ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně JUDr. Ing. Heleny Horové, LL.M., advokátky, se sídlem Praze 4, V Luhu
754/18, PSČ 140 00, jako správkyně konkursní podstaty úpadce Mochovské mrazírny
a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 46357017, proti žalovanému ARDO
Mochov s. r. o., se sídlem v Praze 9 – Hloubětíně, Klánovická 601/40, PSČ 198
00, identifikační číslo osoby 27251861, zastoupenému Mgr. Tomášem Kaplanem,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, PSČ 120 00, o zaplacení 3 407
358 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C
315/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
8. prosince 2015, č. j. 15 Co 338/2015-94, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti těm částem prvního
výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2015, č. j. 15 Co
338/2015-94, jimiž odvolací soud potvrdil body III. a IV. výroku rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. září 2014, č. j. 15 C 315/2013-48, jakož
i v části, ve které směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu;
jinak se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 15 C 315/2013-48, Obvodní soud
pro Prahu 9 uložil žalovanému (ARDO Mochov s. r. o.) zaplatit do konkursní
podstaty úpadce Mochovské mrazírny a. s. v likvidaci (dále též jen „úpadce“)
částku 3 407 358 Kč s úrokem z prodlení od 11. února 2012 do zaplacení ročně ve
výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního
pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení,
zvýšené o sedm procentních bodů (bod I. výroku), zamítl žalobu v části, v níž
se žalobkyně (JUDr. Ing. Helena Horová, LL.M., jako správkyně konkursní
podstaty úpadce) domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 3 407 358 Kč za
dobu od 20. prosince 2011 do 10. února 2012 (bod II. výroku), rozhodl o náhradě
nákladů řízení (bod III. výroku) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní
poplatek za řízení před soudem prvního stupně (bod IV. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 1. prosince 2005, č. j. 40 K 59/2003-1201, Krajský
soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) prohlásil konkurs na majetek úpadce a
správcem konkursní podstaty ustavil JUDr. Davida Uhlíře (dále jen „D. U.“). 2/ Žalovaný a společnost ARDO IMMO CZ s. r. o. (nyní ARDO IMMO CZ s. r. o. v likvidaci) [dále jen „společnost A“] přihlásili do konkursního řízení
pohledávky zajištěné zástavním právem k nemovitostem v katastrálním území M. zapsaným na listu vlastnictví (dále jen „nemovitosti“) ve vlastnictví úpadce. Tyto pohledávky byly v konkursním řízení zjištěny. 3/ D. U. sepsal nemovitosti do konkursní podstaty úpadce a následně je
zpeněžil. 4/ Usnesením ze dne 2. května 2010, č. j. 40 K 59/2003-1636, vyslovil
konkursní soud souhlas, aby D. U. vydal odděleným věřitelům - společnosti A
částku 8 177 282 Kč a žalovanému částku 9 093 170,50 Kč jako výtěžek zpeněžení
nemovitostí. Šlo o 70 % výtěžku zpeněžení připadajícího na oddělené věřitele. 5/ Dne 25. května 2010 odeslal D. U. peněžní prostředky ve výši 8 177
282 Kč a 9 093 170,50 Kč na příslušné bankovní účty oddělených věřitelů
(společnosti A a žalovaného), čímž splnil povinnost uloženou usnesením ze dne
2. května 2010. 6/ Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 2 Ko
7/2006-1714, k odvolání úpadce zrušil usnesení konkursního soudu o prohlášení
konkursu na majetek úpadce. Toto rozhodnutí bylo vyvěšeno na úřední desce
konkursního soudu dne 10. prosince 2010. 7/ Konkursní soud usnesením ze dne 9. prosince 2010, č. j. 40 K
59/2003-1726, zprostil D. U. funkce správce konkursní podstaty. 8/ Konkursní soud uložil D. U. usnesením ze dne 23. února 2011, č. j. 40 K
59/2003-1790, povinnosti v souvislosti se zrušením konkursu a dále aby z
prostředků na účtu konkursní podstaty ve výši 9 443 678,31 Kč (zbytek výtěžku
zpeněžení nemovitostí) uspokojil nároky oddělených věřitelů – žalovaného a
společnosti A – a dále splnil daňovou povinnost úpadce (dlužníka). 9/ D. U. složil částku ve výši 7 196 109 Kč (zůstatek čistého výtěžku zpeněžení
nemovitostí) u Okresního soudu Praha-východ společně s návrhem na přijetí do
úschovy. Návrh na přijetí do úschovy byl pravomocně zamítnut. 10/ Dne 20. prosince 2011 byla Okresním soudem Praha-východ na žádost D. Ú. ze
dne 1. prosince 2011 poukázána částka ve výši 3 788 751 Kč na účet společnosti
A a částka ve výši 3 407 358 Kč na účet žalovaného. 11/ Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. ledna 2012, č. j. 3 Ko 22/2011, 3
Ko 23/2011-2350, mimo jiné zrušil usnesení konkursního soudu ze dne 23. února
2011, č. j. 40 K 59/2003-1790. V odůvodnění uvedl, že účinností rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým byl zrušen konkurs na majetek úpadce, zanikly účinky
prohlášení konkursu.
V takovém případě měl správce konkursní podstaty předložit
zprávu o výsledcích zrušeného konkursu s vyúčtováním své odměny a soud měl o
této zprávě a o odměně správce rozhodnout. Zproštění správce funkce pak mělo
následovat poté, co rozhodnutí o zprávě a odměně správce nabylo právní moci,
správce si vyplatil svou odměnu a splnil ostatní povinnosti, k nimž je povolán
v době od zrušení konkursu do zproštění funkce. Mezi tyto povinnosti patří
rovněž vyplacení dosud nevypořádaných nároků zajištěných konkursních věřitelů,
jimž v konkursu náleželo právo na oddělené uspokojení, které však po zpeněžení
předmětu zajištění jejich pohledávky nebylo v konkursu (jelikož dříve došlo k
jeho zrušení) vydáním příslušné části výtěžku tohoto zpeněžení (70 % čistého
výtěžku) vypořádáno. Zrušením konkursu se vrací dlužníku dispoziční oprávnění k
jeho majetku, proto správce konkursní podstaty není oprávněn s tímto majetkem
(mimo způsobu a rozsahu shora uvedeném) jakkoliv nakládat a výtěžek použít
jinak. V tomto případě nebylo žádných nevypořádaných nároků společnosti A a
žalovaného, neboť příslušná část čistého výtěžku zpeněžení dlužníkových
nemovitostí zajišťujících pohledávky těchto věřitelů jim byla vydána v rámci
konkursu, před jeho zrušením, podle § 28 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Nebylo tak možné využít ani závěry
uvedené v „R 72/2007“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006,
sp. zn. 29 Odo 961/2006, uveřejněné pod číslem 72/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 72/2007“), neboť ty se vztahují k situaci,
kdy po zpeněžení zástavy dojde ke zrušení konkursu dříve, než správce v
konkursu postupem podle § 28 odst. 4 ZKV vyplatil zajištěnému věřiteli 70 %
čistého výtěžku zpeněžení na něj připadajícího, ani závěry uvedené v „R
41/2007“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo
251/2004, uveřejněný pod číslem 41/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „R 41/2007“), které řeší nevypořádané nároky zajištěného
konkursního věřitele pro případ zrušení konkursu vedeného na majetek osobního
dlužníka, do nějž zástavní dlužník plnil podle § 27 odst. 5 ZKV, zatímco v
tomto případě jde o zrušení konkursu vedeného na majetek současně zástavního a
osobního dlužníka. 12/ Dopisem ze dne 1. prosince 2011 (odeslaným dne 31. ledna 2012) vyzval D. U. společnost A, aby do konkursní podstaty vrátila částku 3 788 751 Kč a
žalovaného, aby do konkursní podstaty vrátil částku 3 407 358 Kč s tím, že
zrušením usnesení ze dne 23. února 2011 zanikl důvod, pro který byly tyto
částky vyplaceny. Obě společnosti vrácení částek odmítly dopisem ze dne 10. února 2012. 13/ Konkursní soud usnesením ze dne 5. prosince 2012, č. j. 40 K 59/2003-2480,
opětovně prohlásil konkurs na majetek úpadce a správkyní konkursní podstaty
ustavil žalobkyni. Na tomto základě soud prvního stupně, odkazuje zejména na závěry
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6.
ledna 2012, uvedl, že vyplacení
částky 3 407 358 Kč žalovanému bylo plněním nad rámec již uskutečněného
odděleného uspokojení a představuje tak majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu, které je žalovaný podle § 451 odst. 1 a 2, § 456 a § 458
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), povinen
vydat do konkursní podstaty úpadce. S námitkami žalovaného v tomto řízení se ve
svém rozhodnutí vypořádal již Vrchní soud v Praze. K námitce, že šlo o úhradu
pohledávky dlužníkem, za něhož jednala oprávněná osoba v době, kdy neexistovalo
konkursní řízení, soud prvního stupně uvedl, že po zrušení konkursu musí
správce konkursní podstaty nezpeněžený majetek neprodleně vydat dosavadnímu
úpadci a získaný výtěžek může použít toliko k uspokojení své soudem určené
odměny a hotových výdajů a k vyplacení dosud nevypořádaných nároků zajištěných
věřitelů; žádné jiné pohledávky platit nemůže. K odvolání žalovaného, které směřovalo proti bodům I., III. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně, Městský soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně. Odkázal především na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne
6. ledna 2012 a zdůraznil, že vyplacení částky 3 407 358 Kč žalovanému nad
rámec již uskutečněného odděleného uspokojení představuje majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, které je žalovaný povinen vydat do
konkursní podstaty. Právním důvodem plnění této částky totiž nebylo uspokojení
pohledávky dlužníkem, nýbrž usnesení Krajského soudu v Praze, které bylo
následně pro nezákonnost zrušeno. Nešlo o splnění dluhu dlužníkem, ale o plnění
poskytnuté správcem konkursní podstaty z finančních prostředků úpadce, které mu
měl vydat neprodleně po skončení konkursu. Po skončení konkursu totiž
neexistoval žádný nevypořádaný nárok žalovaného, neboť příslušná část čistého
výtěžku zpeněžení dlužníkových nemovitostí zajišťujících jeho pohledávku mu
byla vydána.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti oběma výrokům, podal
žalovaný dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázek dílem řešených v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dílem v rozhodování
dovolacího soudu dosud neřešených, uplatňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. K řešení předkládá dovolatel následující otázky:
1/ Zda plnění na existující dluh může představovat bezdůvodné obohacení
na straně příjemce plnění jako oprávněného věřitele? 2/ Zda je rozhodnutí konkursního soudu, kterým se ukládá správci
konkursní podstaty pokyn k uspokojení nároků oddělených věřitelů, rozhodnutím v
rámci dohledové činnosti soudu? 3/ Zda je proti rozhodnutí konkursního soudu, kterým ukládá správci
konkursní podstaty pokyn k uspokojení nároků oddělených věřitelů, přípustný
opravný prostředek, tedy „zda je dána pravomoc odvolacího soudu rozhodnout o
odvolání podaném proti takovému rozhodnutí“? 4/ Zda platí omezení uvedené v § 28 odst. 4 ZKV, o uspokojení
oddělených věřitelů do výše 70 % výtěžku zpeněžení, i za situace, kdy usnesení
o prohlášení konkursu bylo zrušeno a došlo ke zrušení konkursu bez vydání
rozvrhového usnesení, a tedy není vůbec možné hovořit o věřitelích dlužníka
jako oddělených věřitelích? 5/ Zda může dlužník, za něhož jedná správce konkursní podstaty
uspokojit pohledávku odděleného věřitele v případě, kdy bylo usnesení o
prohlášení konkursu zrušeno a došlo ke zrušení konkursu bez vydání rozvrhového
usnesení? 6/ Zda rozhodnutím konkursního soudu, kterým se ukládá správci
konkursní podstaty pokyn k uspokojení nároků oddělených věřitelů, mohou být
založena práva a povinnosti věřitelů ve vztahu k úpadci? 7/ Zda dispoziční oprávnění k výtěžku zpeněžení předmětu zajištění po
zrušení rozhodnutí o prohlášení konkursu náleží dlužníku nebo věřiteli jako
oprávněnému z pohledávky zajištěné zástavním právem váznoucím na předmětu
zajištění? Dovolatel tvrdí, že byl při přijetí plnění v dobré víře a nemůže tak
jít na jeho straně o bezdůvodné obohacení. Titul pro plnění, existující
pohledávka dovolatele, neodpadl, nebyl zrušen a dovolatel přijal plnění v dobré
víře v jednání dlužníka skrze správce konkursní podstaty, které bylo navíc v
souladu s výslovným pokynem konkursního soudu. I kdyby konkursní soud nebyl
oprávněn tento pokyn vydat a správce konkursní podstaty nebyl oprávněn provést
výplatu, šlo by o odpovědnost těchto subjektů za škodu způsobenou dlužníku,
nikoliv o bezdůvodné obohacení dovolatele. Rozhodnutí konkursního soudu, kterým se správci konkursní podstaty
ukládá uspokojit nároky oddělených věřitelů, je rozhodnutím vydaným v rámci
dohledové činnosti, proti němuž není přípustný opravný prostředek. V tomto
směru odkazuje dovolatel i na četnou judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud
proto nemá pravomoc o takovém odvolání rozhodnout a usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 6. ledna 2012 je z uvedeného důvodu nicotné. Dovolatel dále tvrdí, že omezení podle § 28 odst.
4 ZKV, na jehož
základě se oddělení věřitelé uspokojují do výše 70 % výtěžku zpeněžení na ně
připadajícího, nemůže platit za situace, kdy usnesení o prohlášení konkursu
bylo zrušeno a ke zrušení konkursu došlo bez vydání rozvrhového usnesení. V
tomto směru dovolatel cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince
2008, sp. zn. 29 Cdo 2782/2008, uveřejněného pod číslem 102/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 102/2009“), závěry, podle nichž v
případě, kdy výtěžek zpeněžení nebyl před zrušením konkursu rozvržen mezi
konkursní věřitele, má zástavní věřitel, který právo na oddělené uspokojení
zajištěné pohledávky ze zástavy v konkursu neuplatnil, právo požadovat
vyplacení čistého výtěžku zpeněžení zástavy v rozsahu, v němž nebyl za trvání
konkursu spotřebován na úhradu jiných pohledávek, např. pohledávek za
podstatou. Z uvedeného dovolatel dovozuje, že pokud mají právo na vyplacení
čistého výtěžku zpeněžení zástavní věřitelé, kteří právo na oddělené uspokojení
neuplatnili, pak zástavní věřitelé, kteří toto právo uplatnili, musí mít nárok
na vyplacení čistého výtěžku zpeněžení bez jakéhokoliv omezení. Za zásadní pak dovolatel považuje R 41/2007, podle něhož má zástavní
věřitel právo na vyplacení výtěžku zpeněžení i v případě, že ke zrušení
konkursu na majetek osobního dlužníka dojde dříve, než mu správce konkursní
podstaty osobního dlužníka vyplatí (postupem podle § 28 odst. 4 ZKV) 70 %
čistého výtěžku zpeněžení na něj připadajícího. Tuto částku vyplatí zástavnímu
věřiteli i po zrušení konkursu správce konkursní podstaty osobního dlužníka, a
to již bez omezení daného 70% klauzulí uvedenou v § 28 odst. 4 ZKV. Obdobný
závěr přijal Nejvyšší soud také v R 72/2007. Z uvedeného tak podle dovolatele plyne, že dispoziční oprávnění k
výtěžku zpeněžení předmětu zajištění po zrušení rozhodnutí o prohlášení
konkursu náleží věřiteli jako oprávněnému z pohledávky zajištěné zástavním
právem váznoucím na předmětu zajištění. Dovolatel rovněž nesouhlasí s posouzením žalobou požadovaného nároku
jako bezdůvodného obohacení. Samotné usnesení konkursního soudu totiž nebylo
titulem pro vznik pohledávky (jde pouze o procesní úkon), jeho případné zrušení
nemůže být právně významné z hlediska existence pohledávky (nemůže mít hmotně
právní účinky) a jeho důsledkem nemůže být zánik pohledávky ani vznik
bezdůvodného obohacení. Okamžikem zpeněžení zajištění vznikl dovolateli nárok
na vyplacení čistého výtěžku zpeněžení bez omezení, když toto omezení je možné
uplatnit pouze tehdy, je-li „zpeněžena nemovitost“ a je-li „prohlášen konkurs“. Právním titulem plnění je samotná pohledávka, řádně přihlášená a zjištěná v
konkursním řízení, která nebyla uspokojena v plné výši. V době, kdy není
prohlášen konkurs, pak správci konkursní podstaty nic nebrání uspokojit
pohledávku odděleného věřitele bez omezení stanovených prohlášením konkursu. Jde o obdobnou situaci jako v případě plnění dluhu třetí osobou. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Nejvyšší soud dovolání v části, v níž směřuje proti části prvního výroku
napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil body III. a IV. výroku
rozsudku soudu prvního stupně, a dále v části, v níž směřuje proti druhému
výroku napadeného rozsudku, odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. totiž platí, že obligatorní náležitostí dovolání
je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §
237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které
z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
ve vztahu ke shora vymezeným výrokům, se z dovolání (posuzováno podle jeho
obsahu) nepodává. Důvodem pro odmítnutí dovolání v této části jsou proto jeho vady, spočívající v
nevymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Nadto nelze přehlédnout, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) k těmto
částem napadeného rozhodnutí neobsahuje žádnou argumentaci. Dovolatel nijak
nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení bodu III. a IV. výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, ani závěry, jimiž odvolací soud
odůvodnil výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve zbylém rozsahu shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §
237 o. s. ř., pro řešení otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud
nebyla zcela vyřešena, konkrétně otázky, zda konkursní věřitel zjištěné
pohledávky s právem na oddělené uspokojení, který byl v průběhu konkursu
uspokojen ve výši 70 % výtěžku zpeněžení, má, poté, co je usnesení o prohlášení
konkursu zrušeno v rámci řízení o opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí,
právo na další uspokojení pohledávky z dosud nespotřebovaného výtěžku zpeněžení
zajištění. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze
spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek
vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím
soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 28 ZKV věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním
právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle §
553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle § 554 občanského
zákoníku (dále jen „oddělení věřitelé“), mají právo, aby jejich pohledávka byla
uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna
(odstavec 1). Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených s udržováním,
správou a prodejem zpeněžené věci, práva nebo pohledávky (dále jen "výtěžek
zpeněžení") vydá správce odděleným věřitelům se souhlasem soudu. Nebyla-li
zajištěná pohledávka plně uspokojena, považuje se její neuspokojená část za
pohledávku přihlášenou podle § 20 (odstavec 2). Oddělení věřitelé se z výtěžku
zpeněžení uspokojí podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod jejich nároku na
oddělené uspokojení. Pro pořadí zákonného zástavního práva je rozhodující den
jeho záznamu v katastru nemovitostí; pro pořadí soudcovského zástavního práva k
nemovitosti je rozhodující doba, kdy soudu došel návrh na jeho zřízení
(odstavec 3). Oddělení věřitelé se podle tohoto ustanovení uspokojují do výše
70 % výtěžku zpeněžení na ně připadajícího. Neuspokojenou část pohledávky lze
uspokojit v rozvrhu, a to ve třídě, do níž pohledávka podle své povahy patří
(odstavec 4). Zajišťovací práva uvedená v odstavci 1 zanikají zpeněžením věci,
práva nebo pohledávky v konkursu, a to i v případě, že oddělení věřitelé
nepřihlásili své pohledávky (odstavec 5). Podle § 44a ZKV usnesením, kterým odvolací soud změnil nebo zrušil
usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, se konkurs zrušuje; o jeho
doručení a zveřejnění platí totéž, co o usnesení o prohlášení konkursu
(odstavec 1). Pro doručení a zveřejnění tohoto usnesení odvolacího soudu platí
totéž, co pro doručení a zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu; potřebné
úkony provede soud prvního stupně. Zánik účinků prohlášení konkursu (§ 14)
nastane vyvěšením usnesení odvolacího soudu na úřední desce soudu prvního
stupně, nerozhodne-li soud jinak (odstavec 2). O zproštění funkce správce, o
nákladech konkursu, popřípadě o vrácení zálohy na náklady konkursu rozhodne
soud prvního stupně (odstavec 3). Podle § 45 odst. 1 ZKV zrušením konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu
uvedené v § 14 odst. 1 písm. a/ až e/, g/, i/ a l/; platnost a účinnost úkonů
provedených v průběhu konkursu tím není dotčena. V uvedeném znění (pro věc rozhodném) platila citovaná ustanovení zákona o
konkursu a vyrovnání v době do jeho zrušení, tj. do 31. prosince 2007. Ohledně uspokojování zástavních věřitelů v konkursu vedeném podle zákona o
konkursu a vyrovnání se judikatura Nejvyššího soudu ustálila na těchto
závěrech:
1/ Oddělenými věřiteli jsou jen věřitelé, jejichž pohledávka byla zajištěna
zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem
práva nebo postoupením pohledávky. Jde o kogentní úpravu a výčet situací, kdy
lze konkursnímu věřiteli přiznat postavení odděleného věřitele, je taxativní. Srov. rozsudek ze dne 31. července 2008, sp. zn.
29 Odo 1194/2006, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2009, pod číslem 12. 2/ Předmět zajištění, případně výtěžek zpeněžení zajištění, tvoří do značné
míry oddělenou konkursní podstatu. Inspiračním zdrojem institutu odděleného
věřitele v zákoně o konkursu a vyrovnání byla úprava obsažená v § 1 a násl. zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a
odpůrčí, jež oddělený režim posilovala i tím, že v souvislosti s odděleným
majetkem hovořila o zvláštní podstatě a která výslovně předpokládala, že do
společné konkursní podstaty připadne to, co ze zvláštní podstaty zbude po
uspokojení oddělených věřitelů [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince
2007, sp. zn. 29 Odo 1696/2005, uveřejněný pod číslem 88/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 540/2010, uveřejněný pod číslem 34/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 34/2013“)]. 3/ Zajištění věřitelé se mohou podílet na rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku
náležícího do konkursní podstaty úpadce, jen jestliže přihlásili svou
(zajištěnou) pohledávku do konkursu postupem podle § 20 a násl. ZKV. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000,
uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 938/2006,
uveřejněný pod číslem 78/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či R
34/2013. 4/ Zástavní právo zajištěného věřitele zaniká v konkursu zpeněžením zástavy,
bez ohledu na to, zda zajištěný věřitel právo na uspokojení ze zajištění v
konkursu uplatnil či nikoliv (srov. § 28 odst. 5 ZKV a R 102/2009). 5/ Konkursní právo poskytuje oddělenému věřiteli možnost uspokojení ze
zajištění pouze v rozsahu 70 % (čistého) výtěžku zpeněžení na něj připadajícího
(§ 28 odst. 4 ZKV). Částka, o kterou v důsledku sedmdesátiprocentní klauzule
obdrží zajištěný věřitel na uspokojení zajištěné pohledávky ze zajištění méně,
než by mu náleželo mimo konkurs, se rozvrhne mezi nezajištěné věřitele, ke
kterým, v rozsahu, v němž jeho pohledávka nebyla uspokojena ze zajištění, patří
i zajištěný věřitel (§ 28 odst. 4 věta druhá ZKV). Srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 707/2004, uveřejněné pod číslem
40/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 6/ Přihlášený zástavní věřitel má právo na vyplacení výtěžku zpeněžení zástavy
i v případě, že ke zrušení konkursu na majetek úpadce došlo dříve, než mu
správce konkursní podstaty vyplatí (postupem podle § 28 odst. 4 ZKV) 70 %
čistého výtěžku zpeněžení na něj připadajícího. V takovém případě vyplatí
správce konkursní podstaty zajištěnému věřiteli čistý výtěžek zpeněžení na něj
připadající bez omezení daného 70 % klauzulí. Viz R 41/2007, R 72/2007 nebo R
102/2009. 7/ Právo na vyplacení čistého výtěžku zpeněžení bez omezení daného 70% klauzulí
uvedenou v § 28 odst.
4 ZKV má v případě, že nedošlo v průběhu konkursu k
rozvrhu výtěžku zpeněžení zajištění i zajištěný věřitel, který do konkursu svou
pohledávku nepřihlásil, nebo u ní neuplatnil právo na oddělené uspokojení. Srov. R 102/2009. 8/ Nárok zástavního (odděleného) věřitele na uspokojení ze zástavy může v
průběhu konkursu zaniknout pouze vyplacením příslušné části čistého výtěžku
zpeněžení zástavy, respektive – pokud dosud k vyplacení části výtěžku zpeněžení
nedošlo – vyplacením částky připadající na něj v rozvrhu (§ 28 odst. 4 ZKV). Srov. R 102/2009. V takto ustaveném judikatorním rámci lze uvést, že věřitelé s právem na
oddělené uspokojení se mohou vzhledem k době, kdy byl konkurs zrušen (aniž
došlo k jeho zrušení po splnění rozvrhového usnesení), nacházet v různé
situaci. První je situace, v níž dojde ke zrušení konkursu, aniž by bylo zajištění
zpeněženo – v takovém případě oddělenému věřiteli zůstává zachováno zástavní
právo. Další situace nastává, je-li zpeněžen předmět zajištění, čímž zástavní právo
zaniká (§ 28 odst. 5 ZKV) a nárok věřitele na uspokojení ze zástavy se
přeměňuje v nárok na vydání výtěžku zpeněžení. Tento nárok se váže pouze k
právu na vydání (příslušné části) výtěžku zpeněžení, tj. může existovat pouze
do doby, než je tento výtěžek vypořádán. K vypořádání (uspokojení nároku na
oddělené uspokojení) dochází na základě rozhodnutí konkursního soudu (podle §
28 odst. 2 ZKV nebo v rámci rozvrhového usnesení) vyplacením části (70 %)
čistého výtěžku zpeněžení. Pouze v případě, že k uspokojení nároku na oddělené
uspokojení nedojde do doby zrušení konkursu (než pominou účinky konkursu), je
nutno vypořádat (uspokojit) nároky odděleného věřitele po zrušení konkursu tím,
že bude na základě rozhodnutí konkursní soudu vydán výtěžek zpeněžení věřiteli
s právem na oddělené uspokojení již bez omezení stanoveného § 28 odst. 4 ZKV. Hmotně právní úprava participace na výtěžku zpeněžení pouze v omezené míře (70
% z čistého výtěžku zpeněžení) se v takovém případě neuplatní. Konečně, třetí situace nastává, dojde-li k vypořádání práva na oddělené
uspokojení (vyplacení 70 % čistého výtěžku zpeněžení připadajícího na
odděleného věřitele), čímž toto právo zaniká, a nevyplacený zbytek výtěžku
zpeněžení (30 %) se stává součástí „obecné“ konkursní podstaty. Věřitel tak
právo na uspokojení ze zajištění, resp. z výtěžku zpeněžení, již nemá. Jinými slovy řečeno, vyplacením 70% čistého výtěžku zpeněžení zajištění zaniká
právo věřitele na oddělené uspokojení jeho zajištěné pohledávky. Věřitel, jehož
pohledávka byla zajištěna zpeněženým majetkem, již má pouze právo uspokojit
svou (původně zajištěnou) pohledávku (její neuspokojenou část) v rámci rozvrhu
výtěžku zpeněžení konkursní podstaty spolu s ostatními (nepřednostními)
věřiteli. Zbytek čistého výtěžku zpeněžení (30 %) se po vyplacení 70% čistého
výtěžku zpeněžení stává součástí té části konkursní podstaty, z níž jsou
uspokojování všichni věřitelé (včetně bývalého odděleného věřitele). Zbývá vyřešit, zda se výše popsaná situace mění, jestliže konkursní soud uložil
správci konkursní podstaty (D.
U.) vyplatit zbytek výtěžku zpeněžení (30 %
čistého výtěžku zpeněžení) žalovanému a toto rozhodnutí bylo následně zrušeno. Cílem konkursu je dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího
konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených zákonem o konkursu a vyrovnání
(§ 2 odst. 3 ZKV). Podkladem (titulem) pro jakékoliv plnění na pohledávky
uplatněné v konkursním řízení je zákon nebo rozhodnutí soudu, jinými slovy
jakákoliv výplata výtěžku zpeněžení může být učiněna pouze na základě zákona či
rozhodnutí soudu. Bez takového zákonného či soudního příkazu nesmí správce
konkursní podstaty plnit, a pokud tak činí, jde o plnění bez právního důvodu
(pokud důvod neexistuje) nebo z důvodu, který odpadl (např. pokud existovalo
rozhodnutí, na základě něhož bylo plněno, a toto rozhodnutí bylo následně
zrušeno) [srov. závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna
2002, sp. zn. 29 Odo 519/2001, uveřejněném pod číslem 18/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006,
sp. zn. 29 Odo 730/2004, uveřejněný pod číslem 52/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek]. To platí i pro plnění, která správce konkursní
podstaty činí poté, co byl konkurs zrušen a jeho účinky pominuly (titulem pro
výplatu výtěžku zpeněžení, který vypořádán nebyl a má být uspokojen bez omezení
daného 70% klauzulí uvedenou v § 28 odst. 4 ZKV je rovněž zákon o konkursu a
vyrovnání, případně rozhodnutí soudu). Jak plyne z výše uvedeného, nárok na výplatu výtěžku zpeněžení zajištění má
oddělený věřitel v případě zrušení konkursu pouze v případě, kdy tento výtěžek
zpeněžení není vypořádán v konkursním řízení. V posuzované věci tak zákonný
titul chybí a tímto titulem nemůže být ani rozhodnutí konkursního soudu ze dne
23. února 2011, neboť bylo zrušeno Vrchním soudem v Praze. V tomto směru není důvodná ani výhrada dovolatele, že „Vrchní soud v
Praze neměl pravomoc ke zrušení tohoto rozhodnutí konkursního soudu, když
odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo nepřípustné“. Touto námitkou dovolatel
nesprávně zaměňuje pojmy pravomoc k rozhodování a přípustnost opravného
prostředku. Konkursní soud (Krajský soud v Praze) byl oprávněn (měl pravomoc)
rozhodnout o vydání výtěžku zpeněžení (srov. § 7 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. t/
o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2007). O odvoláních proti
rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně rozhoduje vrchní soud (§
10 odst. 2 o. s. ř.). Pravomoc odvolacího soudu rozhodnout o opravném
prostředku (bez ohledu na to, zda takové odvolání je či není přípustné) byla
dána a nemůže tak jít o tzv. nicotné rozhodnutí. Ostatně, kdyby odvolací soud
neměl pravomoc o podaném odvolání rozhodnout, pak by ani nemohl, jak uvádí
dovolatel, takové odvolání odmítnout. Protože nešlo o rozhodnutí nicotné, mohlo jít (kdyby odvolací soud
věcně rozhodl o odvolání proti rozhodnutí, proti němuž nebylo odvolání
přípustné) pouze o rozhodnutí věcně nesprávné, jehož závěry nelze přezkoumat
jinak než cestou (řádných či mimořádných) opravných prostředků, upravených v
procesních předpisech.
Pravomocné rozhodnutí vrchního soudu, které nebylo na
základě opravného prostředku zrušeno, je závazné pro účastníky řízení a též pro
všechny orgány (včetně Nejvyššího soudu) [srov. § 159a odst. 4 o. s. ř.]. Srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 22 Cdo
657/2003. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2012
zrušeno nebylo a je tak závazné, je nadbytečná úvaha o tom, zda rozhodnutí
konkursního soudu bylo činěno v rámci dohlédací činnosti a zda proti němu bylo
přípustné odvolání. Úspěšná pak nemůže být ani námitka dovolatele, že předmětné plnění přijal v
dobré víře. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu předpokladem vzniku závazku z
bezdůvodného obohacení není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, ale
objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem právním řádem
neuznávaným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2006,
sp. zn. 33 Odo 373/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 2520/2010), a dobrá víra obohaceného má vliv na jeho povinnost vydat
užitky, které z bezdůvodného obohacení získal, nikoli však na jeho povinnost
vrátit samotné bezdůvodné obohacení (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
1. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 3763/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 3501/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 4698/2010). Žalovaný tak byl uspokojen v rámci odděleného uspokojení na základě
rozhodnutí konkursního soudu ze dne 2. května 2010, a v souladu s tímto
rozhodnutím mu bylo vyplaceno 70 % čistého výtěžku zpeněžení. Vyplacením této
částky jeho nárok na oddělené uspokojení zanikl (byl vypořádán) a zbytek
pohledávky žalovaného mohl být uspokojen buď v rozvrhu, nebo v případě
neexistence konkursu plněním (dobrovolným nebo vynuceným) samotného dlužníka
(úpadce). Správce konkursní podstaty, kterému zrušením konkursu zaniklo
oprávnění nakládat s majetkem úpadce (srov. § 14 odst. 1 písm. a/, § 45 odst. 1
věta před středníkem ZKV), mohl s tímto majetkem nakládat pouze v rozsahu, v
němž to zákon o konkursu a vyrovnání po zrušení konkursu připouští, případně na
základě rozhodnutí konkursního soudu. Zákon o konkursu a vyrovnání však vydání
výtěžku zpeněžení zástavy věřiteli, jehož právo na oddělené uspokojení již
zaniklo (vyplacením výtěžku zpeněžení ve výši 70 %), nepřipouští, a rozhodnutí,
kterým konkursní soud výplatu takového výtěžku přikázal, bylo zrušeno Vrchním
soudem v Praze. Důvod, pro který došlo k výplatě výtěžku zpeněžení, tak odpadl,
a žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, které byl povinen vydat – v případě
neexistence konkursu dlužníku, a v případě nového prohlášení konkursu (jako v
tomto případě) do konkursní podstaty úpadce k rukám správkyně konkursní
podstaty (žalobkyně). Neučinil-li tak, pak se žalobkyně důvodně domáhala vydání
takového bezdůvodného obohacení žalobou na plnění.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §
243d písm. a/ o. s. ř. zamítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243c odst. 3 věta první, § 224
odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a
žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.