Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti ARDO Mochov s.r.o., se sídlem Klánovická 601/40, 198 00 Praha 9, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem Římská 104/14, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2290/2016-147 ze dne 27. 6. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 15 C 315/2013-48 ze dne 25. 9. 2014 Obvodní soud pro Prahu 9 vyhověl žalobě správkyně konkurzní podstaty úpadce Mochovské mrazírny a. s. v likvidaci a stěžovatelce uložil zaplatit do konkurzní podstaty úpadce částku ve výši 3 407 358 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení. K němu mělo dojít v souvislosti s výplatou uvedené částky po zrušení konkurzu Okresním soudem Praha-východ, u něhož byly finanční prostředky složeny, na žádost někdejšího správce konkurzní podstaty úpadce Davida Uhlíře, a to na základě povinnosti (pokynu) plynoucí(ho) z usnesení Krajského soudu v Praze jako soudu konkurzního č. j.
40 K 59/2003-1790 ze dne 23. 2. 2011. Toto rozhodnutí konkurzního soudu však bylo následně zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Ko 22/2011, 3 Ko 23/2011-2350 ze dne 6. 1. 2012 mj. s odůvodněním, že zrušením konkurzu se vrací dlužníku dispoziční oprávnění k jeho majetku, proto správce konkurzní podstaty není s výjimkou úkonů v přímé souvislosti se zrušením konkurzu oprávněn s tímto majetkem jakkoliv dále nakládat a výtěžek použít jinak. Plněno tak bylo na základě právního důvodu, který odpadl.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 15 Co 338/2015-94 ze dne 8. 12. 2015 rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem zčásti odmítl (v rozsahu potvrzujícího výroku městského soudu o nákladech řízení), zčásti je jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka nesouhlasí s výkladem Nejvyššího soudu, dle něhož byla-li zajištěnému věřiteli vyplacena část výtěžku zpeněžení připadající na oddělené věřitele (ve výši 70 %), ztrácí zajištěný věřitel postavení zajištěného věřitele, a tudíž nemá již žádný nárok na vyplacení výtěžku zpeněžení, a to ani za situace, kdy se prohlášení konkurzu následně zrušilo. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na to, že kdyby konkurz nebyl prohlášen, zajištěný věřitel by mohl postupovat tak, že by zpeněžil zástavu a náležel by mu celý výtěžek zpeněžení.
Jestliže tedy došlo v rámci (byť nezákonného) konkurzního řízení ke zpeněžení zástavy, nelze dle názoru stěžovatelky po zrušení prohlášení konkurzu nadále postupovat dle konkurzního zákona z hlediska omezení výplaty výtěžku zpeněžení a je naopak třeba napravit skutečnost, že zajištěnému věřiteli bylo fakticky i právně znemožněno uplatnit své právo ze zajištění, a uspokojit tak svou pohledávku ve výši celého výtěžku zpeněžení. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by se Nejvyšší soud při svém rozhodování dopustil svévole či že by jinak vybočil z mezí ústavního pořádku. Stěžovatelka, jak sama avizuje, vystupovala v předmětném konkurzu v postavení tzv. odděleného věřitele, tedy věřitele, jehož pohledávka byla zajištěna zástavním právem dle § 28 odst. 1 dříve platného zákona o konkurzu a vyrovnání (dále též "ZKV"). Proto jí za trvání konkurzu vzniklo právo na uspokojení ze zpeněžení zajištěných nemovitých věcí. Dle § 28 odst. 4 téhož zákona ovšem platilo, že oddělení věřitelé se v takovém případě uspokojují jen do výše 70 % výtěžku zpeněžení na ně připadajícího s tím, že neuspokojenou část pohledávky lze uspokojit v rozvrhu, a to ve třídě, do níž pohledávka podle své povahy patří.
Jinými slovy, zbývajících 30 % výtěžku zpeněžení, o které v nyní posuzované věci jde, se za situace, kdy stěžovatelka byla jako oddělený věřitel uspokojena (v důsledku čehož zaniklo i její zástavní právo váznoucí na nemovitostech - srov. § 28 odst. 5 ZKV), stává součástí konkurzní podstaty, z níž jsou již uspokojováni všichni věřitelé bez rozdílu na své postavení. Smysl takového postupu je zapotřebí nepochybně spatřovat v záměru zákonodárce na poměrném uspokojení pokud možno co největšího počtu věřitelů, ne jen věřitelů zajištěných.
Zajištění věřitelé se sice těší určitým a v mnohých ohledech významným výhodám oproti věřitelům ostatním, možnosti jejich uspokojení jsou ale v porovnání se situací mimo konkurz omezeny. Úvaha Nejvyššího soudu, že původně zajištěný (oddělený) a posléze během konkurzu z tohoto zajištění uspokojený věřitel právo na uspokojení z celého zajištění, resp. jeho výtěžku, již nemá, je přiléhavá a má svoji oporu v ustanovení § 28 ZKV. Toto "krácení" věřitele na uspokojení je právě odrazem snahy zákonodárce ponechat v konkurzní podstatě alespoň určitou část aktiv, které by bylo posléze možno rozvrhnout mezi všechny věřitele, tedy i mezi původně zajištěné, oddělené věřitele, kteří již byli uspokojeni v rozsahu 70 % dle § 28 odst. 4 ZKV.
V případě stěžovatelky došlo k situaci, kdy konkurz byl po 70% uspokojení stěžovatelky zrušen, a proto nemohlo dojít k výplatě jakýchkoli dalších prostředků z konkurzní podstaty stěžovatelce, neboť zrušením konkurzu se vrací dlužníku dispoziční oprávnění k jeho majetku. Přesto k tomu došlo, byť na základě rozhodnutí konkurzního soudu, avšak později zrušeného odvolacím soudem právě pro důsledky plynoucí ze zrušení konkurzu. Za těchto okolností tedy stěžovatelka přijala plnění, k němuž neměla dle pravidel vymezených ZKV žádné právo, takže závěry dovolacího soudu (i soudů nižších stupňů) o bezdůvodném obohacení tu zcela obstojí.
Stěžovatelce je nutno přisvědčit v tom, že zrušením konkurzu, v němž byla jako oddělený věřitel uspokojena ze zajištění v rozsahu 70 %, se její postavení zhoršilo ve srovnání s oddělenými věřiteli, u nichž k takovému uspokojení, a tím ani zániku zajišťovacích práv nedošlo, lhostejno z jakých důvodů. Ti vskutku i po zrušení konkurzu nadále disponují "plným" zajištěním, a mohou se tak, nyní už mimo konkurz, uspokojit z prodeje zástavy či jiným způsobem odpovídajícím povaze zajišťovacího práva v plné míře. V posuzované věci však bližší zkoumání této nerovnosti (a jejích dopadů na stěžovatelku) nemá reálný význam, protože na majetek shora jmenovaného úpadce byl de facto záhy po zrušení původního konkurzu opětovně prohlášen konkurz, takže co do uspokojení věřitelů byl znovuzaveden režim ZKV. Odrazem toho je i skutečnost, že stěžovatelka byla zavázána vrátit bezdůvodné obohacení do konkurzní podstaty, a nikoli přímo dlužníku (úpadci).
Úvahy stěžovatelky o správnosti vzpomínaného rozhodnutí vrchního soudu č. j. 3 Ko 22/2011, 3 Ko 23/2011-2350 ze dne 6. 1. 2012 nejsou v poměrech souzené věci relevantní, poněvadž, jak stěžovatelce připomněl Nejvyšší soud v napadeném rozsudku, dané rozhodnutí nebylo zrušeno či jinak dotčeno, a je tak závazné. O jeho (ne)správnosti si soud rozhodující o žalobě z bezdůvodného obohacení nemůže sám učinit úsudek. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 27. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu