Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Hájka, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. září 2025 č. j. 25 Co 219/2025-17 a výroku III elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 1. dubna 2025 č. j. EPR 49921/2025-9, spojené s návrhem na zrušení § 142a odst. 1, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Vlastimila Hájka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ústavní stížností stěžovatel spojil i návrh na zrušení § 142a odst. 1, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
2. Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") vydal na návrh vedlejšího účastníka napadený elektronický platební rozkaz. Tím stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi peněžní částku nebo proti němu podat odpor (výrok I), v případě podání odporu se k věci vyjádřit (výrok II) a nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 28 413,50 Kč (výrok III).
3. Stěžovatel proti nákladovému výroku elektronického platebního rozkazu podal odvolání. Krajský soud napadeným usnesením změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že výše náhrady nákladů činí 20 670 Kč; dále stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 1 927 Kč. Podle krajského soudu se teprve výzvou vedlejšího účastníka stala jeho pohledávka vůči stěžovateli splatnou. Nešlo tak o předžalobní výzvu ve smyslu § 142a občanského soudního řádu. Na druhou stranu bylo z repliky stěžovatele zřejmé, že pohledávku považoval za neexistující. Nevyzýval-li vedlejší účastník stěžovatele ke splnění poté, co mu byla zaslána tato replika, a přistoupil-li rovnou k podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nelze mu to klást k tíži.
4. Podle stěžovatele mu neměla být uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Nebyl totiž řádně vyzván, jak předpokládá § 142a občanského soudního řádu. Vedlejší účastník ani nevysvětlil, jak k částce v této výzvě dospěl. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu totiž požadoval částku nižší. Stěžovatel nadto hned po vydání elektronického platebního rozkazu požadovanou částku zaplatil. Závěr krajského soudu o tom, že by stěžovatel nezaplatil, ani pokud by byl řádně vyzván, je pouhou spekulací. Na tomto případu se navíc ukazuje nešťastná formulace § 142a občanského soudního řádu. Pokud totiž připouští takový výklad, jak tomu bylo v právě posuzované věci, působí nepředvídatelně, a je třeba jej zrušit.
5. Z výše uvedeného vyplývá, že se stěžovatel ústavní stížností brání výhradně proti výrokům o nákladech řízení. K přezkumu takových rozhodnutí se Ústavní soud konstantně staví zdrženlivě. I přes možný dopad do majetkové sféry stěžovatele totiž zpravidla sama o sobě nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody [viz např. nálezy ze dne 5. 10. 2021
sp. zn. I. ÚS 2174/20
(N 174/108 SbNU 120), bod 20, nebo ze dne 3. 9. 2019
sp. zn. II. ÚS 3627/18
(N 155/96 SbNU 31), bod 15]. Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34, Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti. Tento požadavek zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
6. V právě posuzované výše náhrady nákladů řízení hranici bagatelnosti nepřesahuje (jde celkem o 22 597 Kč). Stěžovatel přitom žádné mimořádné okolnosti, které by věc činily z ústavněprávního hlediska významnou, ani netvrdí. Jeho argumentace je pouze pokračující polemikou se závěry krajského soudu. Nadto se touto argumentaci krajský soudem v napadeném rozhodnutí řádně zabýval, což stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nereflektuje. Lze proto uzavřít, že v právě posuzované věci není dán ústavněprávní přesah, který by mohl vést k případnému zásahu Ústavního soudu.
7. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl i návrh na zrušení (části) právního předpisu s ústavní stížností spojený. Řízení o návrhu podle § 74 zákona o Ústavním soudu je řízením akcesorickým, a není-li ústavní stížnost způsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jeho jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2025
sp. zn. IV. ÚS 1063/25
, bod 13). Za těchto okolností Ústavní soud návrh na zrušení napadených zákonných ustanovení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu