Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Balhara, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012, č. j. 28 Co 142/2012-277, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 12. 2011, č. j. 8 C 3/2009-238, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně napadeným rozsudkem v rozsahu žalobního návrhu na zaplacení částky 11.100 Kč řízení zastavil (výrok I.), zamítl žalobní návrh co do částky 13.900 Kč (výrok II.) a uložil žalobci (stěžovateli) povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 45.900 Kč (výrok III). Stěžovatel - žalobce tvrdil, že je vlastníkem domu, ve kterém je v podkroví bytová jednotka, ke které svědčí žalovanému právo užívání z věcného břemene. V § 151n odst. 3 občanského zákoníku je uvedeno, že oprávněný z věcného břemene je povinen nést náklady na zachování a opravy dle míry spoluužívání; proto vystavil žalovanému dne 27.
6. 2008 fakturu a požadoval zaplacení částky 165.706 Kč. Žalovaný vyfakturovanou částku nezaplatil a žalobce se žalobou, kterou bylo toto řízení zahájeno, domáhal (prozatím) zaplacení částky 25.000 Kč. Spor mezi účastníky spočíval v podstatě tom, zda a které z nároků uplatněných žalobcem jsou náklady na zachování a opravu věci ve smyslu § 151n odst. 3 obč. zák. a v jaké výši by je měl žalovaný uhradit. Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že podle § 151n odst. 3 občanského zákoníku jde jen o náklady na zachování věci a na její opravy, nikoliv tedy náklady jiné, sledující např. vyšší kvalitu věci než byla dosavadní.
Pojištění za dům nepovažoval soud za náklad na zachování věci a její opravu, jde o náklad na straně vlastníka, o jeho ochranu před nahodilou událostí. Rovněž daň z nemovitosti nepovažoval soud prvního stupně za náklad na zachování věci a na její opravu, jde o povinnost vlastníka nemovitosti stanovenou zákonem o dani z nemovitosti. Odměna správcovské společnosti je nákladem spadajícím pod plnění poskytovaná s užíváním bytu, která platí nájemce a uživatel bytové jednotky (§ 28d odst. 1 písm. d/ zákona č. 42/1992 Sb.).
U nákladů na výměnu oken u předmětného bytu bylo svědeckou výpovědí Jindry Zábranské potvrzeno, že tato částka byla vyplacena přímo jí, a to na základě dohody mezi žalobcem a svědkyní Zábranskou. Jediným nárokem stěžovatele - žalobce, který lze zahrnout do nákladů na zachování věci a její opravu, zůstaly náklady na opravu domu. Soud prvního stupně žalobce opakovaně poučil podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzval jej, aby ve stanovené době uvedl: a) kdy došlo k opravě zdi a sanační omítky, z jakého důvodu k opravě došlo, jakým způsobem byla dojednána cena za tyto práce, komu byla fakturována, jakým způsobem byla uhrazena, b) kdy došlo k výměně venkovních dveří a zapravení, z jakého důvodu k opravě došlo, jakým způsobem byla dojednána cena za tyto práce, komu byla fakturována, jakým způsobem byla uhrazena, c) z jakého důvodu došlo k vyklizení půdy, sklepa a nakládání kontejneru, o jaké prostory se jednalo, jakým způsobem byla dohodnuta cena těchto prací, jakým způsobem byly provedené práce uhrazeny.
Stěžovatel - žalobce poskytnutou lhůtu nevyužil a doplnění skutkových tvrzení předložil soudu až při jednání dne 8. 11. 2011, aniž by k tomu měl omluvitelný důvod. Soud prvního stupně za této procesní situace uzavřel, že žalobce přes řádné poučení soudu nesdělil svou skutkovou verzi rozhodných skutečností, tudíž neunesl břemeno tvrzení, a proto žalobu zamítl.
Obvodní soud též uvedl, že u jednání dne 8. 11. 2011 žalobce předložil podání, v němž popírá existenci věcného břemene. Soudu prvního stupně toto podání žalobce vyhodnotil jako změnu žaloby a tuto změnu nepřipustil, neboť by to popřelo smysl a podstatu probíhajícího řízení; zejména by to vedlo k tomu, že žalovaný by nemohl být ve věci pasivně legitimován, neboť fakticky užívá byt svědkyně Jindra Zábranská. Stěžovateli - žalobci podle obvodního soudu nebrání nic v tom, aby se samostatnou žalobou domáhal určení, že žalovaný není osobou oprávněnou z věcného břemena.
V tomto řízení soud vycházel z původního tvrzení žalobce a stavu zapsaného v katastru nemovitosti. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 14. 940 Kč. V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl městský soud zejména následující. Obvodní soud rozhodl ve smyslu ust. § 95 o. s. ř.; změnu žaloby nepřipustil, protože navržená změna by popřela smysl a podstatu probíhajícího řízení a výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.
Proti takovému rozhodnutí není odvolání přípustné. Právo odpovídající věcnému břemeni má jiný (užší) obsah než právo vlastnické, resp. spoluvlastnické. Závěr soudu prvního stupně, že žalobce neunesl břemeno tvrzení o vynaložených nákladech na opravu domu, je správný. Ani z podání, které bylo doručeno soudu prvního stupně až při jednání dne 8. 11. 2011, nevyplývá, kdo a v jakém rozsahu provedl vyklizení půdy a sklepa, opravu zdi sanační omítkou a výměnu venkovních dveří a kolik za takové práce žalobce zaplatil.
Náklady spojené se zachováním a opravou věci je stěžovatel povinen co do důvodu i výše prokázat. Jestliže nesplnil dostatečně povinnost tvrzení, pak nebylo důvodu provádět výslech svědkyně Balharové a stěžovatele, jednatelů obchodní společnosti VB-servis, s. r. o., a svědka Komamytskyyho, neboť důkazy nemohou nahrazovat chybějící tvrzení a skutečnosti, které nejsou tvrzeny, nelze prokazovat. Odvolací soud zjistil, že jedinými společníky a jednateli obchodní společnosti VB-servis, s. r. o., jsou stěžovatel a jeho manželka; jako kuriózní se jeví námitka, že obstarat podklady pro konkrétní žalobní tvrzení je nesplnitelné.
Odvolací soud sdílel závěr soudu I. stupně, že náklady na smluvní pojištění domu, náklady na daň z nemovitosti a smluvní odměnu za správu domu nelze zahrnout do nákladů na její zachování a opravy věci ve smyslu § 151n občanského zákoníku.
V konkrétnostech uvádí hlavně následující. Nesouhlasí s tím, že obecné soudy nepřipustily změnu žaloby v tom rozsahu, v němž popíral existenci věcného břemene (původně stěžovatel vycházel z premisy opačné). Stěžovatel k tomu cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3579/2011: "pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není [§ 80 písm. c) o. s. ř.], nevytváří - zásadně - překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění [§ 80 písm. b) o. s.
ř.] vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak však platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku)." Stěžovatel z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu dovozuje, že mu obecné soudy znemožnily domáhat se v novém řízení určení toho, zda právo věcného břemene k bytové jednotce v podkroví jeho nemovitosti existuje či nikoli.
Tvrdí, že nejsou správné závěry soudů, že daň z nemovitosti a pojištění nejsou náklady na zachování nemovitosti. Konečně namítá, že odvolací soud zamítl jeho důkazní návrhy bez dostatečného odůvodnění.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Taková pochybení však v nyní posuzované věci nalézt nelze.
Stěžovateli se dostalo náležitého postavení účastníka řízení (žalobce), měl prostor k vyjádření k provedeným důkazům, možnost právně argumentovat a oponovat podáním protistrany; proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně využil i dostupný opravný prostředek v podobě odvolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení rovného ve vztahu k druhé procesní straně. Kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci potom představují nikoli možné "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž smysluplné odůvodnění chybí.
Obecné soudy na námitky stěžovatele reagovaly, řádně, srozumitelně a přesvědčivě se s nimi vypořádaly, jak plyne ze shora uvedené rekapitulace odůvodnění napadených rozhodnutí. To platí i o námitce stěžovatele, podle níž daň z nemovitosti a pojištění mají být zahrnuty mezi náklady na zachování nemovitosti, stejně jako o nesouhlasu stěžovatele se zamítnutím jeho důkazních návrhů.
Pokud stěžovatel dovozoval z jím citovaného usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3579/2011 nemožnost později podat žalobu na určení neexistence věcného břemene, tento závěr z citovaného usnesení vrcholného soudního orgánu neplyne. Toto usnesení totiž výslovně hovoří o překážce věci rozsouzené "vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku)". Je přitom zřejmé, že pokud soudy v nynější věci nepřipustily změnu žaloby s vysvětlením, že by to popřelo smysl a podstatu probíhajícího řízení a výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, daly tím najevo odlišnou skutkovou základnu komparovaných otázek; to platí i z pohledu relevantní právní úpravy (§ 95 odst. 2 o.
s. ř.: "Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení."). Ostatně samotný nalézací soud stěžovatele o možnosti domáhat se určení neexistence věcného břemene pozdější žalobou v odůvodnění rozsudku poučil. Koneckonců, stěžovatel namítá, že mu obecné soudy znemožnily domáhat se v novém řízení určení toho, zda právo věcného břemene k bytové jednotce v podkroví jeho nemovitosti existuje či nikoli; avšak i kdyby se stěžovatel již určení neexistence věcného břemene domáhat nemohl - což však může - znemožnil by si to sám, neboť mu nic nebránilo takovou žalobu původně podat.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2013
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu