Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Dany Souchové, zastoupené Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2024 č. j. 29 NSČR 2/2024-B-162, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2023 č. j. 3 VSPH 256/2023-B-154 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2023 č. j. MSPH 99 INS 25019/2015-B-147, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím (konkrétně výrokem III.) neosvobodil stěžovatelku od placení pohledávek věřitelů zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona). Stěžovatelka podle městského soudu nesplnila povinnost stanovenou v § 412 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona, tedy nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohla v době jejich splatnosti splnit. Městský soud odůvodnil, že po schválení oddlužení jí vznikl další závazek, a to z titulu bezdůvodného obohacení za neuhrazené příspěvky na správu domu a za zálohy na plnění spojená s užíváním bytu vůči vlastníkovi.
2. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek městského soudu jako věcně správný. Uvedl, že stěžovatelka užívala bytovou jednotku téměř tři a půl roku bez právního důvodu, v rámci čehož vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení, kterého si vzhledem k existenci předžalobní výzvy byla prokazatelně vědoma (bod 13 odůvodnění vrchního soudu). Vrchní soud také stěžovatelce přičetl k tíži skutečnost, že uvedla nepravdivé informace o absenci výzvy k plnění. To vše vede k závěru o lehkomyslném a nedbalém přístupu k plnění povinností v oddlužení a současně k závěru o porušení povinnosti podle § 412 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Výklad relevantních ustanovení insolvenčního zákona provedly obecné soudy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Je neakceptovatelné, aby byla osvobozena od placení pohledávek dlužnice, která v průběhu trvání oddlužení užívala bez právního důvodu bytovou jednotku nového vlastníka, přičemž mu nehradila ani jím hrazené příspěvky na správu domu a pozemku a zálohy na služby spojené s užíváním bytu. Za významnou nepovažoval Nejvyšší soud ani polemiku stěžovatelky ohledně její špatné sociální situace a faktické nemožnosti bytovou jednotku vyklidit.
4. V ústavní stížnosti tvrdí stěžovatelka porušení jejích základních práv chráněných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatelky soudy nedostatečně zohlednily sociální kontext celé věci, resp. poměry stěžovatelky, která je matkou samoživitelkou. Napadená rozhodnutí jsou zdánlivě formálně po právu, avšak materiálně jsou nespravedlivá. Stěžovatelka poukazuje na to, že pro ni bylo nereálné najít si nové bydlení a vyklidit bytovou jednotku. Zákonné podmínky pro osvobození od placení zbylých dluhů nelze absolutizovat. Stěžovatelka byla postupem obecných soudů zbavena výhody v rozporu s účelem zákona; vzniklá situace je v rozporu s principem spravedlnosti a smyslem oddlužení, kterým je, aby dlužník mohl "začít znovu".
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V případě usnesení o zjevné neopodstatněnosti postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Takový postup je pro zde posuzovanou věc přiléhavý. Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou věcnou polemiku s napadenými rozhodnutími, natož polemiku opřenou o ústavněprávně relevantní porušení jejích základních práv. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, z něhož plyne, že nemá být osvobozena od placení zbytku svých dluhů; činí tak však jen s obecnými odkazy na "principy spravedlnosti" či na obecný účel oddlužení. Zákonnost napadených rozhodnutí však ani stěžovatelka fakticky nerozporuje. Přitom "principy spravedlnosti", které stěžovatelka dovozuje z ústavního pořádku, nelze chápat jako pokyn k promíjení dluhů v situaci, kdy k tomu není dán zákonný podklad.
6. Obecné soudy si zjevně byly vědomy všech relevantních okolností posuzované věci (včetně sociální situace stěžovatelky, k čemuž se vyjádřil např. vrchní soud v bodě 14 odůvodnění), tyto okolnosti řádně vyhodnotily a dovodily z nich ústavně konformně odůvodněné závěry, kterým Ústavní soud z pozice orgánu ochrany ústavnosti nemá co vytknout a lze na ně pro stručnost odkázat. Nelze navíc přehlédnout, že v posuzované věci jde o pouhé hodnocení skutkových okolností případu ve světle povinností stěžovatelky jako dlužnice podle § 412 odst. 1 insolvenčního zákona. Jde tedy o rovinu výkladu práva podústavního, k jehož přezkoumávání Ústavní soud není oprávněn až na případy zjevných excesů, kterým zde posuzovaný případ není.
7. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu