Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. S., t. č. Vazební věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. et Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, č. j. 4 Tdo 475/2021-2567, za účasti Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 7. 2020, č. j. 18 T 2/2020-2259, krajský soud stěžovatele uznal vinným ze spáchání pomoci k pokračujícímu zločinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spojení s § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, za nějž byl spolu se sbíhajícím se přečinem neoprávněného podnikání dle § 251 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 6. 2020, č. j. 3 T 48/2020-1171, jehož výrok o trestu současně zrušil, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody dle § 205 odst. 5 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 trestního zákoníku v délce pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen dle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou, a dále dle § 68 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v délce dvanácti měsíců dle § 69 odst. 1 trestního zákoníku. Krajský soud rovněž svým rozsudkem odkázal poškozené dle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel se měl jako jednatel a jediný společník společnosti X předem domluvit se spoluobviněným N., který pracoval ve sběrných surovinách, na analýze vzorku tyčí z wolframové slitiny a sdělení ceny, za kterou by je vykoupil, přičemž na základě analýzy, která odhalila, že tyče jsou z 90 % tvořeny wolframem, z 6 % niklem a ze 2 % kobaltem, se domluvili, že stěžovatel bude odebírat jednou či dvakrát měsíčně dodávky těchto tyčí po 200 kg, načež spoluobviněný N. dalším spoluobviněným avizoval odběr v těchto relacích a ostatní spoluobvinění odcizili u různých poškozených v období od května 2018 do 10. 10. 2018 nejméně 420 ks tyčí z wolframové slitiny, částečně obrobených v různých stádiích opracování a částečně neobrobených, které stěžovatel od spoluobviněného N. bez potvrzení odebral, v hotovosti zaplatil, částečně je prodal dále a částečně zakopal, přičemž věděl, že wolfram se v takovém množství běžně nevykupuje a že podléhá evidenci, čímž dohromady spoluobvinění způsobili poškozeným škodu v celkové výši nejméně 8 158 429,55 Kč (dále jen "předmětný skutek").
4. Stěžovatel a jeho spoluobvinění podali proti rozsudku krajského soudu odvolání, na jehož podkladě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým rozsudkem ze dne 8. 12. 2020, č. j. 12 To 109/2020-2373, dle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a f) trestního řádu v celém rozsahu rozsudek krajského soudu zrušil a dle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku ve formě pomoci dle § 2 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, za nějž jej odsoudil dle § 205 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil dle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou, a dále dle § 67 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 1 550 Kč, tedy v celkové výši 155 000 Kč. Poškozené rovněž vrchní soud odkázal dle § 229 odst. 1 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud se zcela ztotožnil se závěry krajského soudu, ale reagoval na změnu v právní úpravě hranic výše škody v § 138 odst. 1 trestního zákoníku a v časové působnosti trestních zákonů.
5. Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku vrchního soudu dovolání, které však Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, následně představuje vlastní stížnostní argumentaci. Napadenému usnesení Nejvyššího soudu vytýká: 1) neprokázání subjektivní stránky; 2) převzetí svědecké výpovědi toliko hypotetické povahy; 3) porušení pravidla in dubio pro reo. Podstatu těchto námitek lze přiblížit následovně:
7. Ad 1) stěžovatel namítá, že nebyla prokázána jeho subjektivní stránka ve formě úmyslu, jak by vyžadovala použitá právní kvalifikace. Nebylo prokázáno, že předmětné tyče z wolframové slitiny pochází z krádeže, že nejde o šrot, ale o sofistikovaný zbrojní materiál, že jejich cena byla větší než obvyklá ani že by si stěžovatel u spoluobviněného N. něco objednal, přičemž ostatní spoluobviněné ani neznal. Ve všech těchto čtyřech podstatných skutečnostech se závěr o jeho vině neopírá o provedené důkazy, ať přímé, ať nepřímé, ale tyto jsou výsledkem soudcovské úvahy. Ta dle stěžovatele však dokazování nahrazovat nemůže.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že ani tři obchodní společnosti, které jsou specializované na vzácné kovy (jedna, která prováděla testování předmětných tyčí a dvě, které je kupovaly), nerozeznaly, že nejde o šrot, ale o sofistikovaný zbrojní materiál. Účast stěžovatele byla přitom zcela totožná jako těchto dalších dvou obchodních společností, které také předmětné tyče odkupovaly a obviněny nebyly. Tvrdí, že z dokazování naopak vyplynulo, že neodborník mohl předmětné tyče považovat za šrot a nebyl schopen posoudit, k čemu jsou určeny, stejně jako že ani stěžovatel, ani spoluobviněný N. si u nikoho nic neobjednávali.
9. Stěžovatel je neodborníkem a jednal v dobré víře. Je ochoten připustit, že měl věnovat větší péči zjišťování původu předmětných tyčí, tedy připouští svou možnou trestní odpovědnost za trestný čin podílnictví z nedbalosti dle § 215 trestního zákoníku ve znění účinném v době předmětného skutku či legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti dle § 217 trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 2. 2019, nikoliv však za účastenství na úmyslném trestném činu.
10. Ad 2) stěžovatel uvádí, že nižší soudy vycházely z hlediska jeho subjektivní stránky toliko z tvrzení svědka L., který odpovídal pouze na akademickou otázku, co by na místě stěžovatele dělal on. Dle stěžovatele však taková odpověď není svědeckou výpovědí, neboť se netýká toho, co svědek svými smysly vnímal. Nadto byl svědek v postavení "generála po boji" a navíc se snažil nezavdat policejnímu orgánu důvod k vlastnímu trestnímu stíhání, přičemž ani on neuvedl, že by stěžovateli sdělil jakékoliv své pochybnosti ohledně původu předmětných tyčí. Jeho výpověď tedy nemůže být ústavně konformním důkazem stěžovatelovy subjektivní stránky.
11. Ad 3) stěžovatel zdůrazňuje, že svědci z řad zaměstnanců přitom potvrdili, že laik mohl považovat předmětné tyče za šrot, nicméně obecné soudy provedly ten nejméně příznivý výklad těchto svědeckých výpovědí, čímž se dopustily rovněž porušení pravidla in dubio pro reo.
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že ačkoliv stěžovatelovy námitky z drtivé většiny spadají do okruhu vad skutkových, jichž se měl dopustit již krajský soud, rozsah přezkumu ústavní stížnosti vymezil stěžovatel toliko na napadené usnesení Nejvyššího soudu. Rozsudky krajského ani vrchního soudu stěžovatel předmětem své ústavní stížnosti výslovně neučinil, naopak požaduje pouze zrušení uvedeného usnesení. Toto usnesení však bylo vydáno v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, což limituje i možnost Ústavního soudu se zabývat vadami směřujícími do procesu dokazování před krajským soudem, neboť tato se omezuje toliko na posouzení, zda se s námitkami proti těmto údajným vadám Nejvyšší soud z ústavněprávního hlediska vypořádal v mezích, v nichž mu to tento typ řízení umožňoval. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud napadeným usnesením v tomto smyslu z mezí ústavnosti nikterak nevybočil.
14. Námitka 1) směřuje toliko proti způsobu provedeného dokazování a skutkovým závěrům z něj vyvozeným. Ústavní soud k tomu připomíná, že jeho možnost zasahovat proti vadám dokazování včetně hodnocení důkazů je značně restriktivní. Dokazování v trestním řízení je totiž ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Zákon ani ústava tak nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
15. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
16. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
17. Pokud by rozsudky krajského či vrchního soudu některou z těchto vad trpěly, zásadně by se tím otevíral prostor Nejvyššímu soudu proti nim zasáhnout, jehož využití by si účinná ochrana ústavně zaručených základních práv stěžovatele žádala. Nejvyšší soud však žádnou z těchto vad neshledal a ztotožnil se s odůvodněním subjektivní stránky tak, jak je provedl krajský soud a vrchní soud, jež považoval za logické a na něž odkázal (viz s. 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud shodně s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva dlouhodobě zastává názor, že tam, kde se vyšší soud v řízení o opravném prostředku ztotožňuje se závěry nižších soudů, nepředstavuje pouze stručnější odůvodnění odkazující na odůvodnění předchozích rozhodnutí v dané věci porušení práva na spravedlivý proces, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, kterému mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 40.).
18. V nynější věci se Nejvyšší soud vypořádal se všemi stěžovatelem předloženými námitkami adekvátně k jejich významu, přičemž stěžovatel ani nenamítá nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení, a závěry krajského a vrchního soudu, s nimiž se zcela ztotožnil a na něž jen odkázal, jsou z hlediska ústavněprávního bez problému.
19. Krajský soud založil svůj skutkový závěr o tom, že stěžovatel musel být přinejmenším srozuměn s tím, že předmětné tyče pochází z trestného činu a že o tom stěžovatel věděl již v průběhu skutku, zejména na dokazováním zjištěných (a samotným stěžovatelem nezpochybněných) skutečnostech, že má dlouholeté zkušenosti v oboru zabývajícím se výkupem a prodejem druhotných surovin, že věděl, že wolfram není běžný materiál a nikdy předtím s ním neobchodoval, že předmětné tyče byly stejné délky a průměru, část byla i obrobená a opatřená např. závitem a každá měla individuální číslo; dále že obchody probíhaly bez jakékoliv evidence, bez předkládání občanského průkazu, bez potvrzení o předání zboží i o platbě a v rychlém časovém sledu; jakož i že stěžovatel část předmětných tyčí ukryl, když se dozvěděl, že se o věc začala zajímat Policie České republiky (srov. bod 31. rozsudku krajského soudu). Toto odůvodnění doplnil ke specifické námitce stěžovatele, že předmětný skutek měl být kvalifikován jako jiný, mírnější trestný čin, vrchní soud, který poukázal na to, že stěžovatel zajišťoval po dohodě se spoluobviněným N. zájem o výkup předmětných tyčí na Slovensku v objemu, v němž teprve tyto tyče měly být předmětem budoucích krádeží, a v tomto objemu je rovněž v e-mailové komunikaci se slovenským odběratel nabízel (viz bod 28. rozsudku vrchního soudu).
20. Pokud Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení krajského a vrchního soudu v tom, že na základě těchto skutečností s tímto odůvodněním dospěly k závěru, že stěžovatel si musel být vědom nelegálního původu tyčí, toho, že nejde o šrot, ale o specifické výrobky určené ke speciálnímu účelu a že byl v dohodě se spoluobviněným N. do předmětného skutku zapojen již v průběhu krádeží, nikoliv až po jejich skončení, nemá tomuto přístupu Nejvyššího soudu Ústavní soud co vytknout. Tyto skutkové závěry nejsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, naopak z něj logicky vyplývají. Skutečnost, že si lze představit i jiný výsledek jejich hodnocení, jak nabízí stěžovatel, není způsobilá popřít, že i ten výsledek, k němuž dospěly obecné soudy, se nachází bezpečně v mezích zásady volného hodnocení důkazů, a tedy je ústavně konformním výsledkem procesu dokazování.
21. Na tom nemůže ničeho změnit ani stěžovatelovo trvání na tom, že nemohl vědět, že předmětné tyče jsou sofistikovaným vojenským materiálem, neboť to mu obecné soudy vůbec nekladly za vinu. Nejvyšší soud na s. 7 in fine svého napadeného rozhodnutí výslovně deklaruje, že v nynější věci byla důležitá vědomost stěžovatele, že předmětné tyče jsou cenné a nejsou šrotem či odpadem, nikoliv povaha jejich určení pro zbrojní výrobu. Tento závěr je rovněž zcela racionální, logický a legitimní a nevznáší žádnou pochybnost o své souladnosti s ústavněprávními požadavky na proces dokazování či odůvodnění soudních rozhodnutí.
22. Stejně se v rámci ústavní konformity nachází i právní kvalifikace. Stěžovatel zásadně popírá úmysl na své straně a domáhá se posouzení své subjektivní stránky jakožto nedbalosti. Právní kvalifikace, se kterou se Nejvyšší soud ztotožnil, však zcela odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, neboť ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku jde přinejmenším o úmysl nepřímý, jak obecné soudy dovodily, neboť stěžovatel byl přinejmenším srozuměn s tím, že vykupuje-li po předchozí domluvě předmětné tyče, které pochází z trestné činnosti, dopouští se tím pomoci k této trestné činnosti.
23. Úmysl nepřímý od nedbalosti vědomé odlišuje neexistence nepřiměřeného důvodu, pro který by pachatel mohl spoléhat na to, že chráněný zájem způsobem uvedeným v trestním zákoně nepoškodí ani neohrozí. Nebylo tedy prokázáno, že by stěžovatel počítal s nějakou konkrétní okolností, která by zabránila následku, který si stěžovatel představoval jako možný, což je právě podstatou nepřímého úmyslu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222). Pachatel tak nemusí sledovat svým jednáním právě dosažení následku, který trestní zákon zakazuje, ale bez dalšího spoléhá na to, že se tak nestane [srov. např. DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, k § 15. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), bod 12.]. V nynější věci ze skutkového stavu tak, jak jej ústavně konformním způsobem ustálily obecné soudy, žádný takový nepřiměřený důvod není dán.
24. Na věci nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že obecné soudy na několika místech použily formulace, že stěžovatel si něčeho musel být vědom. Takové formulace totiž nevylučují vnitřní přesvědčení soudu o tom, že si toho stěžovatel skutečně byl vědom, jen naznačují, že k tomuto závěru dospěly na podkladě nepřímých důkazů (tj. je vyloučen opak toho, co z uzavřeného vnitřně koherentního řetězce nepřímých důkazů vyplývá), nikoliv důkazů přímých. To však odpovídá zcela důkazní situaci v nynější věci, v níž přímé důkazy chyběly.
25. Ostatně vědomostní složka jako požadavek úmyslného zavinění nemusí být naplněna jen v případech, kdy si pachatel určitou okolností je jist, ale i tehdy, bere-li ji do úvahy jako obecně reálně možnou v daném kontextu, avšak neví, zda právě v jeho případě nastala [srov. ŠČERBA a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck 2021, k § 15. Citováno dle: www.beck-online.cz (online), bod 7.]. Pokud tak Nejvyšší soud akceptoval závěr krajského a vrchního soudu, že stěžovatel musel mít přinejmenším povědomost o tom, že předmětné tyče byly získány trestnou činností jeho spoluobviněných, a naopak soudy nezjistily nic, co by v jeho subjektivním vnímání tuto variantu vylučovalo, vyvození úmyslu na jeho straně nelze považovat za vadu zakládající protiústavnost napadeného rozhodnutí.
26. Pro námitku 2) platí stejná východiska jako pro námitku 1). Ústavní soud neshledal ve způsobu hodnocení výpovědi svědka L. žádný ústavněprávní deficit. Již ze shora nastíněného shrnutí skutkových závěrů krajského a vrchního soudu, na nichž založily svůj závěr o stěžovatelově vině, plyne bez pochybností, že tuto výpověď obecné soudy nepovažovaly za stěžejní, rozhodující, či dokonce jediný důkaz, ale že ji hodnotily toliko v kontextu ostatních provedených důkazů jako potvrzení určité nestandardnosti, resp. mimořádnosti obchodu s tyčemi z wolframové slitiny v takovém množství, a tedy jeho zjevné nápadnosti indikující nelegální původ.
27. Obsahem tohoto důkazu přitom nebylo jen svědkovo vyjádření, co by dělal hypoteticky na stěžovatelově místě, ale zejména uvedení okolností o četnosti obchodů s wolframem, běžných množstvích wolframu takto obchodovaným atd., které obecné soudy vyhodnotily jako zapadající do rámce ostatních nepřímých důkazů svědčících pro závěr, že prodej předmětných tyčí stěžovatelem byl mimořádný, nestandardní a budící podezření v kontextu daného odvětví obchodu s kovy. Ústavní soud v takovém vyhodnocení předmětné svědecké výpovědi nespatřuje nic protiústavního.
28. K námitce 3), která se zakládá na porušení pravidla in dubio pro reo, které z ústavněprávního hlediska představuje komponentu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. K tomuto pravidlu Ústavní soud ustáleně judikuje, že vyžaduje, aby orgány činné v trestním řízení byly povinny dokazovat obviněnému vinu, nikoliv naopak [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259) či nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73], a aby závěr o vině určité osoby konkrétním trestným činem byl založen na praktické jistotě soudu, že se tak skutečně stalo. Přetrvávají-li o tom důvodné pochybnosti, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu s pravidlem in dubio pro reo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1073/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 130/82 SbNU 137), nález sp. zn. II. ÚS 2142/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 141/70 SbNU 323) či nález sp. zn. IV. ÚS 787/13 ze dne 9. 6. 2014 (N 116/73 SbNU 801)], přičemž k závěru o vině nepostačuje pouhý vysoký stupeň podezření [nález sp. zn. II. ÚS 4266/16 ze dne 27. 3. 2017 (N 52/84 SbNU 603)]. Respekt k zásadě presumpce neviny mimo jiné vyžaduje, aby se soudy s náležitou pečlivostí zabývaly obhajobou obviněného [nález sp. zn. I. ÚS 564/08 ze dne 22. 5. 2012 (N 110/65 SbNU 491) či nález sp. zn. IV. ÚS 57/94 ze dne 15. 12. 1994 (N 62/2 SbNU 179)]. Ani samo doznání obviněného k vyvrácení presumpce neviny nestačí [nález sp. zn. I. ÚS 864/11 ze dne 16. 6. 2011 (N 116/61 SbNU 695)]. Presumpce neviny si rovněž žádá, aby i v řízení o obnově řízení, tedy již poté, co byla presumpce neviny konkrétního obviněného ústavně konformním způsobem vyvrácena, dokázaly obecné soudy hodnotit návrh na obnovu řízení nepředpojatě [nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343)].
29. Dílčí drobné nesrovnalosti či nejasnosti však nutně zásadu in dubio pro reo nevyvolávají. Spočívají-li tyto nesrovnalosti v rozdílných výpovědích, musí soud přesvědčivě odůvodnit, proč uvěřil jedné z nich, a nikoliv té druhé [srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/04 ze dne 19. 8. 2004 (N 116/34 SbNU 213), usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539), usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/09 ze dne 12. 7. 2012 (U 6/66 SbNU 441) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 ze dne 11. 11. 2002 (U 37/28 SbNU 447)]. Případná menší typová společenská škodlivost činu na těchto požadavcích ničeho nemění [nález sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. 10. 2014 (N 192/75 SbNU 165)]. Prvotní povinností orgánů činných v trestním řízení v případě, že o vině obviněného vyvstanou důvodné pochybnosti, např. v důsledku přesvědčivého zpochybnění klíčového důkazu, je pokusit se je odstranit dalším dokazováním [nález sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221), nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11), nález sp. zn. III. ÚS 1076/08 ze dne 15. 8. 2008 (N 144/50 SbNU 269), nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) či nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11)]. Z této povinnosti není vyňat ani soud v řízení o odvolání [nález sp. zn. I. ÚS 387/2000 ze dne 20. 2. 2001 (N 33/21 SbNU 295)]. Aplikace zásady in dubio pro reo proto vyžaduje vyčerpání všech reálných možností doplnění dokazování [usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)].
30. Uvedeným východiskům hodnocení svědeckých výpovědí osob činných v poškozených obchodních společnostech zcela odpovídá. Pravidlo in dubio pro reo v žádném případě neznamená, že by obecné soudy byly povinny hodnotit každý jednotlivý důkaz vždy pouze způsobem nejvýhodnějším pro obviněného. To by při hermeneutické a reflexivní povaze dokazování ani nebylo dost dobře možno. Uplatnění pravidla in dubio pro reo se tak vztahuje až ke skutkovému stavu zjištěnému jako celku, a to jen tehdy, jestliže již byly vyčerpány všechny další reálně dosažitelné důkazní možnosti, jak pochybnosti o skutkovém stavu rozptýlit (srov. např. FENYK, J.; GŘIVNA, T.; CÍSAŘOVÁ, D. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 347 a 356).
31. V nynější věci je zřejmé, že stěžovatel vztahuje pravidlo in dubio pro reo právě jen toliko k hodnocení konkrétních důkazů, a nikoliv skutkovému stavu jako takovému. Hodnocení jednotlivých důkazů je přitom, jak uvedeno výše, doménou obecných soudů, které jsou při dokazování v trestním řízení vázány zásadou volného hodnocení důkazů. Stěžovatel přitom sám obsah předmětných svědeckých výpovědí vykládá tendenčně, neboť, jak obecné soudy uzavřely, tito svědci v podstatě vypovídali především o tom, jak se předmětné tyče u poškozených společností ocitly, co s nimi mělo být prováděno atd., jakož i to, že nejsou běžným předmětem obchodování. Ústavní soud proto nemá důvodu jakkoliv zasáhnout proti tomu, že Nejvyšší soud na podkladě této námitky rozsudek vrchního soudu či i krajského soudu nezrušil.
32. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí v tomto ani v postupu předcházejícímu jeho vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu