnil i soud odvolací, že byty z bytové výstavby jednotných zemědělských

družstev je na místě považovat za byty podnikové definované v § 66 zákona č. 41/1964 Sb. a že tam obsažený demonstrativní výčet uvozený slovem „zejména“

naznačuje, že takovými byty mohou být nejen byty v domech, které organizace

vystavěly jako investoři nebo získaly nebo získají ze státní bytové výstavby,

nýbrž i byty získané adaptací (přestavbou) nebytových prostor v budově, kterou

organizace sama nepostavila. Byty z bytové výstavby jednotných zemědělských

družstev lze klást naroveň bytům vystavěným v podnikové výstavbě z vlastních

volných prostředků podniku (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama,

1987, Díl I., str. 636). Proto lze ve vztahu k těmto bytům obdobně uplatnit

závěr vyslovený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 156/2001, z něhož vyplývá, že dojde-li soud k závěru, že šlo o byt

vystavěný v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku

(přidělovaný podle § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. „organizací hospodařící s

těmito byty po předchozím souhlasu ...“), posoudí, zda prvnímu žalovanému

vzniklo právo osobního užívání bytu (§ 154 odst. 1, § 155 odst. 1 občanského

zákoníku veznění do 31. 12. 1991), které by se ve smyslu § 871 občanského

zákoníku ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., s účinností od 1. ledna 1992 transformovalo na nájem bytu. Přijme-

li naopak závěr, že šlo o byt podnikový ve smyslu § 66 zákona č. 41/1964 Sb. (přidělovaný podle § 24 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. místním národním

výborem), posoudí, zda o jeho přidělení nerozhodl k tomu absolutně věcně

nepříslušný orgán. V tomto ohledu neopomene, že mimo rámec správního soudnictví

není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu (v daném případě

rozhodnutí o přidělení bytu); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda

jde o akt nicotný (nulitní) - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9 v

sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom

nicotným aktem je správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním

orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 1998,

sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č.

2 z roku 2000 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek, z jehož první právní věty rovněž vyplývá, že

mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost

správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt /zda nejde o paakt/,

zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda

je pravomocný a vykonatelný).

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými

dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení

§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout

k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229

odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplývají

ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v

dovolání uplatněny. Posléze uvedenou vadou napadené rozhodnutí trpí.

Soud prvního stupně při posouzení otázky, zda předmětné prostory jsou bytem či

nebytovým prostorem, zcela pominul obsah rozhodnutí Místního národního výboru v

H. o přípustnosti stavby ze dne 14. 11. 1974 č.j. 229/74/Stav. a o povolení k

obývání a užívání ze dne 14. 11. 1975 téhož č.j., jejichž kopie jsou založeny

na č. listu 60 a 59 spisu a jimiž provedl důkaz při jednání dne 16. 11. 2005, a

ani odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil. Není totiž

vyloučeno, že po zhodnocení těchto důkazů v souvislosti s ostatními provedenými

důkazy, by se změnil skutkový závěr o tom, že přestavba předmětných prostor na

nebytové nebyla stavebním úřadem povolena ani kolaudována, popřípadě že se

nedochovaly žádné doklady , z nichž by bylo možno zjistit účel, k němuž byla

stavba určena (jimiž bylo účelové určení předmětných prostor změněno).

Z uvedeného vyplývá, že námitka nesprávného právního posouzení byla uplatněna

důvodně a rozhodnutí soudů obou stupňů je navíc postiženo vadou řízení, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Za této situace dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.

zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu; jelikož důvody zrušení platí i na

rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil podle § 243b odst. 3 věty druhé o.s.ř.

i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta

první za středníkem o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení

dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. ledna 2007

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu