Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o vyloučení soudkyně Ivany Janů z projednávání ústavní stížnosti stěžovatele C. S., zastoupeného Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti opatření Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 8. 2011 o odnětí dědického řízení vedeného u něj pod sp. zn. 26 D 1088/2005 stávajícímu notáři a jeho přidělení jinému notáři, takto: JUDr. Ivana Janů, soudkyně Ústavního soudu, je vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3401/11
.
Soudkyně Ústavního soudu a soudkyně zpravodajka ve věci specifikované ve výroku tohoto rozhodnutí předložila II. senátu Ústavního soudu k posouzení a rozhodnutí své prohlášení o podjatosti dle § 37 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Důvodem je její poměr ke stěžovateli ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Se stěžovatelem se dlouhodobě zná a zná i členy jeho rodiny. Se stěžovatelem dlouhodobě spolupracovala v rámci politického uskupení KDU-ČSL, a to zejména v době, kdy byla poslankyní, a stěžovatel zastával významné funkce ve státní správě. Společně pak působili v Benátské komisi Rady Evropy. V posledních letech je sice její kontakt se stěžovatelem omezen jen na příležitostné formální rozhovory, ale obecné povědomí o tom, že se velmi dobře znají, zde bezpochyby je.
Dle názoru II. senátu Ústavního soudu mohou vzhledem k předestřeným důvodům reálně existovat pochybnosti účastníků řízení i třetích osob o nepodjatosti soudkyně. Ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tedy naplněno a senát, určený rozvrhem práce k rozhodování o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. listopadu 2011
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu
,
I. ÚS 191/03 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V označených rozhodnutích Ústavní soud neakceptoval stěžovatelovo tvrzení, že odnětí věci pověřenému notáři podle § 175zb OSŘ představuje odnětí zákonnému soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Rozhodování každé věci příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. V dědickém řízení však vystupuje notář jako soudní komisař a jeho úkony se považují za úkony soudu. Není tudíž nositelem subjektivního veřejného práva zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny (k pojetí práva na zákonného soudce viz např. III. ÚS 29/01 , N 153/24 SbNU 125).
Nad rámec citovaného závěru je vhodné odmítnout spekulace stěžovatele, podložené pouze jeho subjektivními domněnkami, o účelovém odnětí věci soudní komisařce, aby nemohla rozhodnout tak, jak údajně chtěla. Jak vyplývá z přiložené části spisu, důvodem odnětí věci byly průtahy v řízení, na něž byla soudní komisařka upozorněna přípisem ze dne 18. 11. 2010 a ze dne 10. 8. 2011. Posledně uvedeným přípisem místopředsedkyně obvodního soudu přistoupila v souladu s občanským soudním řádem k odnětí věci soudní komisařce a k pověření, byť chybnému, JUDr. K. jako soudního komisaře úkony v řízení o dědictví. Tento však ve věci žádné úkony neučinil, neboť požádal o vyloučení z důvodu blízkého vztahu se stěžovatelem.
Obvodní soud své pochybení o pověření nesprávného soudního komisaře krátce na to napravil pověřením notářky, jež byla Notářskou komorou ustanovena jako náhradník za zesnulou notářku JUDr. J. F., která měla být, v souladu s rozvrhem práce Městského soudu v Praze, vyřízením předmětné dědické věci pověřena. Následně věc převzal a v současné době úkony v řízení o dědictví činí JUDr. J. K., který byl jmenován notářem do notářského úřadu po JUDr. F. Z uvedeného je patrno, že úkony v předmětném dědickém řízení činí soudní komisař určený rozvrhem práce jako zástupce JUDr. H., jíž byla věc odňata.
Ve vztahu k notářce JUDr. Z. P. a k ní směřující námitce, že je notářem pro Obvodní soud pro Prahu 8, a proto neměla činit úkony v tomto dědickém řízení, lze poukázat na její oficiální přípis ze dne 13. 10. 2011 adresovaný stěžovateli, z jehož záhlaví bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že je "ustanovenou náhradnicí JUDr. J. F.". Náhradníka ustanovuje Notářská komora notáři, jenž zemře, byl odvolán, případně mu byl pozastaven výkon činnosti, a to z řad notářů působících v rámci obvodu okresního (obvodního) soudu, a nejsou-li, z řad notářů v rámci obvodu krajského (městského) soudu.
Takto ustanovený náhradník vykonává činnost notáře svým jménem [§ 14 odst. 3, 5 a § 16 odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]. Jinými slovy, v daném případě, měla být, po odnětí věci soudní komisařce JUDr. H., pověřena úkony v řízení o dědictví podle příslušného rozvrhu práce JUDr. J. F.. Její notářský úřad byl však v danou dobu uvolněn z důvodu jejího úmrtí, a proto Notářská komora ustanovila její náhradnicí notářku JUDr. Z. P.
působící sice nikoli v rámci Obvodního soudu pro Prahu 6, ale v rámci Městského soudu v Praze, což však s ohledem na shora citované ustanovení zákona umožňuje. Z tohoto důvodu obvodní soud pověřil prováděním úkonů v daném dědickém řízení právě JUDr. P., a to do doby jmenování nového notáře do uvolněného notářského úřadu po JUDr. J. F., aniž by bylo možné v tomto postupu shledávat nějaké procesní pochybení.
Ústavněprávní relevanci pak postrádá tvrzení stěžovatele svědčící o údajné účelové manipulaci s tímto dědickým řízením, které stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že ředitel Domova sv. rodiny, jakožto účastník dědického řízení, dne 6. 10. 2011 hovořil na rozhlasové stanici Radiožurnál o změně na postu notáře v tomto dědickém řízení, zatímco on - stěžovatel se tento fakt dozvěděl až z přípisu nové soudní komisařky JUDr. Z. P. ze dne 13. 10. 2011, který mu byl doručen dne 17. 10. 2011. Z uvedeného konstatování není možné dovozovat stěžovatelem tvrzené "náznaky o účelových manipulacích v dědickém řízení", neboť ke změně na postu soudního komisaře došlo opatřením obvodního soudu již dne 5. 9. 2011. Opatření soudu nemá povahu rozhodnutí, avšak tvoří nedílnou součást spisu, tudíž lze jeho obsah získat pouhým nahlédnutím do příslušného spisu.
Vzhledem ke skutečnosti, že ke změně na postu soudního komisaře došlo opatřením obvodního soudu dne 5. 9. 2011, nelze na uvedené poznámce ředitele Domova sv. rodiny shledávat jakékoli upřednostňování jednoho účastníka řízení před druhým v důsledku dříve získaných informací, a už vůbec ne stěžovatelem tvrzenou účelovou manipulaci s probíhajícím řízení.
Pochybení nelze spatřovat ani ve skutečnosti, že se k věci vyjádřila místopředsedkyně obvodního soudu, která na řízení ve věci dohlížela; zjistila průtahy v řízení; přikročila k odnětí věci soudní komisařce; a k pověření jiného soudního komisaře úkony v řízení o dědictví. Z logiky věci totiž vyplývá, že k ústavní stížnosti se vyjadřuje právě ten, jehož postup či rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno. Proto se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřila právě místopředsedkyně soudu. Vyjádření se k ústavní stížnosti není povinností účastníka řízení, ale jeho právem, v němž se odráží možnost buď se vyjádřit podrobně ke všem námitkám či jen k některým částem. Z tohoto důvodu je bezpředmětná námitka stěžovatele, že se místopředsedkyně soudu nevyjádřila k žádosti ministerstva spravedlnosti nahlédnout do spisu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud nevyhověl ani žádosti stěžovatele o přednostní projednání jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů, neboť pro tento postup neshledal věcné ani zákonné důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2012
Vojen Güttler předseda senátu