Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky UNCONIC s.r.o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1, zastoupené Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem, sídlem Bohuslava ze Švamberka 1284/12, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2024 č. j. MSPH 78 INS 170/2023-A-74 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2024 č. j. 5 VSPH 1005/2024-A-81, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a NURBASAN s.r.o., sídlem Černokostelecká 1806/123, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V řízení, ze kterých vzešla rozhodnutí napadaná ústavní stížností, byl projednáván insolvenční návrh podaný ze strany vedlejší účastnice (společnosti NURBASAN s.r.o., dříve IARI - STAV s.r.o.) vůči stěžovatelce. Toto insolvenční řízení nicméně bylo zastaveno před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o insolvenčním návrhu a úpadku stěžovatelky. Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí pouze proti tomu, že jí byla uložena povinnost nahradit náklady řízení vedlejší účastnici (insolvenční navrhovatelce).
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených rozhodnutí plyne, že vedlejší účastnice podala vůči stěžovatelce insolvenční návrh. Insolvenční soud - Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") - jej nejprve zamítl, protože navrhovatelka neosvědčila existenci pohledávky vůči stěžovatelce, a tedy ani aktivní legitimaci k podání návrhu. Mimo jiné založil své rozhodnutí na tom, že šlo ze strany navrhovatelky o šikanózní návrh. Na základě odvolání navrhovatelky však Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodnutí městského soudu zrušil z důvodů absence řádného poučení. Ve svém druhém rozhodnutí městský soud insolvenční návrh odmítl tentokrát s odůvodněním, že je vadný a neurčitý. I tento závěr však následně vrchní soud zvrátil a rozhodl tak, že se insolvenční návrh neodmítá.
3. Následně městský soud usnesením uvedeným v návětí insolvenční řízení stěžovatelky zastavil, jelikož vedlejší účastnice vzala svůj insolvenční návrh zpět. Vedle insolvenčního řízení totiž běželo ještě nalézací řízení o sporné pohledávce mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. V nalézacím řízení došlo k vydání pravomocného rozhodnutí, podle nějž byla vedlejší účastnice částečně úspěšná, stěžovatelka jí proto přiznanou část pohledávky uhradila. Vedlejší účastnice pak vzala celý svůj insolvenční návrh zpět. Městský soud kromě zastavení řízení uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení "ve výši, o které bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím."
4. Proti nákladovému výroku brojila stěžovatelka odvoláním, nicméně vrchní soud usnesení městského soudu potvrdil. Shodně s městským soudem odkázal na zákonnou domněnku v § 130 odst. 5 insolvenčního zákona, dle které dlužník zavinil zastavení insolvenčního řízení v případě, že uhradil přihlášenou pohledávku insolvenčního navrhovatele. Podle vrchního soudu tak navrhovatelka vzala svůj původně důvodný návrh zpět pro chování stěžovatelky.
5. Stěžovatelka ústavní stížností napadá v návětí uvedená usnesení městského a vrchního soudu, konkrétně v částech, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů insolvenčního řízení. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení se Ústavní soud standardně staví rezervovaně a podrobuje je pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zásah Ústavního soudu. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, což nastává např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace ustanovení zákona [bod 25 nálezu ze dne 17. ledna 2024, sp. zn. I. ÚS 2086/23
, citující starší nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N 70/65 SbNU 3); viz též bod 34 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025].
8. Stěžovatelka zejména namítá, že insolvenční návrh nebyl podán důvodně, ale jednalo se o návrh šikanózní a v rozporu s dobrými mravy, jehož jediným smyslem bylo vytvoření tlaku na stěžovatelku s ohledem na paralelně probíhající sporné nalézací řízení. Přestože odůvodnění obou napadených usnesení jsou ve vztahu k námitkám stěžovatelky poněkud strohá, zejména z bodu 10 usnesení vrchního soudu je zřejmé, že se důvodností insolvenčního návrhu a otázkou zavinění zastavení insolvenčního řízení zabýval.
Vrchní soud vyšel ze zákonné domněnky zavinění zastavení řízení a zdůvodnil, proč neshledal důvod se od ní v dané věci odchýlit. Podle vrchního soudu není podstatné, že stěžovatelka uhradila jen část původně přihlášené pohledávky navrhovatelky, jelikož stěžovatelka alespoň tuto část, která byla po právu, mohla dobrovolně uhradit dříve. Navrhovatelka přistoupila ke zpětvzetí insolvenčního návrhu v důsledku toho, že stěžovatelka část sporné pohledávky uhradila. Na takových závěrech není z ústavněprávního pohledu nic závadného.
9. Co se týče argumentace stěžovatelky s odkazem na nález ze dne 13. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 1589/15
, je třeba zdůraznit, že se tento nález netýkal otázky zavinění zastavení řízení a hrazení nákladů řízení. Přestože se v něm Ústavní soud zabýval obecně podobnou otázkou - zneužívání insolvenčního řízení a šikanózního insolvenčního návrhu, ústavní stížností bylo tehdy napadeno rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku (a navazující rozhodnutí). Obecné soudy v daném případě navíc vůbec nepřihlédly k důvodům, pro které byl insolvenční návrh podán, protože vycházely z toho, že to insolvenční zákon neumožňuje. Jednalo se tak o značně odlišnou situaci, která opodstatňovala zásah Ústavního soudu, oproti nyní projednávanému sporu čistě o náklady řízení, kde otázku důvodnosti insolvenčního návrhu obecné soudy vzaly v potaz.
10. Ústavní roviny nedosahuje ani výtka stěžovatelky ve vztahu k formulaci nákladového výroku, který stanovil jen povinnost stěžovatelce nahradit náklady řízení, ale o konkrétní výši mělo být vydáno samostatné usnesení. Judikatura obecných soudů i komentářová literatura, na kterou v tomto ohledu stěžovatelka odkazuje, se týká situací, kdy z formulace výroku není zřejmé, která strana má nést náklady, případně v jakém poměru je má která strana nahradit. O takovou situaci však v projednávané situaci nešlo. Z výroku městského soudu je zřejmé, že náhradu nákladů řízení má nést zcela stěžovatelka. Ústavní soud proto na formulaci nákladového výroku nic nezákonného, natož pak protiústavního neshledal.
11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. března 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu