Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Z. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem Havlíčkova 584, Rakovník, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze č. j. 2 KZN 249/2024-13 ze dne 22. 11. 2024 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Kladně č. j. 3 ZN 945/2022-39 ze dne 6. 5. 2024, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel podal trestní oznámení na R. G. ("podezřelý"), jemuž podle smlouvy o dílo za specifických okolností zaplatil peníze, které podezřelý vzdor stěžovatelovu odstoupení od smlouvy nevrátil. Policie České republiky trestní věc usnesením ze dne 28. 3. 2024 odložila, neboť se nejednalo o podezření ze spáchání trestného činu. Policie především z výpovědí stěžovatele a podezřelého zjistila, že podezřelý, kterého stěžovatel dosud neznal, přišel ke stěžovateli domů a nabídl mu vykonání stavebních prací. Téhož dne uzavřeli smlouvu o dílo a stěžovatel předal podezřelému 126 000 Kč. Následující den se podezřelý s pracovníky dostavili ke stěžovateli k započetí prací. Avšak stěžovatel chtěl od smlouvy odstoupit, neboť v obci měly být dané práce provedeny následujícího roku. Podezřelý odstoupení od smlouvy neuznal a peníze stěžovateli nevrátil, neboť už je neměl. Policie neshledala úmysl podezřelého ke spáchání trestného činu podvodu, lichvy či poškození věřitele a věc odložila.
2. Stěžovatelovu stížnost proti usnesení policie Okresní státní zastupitelství v Kladně jako nedůvodnou v záhlaví označeným usnesením zamítlo. Státní zástupce shledal, že policejní komisař měl dostatek podkladů pro své rozhodnutí a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Zdůraznil, že na jednání podezřelého nelze pohlížet jako na úmyslné ve vztahu k nabízejícím se trestným činům, přičemž tyto relevantní skutkové podstaty pro své naplnění úmysl vyžadují.
3. Podnět stěžovatele k výkonu dohledu nad postupem okresního státního zastupitelství neshledalo Krajské státní zastupitelství v Praze v záhlaví uvedeným vyrozuměním důvodným.
4. Proti postupu okresního a krajského státního zastupitelství brojí stěžovatel ústavní stížností, neboť v něm spatřuje porušení svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel vytýká krajskému státnímu zastupitelství, že se nezabývalo postupem okresního státního zastupitelství ve světle zásad subsidiarity trestní represe, ani nerozebralo důsledně možnost spáchání trestného činu lichvy podezřelým. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že by jeho rozumová slabost, lehkomyslnost či nezkušenost musely být podezřelému známy, neboť to lze vycítit. Posouzení nepřímého úmyslu lze učinit z vnějších znaků jednání podezřelého, není nutno, aby se k němu doznal. Podle stěžovatele má případ nepochybně kriminální charakter a soukromoprávní cestou nelze po podezřelém reálně nic vymoci.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
6. Obě státní zastupitelství se věcí řádně zabývala, jejich odůvodnění jsou srozumitelná a dané právní závěry podloženy dostatečnými zjištěními. Stěžovatele lze na jednu stranu chápat v tom, že mu byla způsobena škoda, nicméně obtížná vymahatelnost dané částky po podezřelém (kvůli exekucím) neústí nutně v trestněprávní charakter jeho jednání.
7. V posuzované věci je zásadní, že obě státní zastupitelství řádně odůvodnila, proč nebylo možno shledat úmyslné jednání podezřelého (přičemž bez úmyslného zavinění nemělo smyslu podezřelého stíhat). Ve vztahu ke skutkové podstatě přečinu podvodu bylo podstatné, že následující den po převzetí peněžní částky se podezřelý dostavil ke stěžovateli a chtěl vykonat dohodnutou práci. Proto nebylo možno usoudit na naplnění znaků úmyslného podvodu - nebylo vyloučeno, že se jednalo pouze o nerealizovanou a nevýhodnou smlouvu o dílo bez úmyslného podvodného záměru podezřelého.
8. Ve vztahu k namítané lichvě má sice stěžovatelova argumentace určité ratio, avšak i zde pomíjí důležité okolnosti. Závěr okresního státního zastupitelství o tom, že by podezřelému musely být pro naplnění znaků skutkové podstaty (a tedy i dovození úmyslu) známy závěry znaleckého psychiatrického posudku stěžovatelových psychických problémů (viz str. 4 usnesení), je na první pohled zarážející. Stejně tak nemusí být nutně rozhodné, že se stěžovatel a podezřelý setkali poprvé v životě (jak naopak naznačuje krajské státní zastupitelství na str. 2 vyrozumění). Nicméně v této konkrétní věci je zásadní, jak přiléhavě konstatovalo krajské státní zastupitelství, že podpisu smlouvy byli přítomni dva rodinní příslušníci stěžovatele, o jejichž duševním zdraví nepanovaly pochybnosti. Z ničeho se přitom nepodává, že by podezřelý nějak konkrétně zpozoroval tvrzenou duševní slabost stěžovatele; nadto se ani netvrdí konkrétní jednání podezřelého, z nějž by to bylo možné dovodit.
9. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu