Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti O. D., zastoupeného Mgr. Pavlem Štanglem, advokátem se sídlem Zárubova 506/4, Praha 12 - Kamýk, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2024 sp. zn. 61 To 644/2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. července 2024 č. j. 58 Nt 2602/2024-28, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl trestně stíhán za přečin nebezpečného pronásledování. Pro nepříčetnost byl však shledán trestně neodpovědným, Okresní soud Praha-západ jej zprostil obžaloby a uložil mu rozsudkem ze dne 13. 6. 2018 psychiatrické ochranné léčení v ambulantní formě.
2. Výkon ochranného léčení byl stěžovateli nařízen dne 21. 12. 2018, a to v ordinaci klinické psychologie. Ošetřující psycholožka v říjnu 2019 navrhla ukončení léčby. Soud však návrh na upuštění od výkonu ochranného léčení zamítl, mj. proto, že léčení bylo nesprávně nařízeno (v rozporu s rozsudkem ze dne 13. 6. 2018) v ordinaci klinické psychologie, a nikoli u poskytovatele psychiatrické péče. Stěžovatel tedy nařízenou psychiatrickou léčbu nikdy nezačal vykonávat.
3. V srpnu 2023 nařídil soud stěžovateli již správně ochranné léčení psychiatrické, a to ambulantní formou. Proti tomu se stěžovatel bránil v řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená touto ústavní stížností.
4. Obvodní soud pro Prahu 6 návrh na propuštění z ochranného léčení zamítl. V napadeném usnesení shrnul, že stěžovatel nadále nesouhlasí se svou diagnózou, jejíž léčbě se vůbec nepodrobil. Dále soud přihlédl ke znaleckému posudku, z něhož zjistil, že stěžovatel trpí trvalou poruchou s paranoidně persekuční bludnou symptomatikou. Stěžovatel bludně zpracovává a vysvětluje vztah s poškozenou, pro jejíž nebezpečné pronásledování byl trestně stíhán, přičemž se snaží racionalizovat své prožívání, které však vychází z duševní nemoci.
Znalec konstatoval, že bez farmakologické intervence nemůže být léčba účinná. S touto diagnózou se ztotožnila také MUDr. Hudcová, která soudu předložila svou zprávu ze dne 2. 1. 2024. Z doplňující zprávy vyplynulo také, že stěžovatel odmítl psychiatrickou léčbu podstoupit. Nadále zde přitom existuje riziko opakování jednání, pro které byl trestně stíhán. Obvodní soud na základě všech důkazů dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro propuštění z nařízeného ochranného léčení, neboť jeho účelu nebylo ve smyslu § 99 odst. 1 a 6 trestního zákoníku dosaženo.
5. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze zamítl. Městský soud vyzdvihl, že obvodní soud nepostupoval paušálně tak, že je třeba v každém případě vykonat dosud nevykonané ochranné léčení. Obvodní soud naopak správně posuzoval, proč je nadále jeho výkon nutný. Městský soud nepřisvědčil stěžovateli v tom, že by obvodní soud vycházel pouze ze závěrů z roku 2018. Za nerelevantní považoval ve shodě s obvodním soudem také tvrzení stěžovatele, že neochotu podrobit se ochrannému léčení kompenzuje nárazovými terapeutickými sezeními, meditacemi a procházkami. Ze závěrů znalců jasně plyne, že bez řádné psychiatrické léčby hrozí opakování závadového jednání.
6. Proti oběma rozhodnutím podal stěžovatel sám blanketní ústavní stížnost, kterou spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Následně ústavní stížnost doplnil prostřednictvím svého právního zástupce, a to na základě výzvy Ústavního soudu k odstranění vad podání. V doplnění stěžovatel uvedl, že závěry soudů jsou formalistické a ignorují jeho skutečný stav. Důkazy, ze kterých soudy vycházely, nejsou aktuální. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by nadále vyhledával přítomnost poškozené a vyvolával v ní strach o život a zdraví.
Potkává se s ní pouze náhodně z důvodu, že bydlí nedaleko od sebe. Napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele na spravedlivý proces, osobní svobodu a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života. Rozhodnutími soudů došlo rovněž k porušení závazků České republiky vyplývajících z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Stěžovatel pak ústavní stížnost podruhé doplnil s tím, že v případě zproštění obžaloby podle něj není na místě uložení ochranného léčení, které je trestní sankcí, a které proto bylo vydáno v rozporu s právními předpisy.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Úkolem Ústavního soudu je chránit ústavnost a základní práva, a nikoli přehodnocovat dokazování před trestními soudy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Byť se posuzovaná věc týká problematiky osobní svobody, chráněné čl. 8 Listiny, není zde důvodu k zásahu Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou řádně a srozumitelně odůvodněna a nevykazují žádné známky protiústavního excesu. Nelze navíc odhlédnout od toho, že posuzovaná věc se týká úzce vymezené otázky podmínek pro propuštění z ochranného léčení; samotnými podmínkami pro uložení ochranného léčení se podrobně zabývaly obecné soudy včetně Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 4 Tdo 622/2019). Ve zde napadených rozhodnutích jde tedy o pouhé hodnocení, zda dříve konstatované skutečnosti pominuly, přičemž soudy podrobně odůvodnily, proč tomu tak není.
8. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly tím, zda účel ochranného léčení nadále vyžaduje jeho trvání (§ 99 odst. 6 trestního zákoníku). Jinak řečeno, soudy řádně zkoumaly, zda zde nadále existuje riziko opakování závadového jednání ze strany stěžovatele či zda se stěžovatel léčení vůbec podrobil. Není pravdivé tvrzení stěžovatele o tom, že by soudy vycházely z neaktuálních důkazů. Obvodní soud vycházel např. ze zpráv MUDr. Hudcové z ledna a června 2024, ze kterých vyplynulo, že stěžovatel nadále fakticky svou diagnózu popírá a neprojevuje žádnou vůli se léčení podrobit, což sám potvrdil při jednání před soudem v červenci 2024. Je to přitom sám stěžovatel, který pro podporu své argumentace poukazuje na neaktuální návrh na ukončení léčby z říjnu roku 2019, který však podala klinická psycholožka, a nikoli poskytovatel psychiatrické péče, a soudy navíc tento návrh s řádným odůvodněním již dříve zamítly.
9. Není konečně zřejmé, kam stěžovatel míří svou námitkou vůči uložení ochranného léčení při současném zproštění obžaloby. To, že stěžovatel byl zproštěn obžaloby za současného uložení ochranného léčení, je totiž logickým důsledkem trestní neodpovědnosti stěžovatele způsobené jeho nepříčetností (§ 99 odst. 1 trestního zákoníku).
10. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože Ústavní soud projednal ústavní stížnost stěžovatele bez zbytečného odkladu, nebylo třeba rozhodovat odděleně o návrhu na odklad vykonatelnosti podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu