Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
POZNÁMKA: ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 15. ŘÍJNA 2025 SP. ZN. Pl. ÚS 31/25
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou, sídlem Krátký lán 138/8, Praha 6 - Vokovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. září 2022 č. j. 7 To 201/2022-5287, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a obchodní společnosti TELFIN, a. s., sídlem Havlíčkovo náměstí 189/2, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Simonou Samuelson, advokátkou, sídlem Na Příkopě 393/11, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 9. 2021 č. j. 5 T 97/2010-5117 byl stěžovatel uznán vinným pod body I. a II. výroku o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 2 500 Kč, tedy celkem ve výši 500 000 Kč a podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byly poškozené společnosti A a B, odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Co se týče výroku o náhradě škody, jímž byla poškozená obchodní společnost B (dále jen "poškozená"), odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, okresní soud konstatoval, že není najisto postaveno, zda mezi správcem konkurzní podstaty úpadce C (dále též "právní předchůdkyně poškozené"), a poškozenou došlo k platnému postoupení pohledávky.
3. K odvolání poškozené byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu podle 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušen ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovateli byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené částku ve výši 23 577 797 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 22 782 902 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 323 939 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 470 956 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu se podává, že na základě učiněných skutkových zjištění se s názorem okresního soudu o náhradě škody poškozené neztotožnil a zdůraznil, že právní předchůdkyně poškozené (obchodní společnost C) se k trestnímu řízení vedenému proti stěžovateli připojila řádně a včas, jak to předpokládá § 43 odst. 3 trestního řádu, kdy své nároky popsala a uplatnila postupně, a to v pořadí uvedeném v usnesení o zahájení trestního stíhání. O důvodnosti jejího nároku na náhradu majetkové škody vůči stěžovateli nebyly podle krajského soudu žádné pochybnosti, neboť tato majetková škoda vznikla v příčinné souvislosti s úmyslným protiprávním jednáním stěžovatele, jak vyplývá ze skutkové věty výroku o vině rozsudku okresního soudu.
Krajský soud provedl důkaz čtením svého usnesení ze dne 26. 10. 2000 č. j. 27 K 14/2000-317 a zjistil, že dne 22. 4. 2016 uzavřeli Ing. Aleš Klaudy, správce konkurzní podstaty právní předchůdkyně poškozené, coby postupitel, a poškozená, coby postupník, smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byl postoupen mimo jiné i soubor pohledávek v celkové výši 30 984 183 Kč vůči stěžovateli. Na základě zmíněné smlouvy přešel nárok na náhradu škody vůči stěžovateli na poškozenou, která ve smyslu § 45 odst. 3 trestního řádu tímto krokem vstoupila v daném trestním řízení do procesních práv obchodní společnosti C.
Coby právní nástupce této obchodní společnosti již nemusela nárok na náhradu škody znovu uplatňovat, ale musela dát jasně a srozumitelně najevo, že hodlá pokračovat ve výkonu práv poškozené, což učinila. Oznámením ze dne 23. 5. 2016 sdělil správce konkurzní podstaty Ing. Aleš Klaudy okresnímu soudu změnu osoby poškozené (ze společnosti C, na poškozenou) na základě shora uvedené smlouvy o postoupení pohledávek, přičemž poškozená současně prohlásila, že souhlasí se vstupem do práv poškozeného v tomto trestním řízení a deklarovala svůj nárok na náhradu škody vůči stěžovateli.
Navíc z procesní opatrnosti učinila dne 7. 7. 2016 i písemný návrh, aby okresní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit majetkovou škodu, který bezezbytku kopíruje původní připojení se společnosti C, k trestnímu řízení s nárokem na náhradu majetkové škody. Předmětné listiny okresní soud rovněž přečetl u hlavního líčení konaného dne 27. 2. 2018, poté, co znovu byla státním zástupcem přednesena ve věci obžaloba. V podaném odvolání pak poškozená upravila svůj nárok na náhradu majetkové škody na částku 26 673 619 Kč s příslušenstvím, což mohla učinit až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání o odvolání.
Krajský soud rovněž podrobně vysvětlil, jak dospěl k závěru o výši škody 23 577 797 Kč s příslušenstvím a proč byla poškozená se zbytkem svého uplatněného nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu napadeného rozhodnutí namítá, že krajský soud přistoupil ke změně rozhodnutí okresního soudu toliko na základě důkazů provedených v řízení před okresním soudem, sám ve veřejném zasedání žádný důkaz neprovedl. Čtení usnesení ze dne 17. 1. 2019 sp. zn. 27 K 14/2000 za důkaz nepovažuje. Tímto postupem bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu, podle které je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, vyjma důkazů, které sám ve veřejném zasedání provedl. Poukazuje na to, že adhezní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Nelze podle něj přehlédnout ustálenou judikaturu, podle níž je soud vždy povinen zvážit aspekt proporcionality, tedy dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele likvidační následky [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221), ze dne 17. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 645/2000 (N 110/27 SbNU 221), pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel má za to, že z napadeného rozhodnutí není patrné, zda byl uvedený aspekt v posuzované věci zvažován. Rovněž je toho mínění, že v adhezním řízení nebylo najisto prokázáno, že danou škodu způsobil výlučně on. Podotýká, že v předmětné trestní věci bylo rozhodováno jak o skutcích vázaných ke konkursnímu řízení obchodní společnosti C, tak i o skutcích vztahujících se ke konkursnímu řízení obchodní společnosti D, přičemž o oprávněnosti nároku na náhradu škody vzniklé obchodní společnosti D, bylo rozhodováno civilním soudem, a to Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 12 C 344/2004, který stěžovatele zprostil odpovědnosti za vzniklou škodu.
6. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily.
7. Krajský soud ve svém vyjádření sdělil, že nesouhlasí s argumentací uplatněnou stěžovatelem v ústavní stížnosti a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
8. Podle vyjádření státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "státní zástupce krajského státního zastupitelství") napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Podle jeho názoru krajský soud výrok o náhradě škody podrobně zdůvodnil a výše škody odpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Přisvědčil stěžovateli v tom, že krajský soud se ve svém rozhodnutí nezabýval otázkou, zda uložení povinnosti k náhradě škody nebude mít na stěžovatele likvidační ekonomické důsledky, ale současně zdůraznil, že posuzovaná věc se od případů řešených ve stěžovatelem zmiňovaných rozhodnutích ( sp. zn. I. ÚS 645/2000 a I. ÚS 4457/12 ) podstatně liší v tom, že nejde o nedbalostní trestný čin ani o trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti, jak tomu bylo v uvedených rozhodnutích. Stěžovatel byl pravomocně odsouzen za úmyslné jednání páchané po dobu tři a půl roku a poškozeným způsobil vyšší škodu, než za kterou byl krajským soudem zavázán k povinnosti ji uhradit. Za těchto okolností považuje státní zástupce krajského státního zastupitelství uloženou povinnost k náhradě majetkové škody za přiměřenou.
9. Poškozená rovněž využila možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti. Podle jejího mínění krajský soud provedl ve věci řádné dokazování v souladu se všemi principy řádného a spravedlivého procesu. Zdůraznila, že ohledně samotných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, její prokázané výše i osoby pachatele již bylo pravomocně rozhodnuto, přičemž krajský soud byl při rozhodování o náhradě škody tímto pravomocným rozhodnutím vázán, stejně jako by jím byl vázán civilní soud v případě postupu podle § 229 odst. 1 trestního řádu. Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu i na případ konkursního řízení na majetek obchodní společnosti D, označila za nepřípadné. U obchodní společnosti D, jde podle ní o odlišný případ, který na posuzovanou věc nijak nedopadá. Z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl.
10. Ústavní soud nepovažoval za nezbytné zasílat učiněná vyjádření stěžovateli k replice, neboť se v nich neobjevily žádné zásadní nebo nové argumenty. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li to zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. V posuzovaném případě Ústavní soud v napadeném rozhodnutí žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal.
14. Je třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, přičemž vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu tedy Ústavní soud chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07
(N 104/49 SbNU 531)].
15. Při nahlížení na právo poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, nýbrž splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. Zároveň vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení. Není vedeno z úřední povinnosti, ale je podmíněno návrhem poškozeného (neplatí zde zásada oficiality), soud je vázán návrhem poškozeného, nemůže jej překročit, avšak nemůže nárok poškozeného ani částečně zamítnout, soud rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), ale procesním postupem podle trestního řádu. Nebylo-li by přitom vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 2105/17 ).
16. V nyní posuzované věci krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zdůvodnil, proč přistoupil k uložení povinnosti k zaplacení majetkové škody. Věc projednal ve dvou veřejných zasedáních, a to dne 21. 7. 2022 a dne 15. 9. 2022, z nichž byl pořízen zvukový záznam. Z protokolu o veřejném zasedání u krajského soudu ze dne 21. 7. 2022 (č. l. 5274 a násl. spisu okresního soudu) se podává, že krajský soud doplnil dokazování čtením svého usnesení ze dne 17. 1. 2019 sp. zn. 27 K 14/2000, ze kterého vyplynulo, že usnesením krajského soudu ze dne 26.
10. 2000 č. j. 27 K 14/2000-317 byl na majetek úpadce - obchodní společnost C, prohlášen konkurz. Týmž usnesením byl správcem konkurzní podstaty úpadce ustanoven obžalovaný J. V., jenž byl usnesením krajského soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. 27 K 14/2000-2030 zproštěn funkce správce konkurzní podstaty a nově byl jmenován správcem konkurzní podstaty Ing. Aleš Klaudy. Ten požádal konkurzní soud o udělení souhlasu se zpeněžením předmětného souboru pohledávek prodejem mimo dražbu, přičemž krajský soud vydal dne 30.
11. 2015 usnesení, ve kterém udělil postupitelovi souhlas se zpeněžením souboru pohledávek mimo dražbu nejvyšší nabídce. Dne 22. 4. 2016 uzavřeli Ing. Aleš Klaudy, coby postupitel, a poškozená, coby postupník, smlouvu o postoupení pohledávek podle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kterou postupník postoupil postupiteli mimo jiné i soubor pohledávek v celkové výši 30 984 183 Kč vůči obžalovaným J. V. a stěžovateli z titulu práva na náhradu škody a porušení péče řádného hospodáře, a to v souvislosti s někdejším působením obžalovaného J.
V. jako správce konkurzní podstaty úpadce v konkurzním řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 27 K 14/2000 a působením stěžovatele jako generálního ředitele a manažera úpadce, kdy jednotlivé pohledávky byly koncipovány ve stejném duchu, jak je úpadce uplatnil v daném trestním řízení proti stěžovateli i J.
V. Poškozená tak ve smyslu § 45 odst. 3 trestního řádu vstoupila v daném trestním řízení do procesních práv úpadce. Oznámením ze dne 23. 5. 2016 sdělil správce konkurzní podstaty Ing. Aleš Klaudy okresnímu soudu změnu osoby poškozené, přičemž poškozená současně prohlásila, že souhlasí se vstupem do práv poškozeného v tomto trestním řízení a deklarovala svůj nárok na náhradu škody vůči obžalovaným. Dne 7. 7. 2016 navíc učinila i písemný návrh, aby okresní soud uložil oběma obžalovaným povinnost nahradit majetkovou škodu, který bezezbytku kopíruje původní připojení úpadce k trestnímu řízení proti oběma obžalovaným s nárokem na náhradu majetkové škody.
17. Stěžovatel dostal při veřejném zasedání dostatečný prostor se s usnesením krajského soudu ze dne 17. 1. 2019 sp. zn. 27 K 14/2000 seznámit a vyjádřit se k němu. Z protokolu o veřejném zasedání krajského soudu ze dne 21. 7. 2022 vyplývá, že kvůli prohlídce konkursního spisu bylo veřejné zasedání přerušeno a že stěžovateli byla dána možnost se k tomuto důkazu vyjádřit. On ani jeho obhájkyně však této možnosti nevyužili. Nelze tak přisvědčit stěžovateli v tom jeho mínění, že krajský soud ve veřejném zasedání neprováděl žádné dokazování.
18. Ač je stěžovateli třeba přisvědčit v tom, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabývá otázkou proporcionality, jeho odkazy na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 4457/12 či sp. zn. I. ÚS 645/2000 ) nelze považovat za přiléhavé. Podle uvedené judikatury je soud při rozhodování o nároku na náhradu škody vždy povinen zvážit aspekt proporcionality, tedy dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele likvidační následky. Ve zmíněných nálezech však šlo o nedbalostní jednání, naopak v nyní posuzovaném případě byl stěžovatel pravomocně odsouzen za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona.
Šlo tak o úmyslný trestný čin proti majetku, kterým způsobil škodu velkého rozsahu. Z uvedeného důvodu absence odůvodnění krajského soudu ve smyslu přiměřenosti ukládané povinnosti k náhradě škody není podle názoru Ústavního soudu takovým porušením práva stěžovatele na spravedlivý proces, pro které by bylo namístě napadené rozhodnutí zrušit.
19. Tvrdí-li stěžovatel, že v adhezním řízení nebylo najisto prokázáno, že danou škodu způsobil výlučně on, přičemž odkazuje na konkursní řízení obchodní společnosti D, k tomu je třeba zdůraznit, že jde o námitku z hlediska posuzované věci irelevantní, neboť případné námitky vůči předpokladům vzniku své odpovědnosti za škodu mohl uplatnit v hlavním líčení či případně v odvolání proti rozsudku okresního soudu, což neučinil. Při rozhodování o jeho nároku na náhradu škody však již nelze k těmto námitkám přihlížet, přičemž výsledek řízení ohledně obchodní společnosti D, je v nyní posuzovaném případě bezpředmětný.
20. Důvody, na jejichž základě krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit poškozené způsobenou škodu, jsou relevantní a mají oporu v provedeném dokazování. V postupu krajského soudu Ústavní soud nespatřuje žádné znaky neústavního pochybení.
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu