Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. Š., zastoupené JUDr. Petrem Dítětem, LL.M., advokátem se sídlem Horní náměstí 12/19, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2022 č. j. 44 Co 333/2019-428 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2017 č. j. 63 C 266/2008-268, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se domáhala po žalovaném náhrady škody způsobené na jejím osobním automobilu při dopravní nehodě zaviněné žalovaným. Soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl, protože se v řízení žalobkyni nepodařilo prokázat, že žalovaný je odpovědný za škodu způsobenou provozem jeho motorového vozidla. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka namítá, že soudy po provedeném dokazování došly ke zcela nepodloženým a nesprávným závěrům. Vytýká soudu prvního stupně také nepřiměřenou délku řízení. V důsledku toho došlo i ke skartaci policejního a správního spisu Magistrátu města Brna, které stěžovatelka žádala zajistit. Stěžovatelka dále napadá hodnocení důkazů soudy, zejména znaleckých posudků předložených stěžovatelkou. Soudy v rozhodnutích neodůvodnily skutečnosti, pro které nelze podle nich přisvědčit názoru znalců, stejně tak neodůvodnily, proč se přiklonily k názoru soudem ustanoveného znalce, podle něhož nebylo možné v dané věci vyhotovit znalecký posudek.
Soudy se nezabývaly rozpory ve výpovědích žalovaného, na které stěžovatelka upozorňovala. Dále nesouhlasí se závěrem soudů, že skutečnost, že žalovaný neměl v době dopravní nehody zákonně pojištěné vozidlo, nemá vliv na posouzení příčinné souvislosti se žalovanou škodou. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
K námitkám stěžovatelky směřujícím proti hodnocení důkazů obecnými soudy je nutné zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ).
Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy řádně objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k uvedeným závěrům. Soudy jasně uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V odůvodnění ozřejmily, jaké důkazy považovaly za stěžejní, vysvětlily, proč se ztotožnily se závěry znalce o nemožnosti zpracování znaleckého posudku a zároveň proč závěry obsažené v předložených znaleckých posudcích shledaly nevěrohodnými. Zároveň odvolací soud reagoval na námitku stěžovatelky týkající se konzistentnosti ve výpovědích svědků navržených stěžovatelkou, když vysvětlil, že tomu tak nebylo, a zároveň proč v případě rozporných výpovědí svědků a tvrzení žalovaného nelze učinit jednoznačný závěr o průběhu nehodového děje a s tím souvisejících otázek.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Ani na právním závěru soudů ohledně absence platného pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla a nedostatku příčinné souvislosti se žalovanou škodou nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Odůvodnění rozhodnutí odpovídají požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí Ústavním soudem (srov. stěžovatelkou uváděný nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ).
Jde-li o výtku stěžovatelky týkající se neúměrné délky řízení před soudem prvního stupně a s tím spojené nemožnosti použít listiny ze správního a policejního spisu, lze jí přisvědčit. Řízení na prvním stupni v délce trvání deseti let lze považovat za poměrně dlouhé. Nicméně, a to ostatně i stěžovatelka zmiňuje v ústavní stížnosti, Ústavnímu soudu v tomto případě nepřísluší vyslovit existenci průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě, neboť ,,Řečené jednoznačně vyplývá též z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout." (srov. sp. zn. IV.
ÚS 391/07 ). Pokud jde o tvrzené průtahy ve vyžádání si stěžovatelkou navržených důkazů a jejich následné nemožnosti je v řízení použít, odvolací soud vysvětlil, co bylo důvodem takového postupu soudu prvního stupně, kdy k tomu mj. přispěla i opakovaně činěná podání stěžovatelky. Z okolností není zřejmé, zda stěžovatelce bránila určitá překážka opatřit si potřebné části spisů sama.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu