Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2022 č. j. 11 Tdo 735/2022-218, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2022 č. j. 61 To 156/2022-187 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. ledna 2022 č. j. 1 T 134/2021-152, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 6. 5. 2021 řídil vlastní osobní motorové vozidlo, ačkoliv před jízdou požil větší množství alkoholických nápojů a byl si tak vědom toho, že v důsledku opilosti není schopen motorové vozidlo bezpečně ovládat, přičemž při projíždění křižovatkou v místě, kde byl provoz sveden do protisměrné části komunikace, nezvládl řízení svého vozidla a s tímto najel do kolejiště tramvajového svršku, který byl za křížením komunikací pod úrovní komunikace bez plné výplně prostoru mezi kolejnicemi, čímž poškodil všechna čtyři kola svého vozidla, když následně provedenými orientačními dechovými zkouškami na přístroji Dräger bylo v jeho dechu zjištěno 1,56 a 1,46 promile alkoholu a v jeho krvi bylo zjištěno 1,53 g/kg, 1,48 g/kg a 1,43 g/kg alkoholu, tedy podle zpětného propočtu znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, měl v době dopravní nehody v krvi minimálně 1,80 g/kg alkoholu. Za to byl podle § 274 odst. 2 trestního zákoníku a § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 35 000 Kč, vyměřenému jako 35 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč. Současně mu byl podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti šesti měsíců.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl. Ztotožnil se se závěrem obvodního soudu a dodal, že vedle výpovědí svědků z řad policistů a navazujících listinných důkazů považoval za klíčové důkazy jednak znalecký posudek z oboru toxikologie, který jednoznačně stanovil výši hladiny alkoholu v krvi stěžovatele v době nehody ve výši přesahující 1 promile, jednak kamerový záznam z doby bezprostředně po celé události, tedy komunikaci mezi stěžovatelem a orgány Policie České republiky, kdy stěžovatel spontánně ihned na místě činu jednoznačně dvakrát uvedl, že vozidlo řídil on, a že ve vozidle jel sám. Na základě zmíněných důkazů neměl městský soud o vině stěžovatele žádné pochybnosti.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Shodně jako obvodní a městský soud nedal na základě provedeného dokazování za pravdu stěžovateli v tom jeho tvrzení, že alkohol pil až po dopravní nehodě. Takové tvrzení označil za nereálné s ohledem na to, že podle závěrů znaleckého zkoumání hladina stěžovatelem udávaného množství alkoholu nekorespondovala s hladinou alkoholu, která vyplynula z lékařské zprávy Fakultní nemocnice Na Bulovce, podle které měl stěžovatel v inkriminovaném čase hladinu alkoholu v krvi ve výši 1,53 g/kg, zatímco zakládala-li by se jeho námitka o požití alkoholu po nehodě na pravdě, pohybovala by se hladina alkoholu v jeho krvi v rozmezí 0,49 až 0,67 g/kg.
Stejně tak Nejvyšší soud přisvědčil soudům nižších stupňů v tom, že výpověď svědkyně I. K. (manželky stěžovatele), že vozidlo řídila v době dopravní nehody ona, byla vykonstruovaná. Obvodní soud se podle Nejvyššího soudu oprávněně pozastavil nad tím, že stěžovatel, který byl zjevně pod vlivem alkoholu, nejprve dvakrát na kameru na místě přítomné policejní hlídky uvedl, že vozidlo řídil sám, a až potřetí počal tvrdit, že jej řídila "osoba blízká". Svědkyně I. K. přitom své prohlášení o řízení vozidla učinila až v hlavním líčení.
Jako nepravdivé posoudil Nejvyšší soud tvrzení stěžovatele, že měl v havarovaném vozidle více lahví alkoholu. Z fotografické dokumentace pořízené bezprostředně po nehodě je patrné, že ve vozidle nebyly zachyceny žádné lahve alkoholu. Nejvyšší soud po zhlédnutí v pořadí třetího kamerového záznamu, který podle stěžovatele soudy nesprávně hodnotily, shledal, že žádná další lahev alkoholu se v batohu stěžovatele na předmětném obrazovém záznamu neobjevuje. Odmítl rovněž polemickou poznámku stěžovatele, že policejní hlídka vědomě zaznamenala na kameru pouze určité momenty, nikoli celý průběh zadržení, a že tedy jednala se snahou účelově zkreslit informace plynoucí z kamerových záznamů.
Z provedených důkazů podle Nejvyššího soudu vyplynulo, že údaje z pořadí třetího kamerového záznamu odpovídají průběhu skutkového děje zaznamenanému na tomto záznamu a zhodnocenému obvodním soudem. Všechny polemické výhrady stěžovatele směřující vůči skutkovým zjištěním, které podle jeho náhledu nevyplynuly z výše uvedených důkazů, tak Nejvyšší soud odmítl a uzavřel, že nelze přisvědčit verzi stěžovatele, že alkohol pil až po nehodě a že předmětné vozidlo v době dopravní nehody řídila jeho manželka, která krátce poté odjela se zcela neznámou osobou z místa nehody, zatímco on, byť uváděl, že je založením abstinent, následně během velmi krátké doby zkonzumoval cca půl litru whisky zn. Tullamore z uzavřené lahve, u níž přitom nedošlo k jakémukoli porušení kolkové známky, jíž byla tato lahev prokazatelně opatřena.
5. Závěrem svého rozhodnutí Nejvyšší soud dodal, že podle § 47 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, má řidič, který měl účast na dopravní nehodě, jednak povinnost neprodleně zastavit vozidlo a dále se zdržet požití alkoholického nápoje, jakož i užití jiné návykové látky po nehodě po dobu, do kdy by to bylo na újmu zjištění, zda před jízdou nebo během jízdy požil alkoholický nápoj nebo užil jinou návykovou látku. I z tohoto důvodu, jakož i s přihlédnutím k obsahu řádně provedených důkazů, je podle něj jakákoli polemika na téma požití cca půl litru tvrdého alkoholu bezprostředně po dopravní nehodě bezpředmětná.
Podotkl rovněž, že vyjma toho vyznívá obhajoba stěžovatele krajně nevěrohodně též z hlediska formální logiky, neboť za situace, kdy se opakovaně označil za abstinenta, je absurdní, aby jako abstinent zareagoval na de facto banální dopravní nehodu vypitím cca půl litru whisky zn. Tullamore se 40 % obsahem alkoholu. Nejvyšší soud proto konstatoval, že mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé není patrný žádný, natož extrémní (zjevný) nesoulad, a že nedošlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů či pravidla in dubio pro reo, resp. ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces.
6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně (totožně jako v dovolání proti usnesení městského soudu) svoji vinu popírá a tvrdí, že alkohol vypil až po dané dopravní nehodě na místě z jedné z více lahví alkoholu, které měl v batohu. Znovu zdůrazňuje, že obecné soudy nesprávně hodnotily třetí kamerový záznam s časem pořízení od 3:03:56 hod. do 03:07:26 hod., na kterém se v jeho batohu objeví víko od další lahve, z čehož vyvozuje, že v tuto dobu měl u sebe více lahví alkoholu, což posléze potvrdila i jeho manželka I. K. Opakovaně poukazuje na to, že předmětné vozidlo v době dopravní nehody neřídil on, ale jeho manželka. Tvrdí, že ačkoliv na kamerových záznamech z místa dopravní nehody nejprve uvedl, že vozidlo řídil on, tak že kamerové záznamy nezachycují jeho komunikaci s policejními příslušníky kontinuálně. Ještě na místě dopravní nehody posléze uvedl, že vozidlo neřídil on, ale jeho manželka, což podle něj plyne i z dalších důkazů. V souvislosti s kamerovými záznamy se rovněž zamýšlí nad tím, že policejní hlídka nezaznamenala celý průběh zadržení, nýbrž pouze určité momenty bez časové souslednosti, z čehož dovozuje snahu policie účelově zkreslit informace plynoucí z kamerových záznamů. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy zkreslily informace z hodnoceného kamerového záznamu a listinných důkazů a důkazy hodnotily v jeho neprospěch. Opětovně poukazuje na údajné rozpory ve skutkových zjištěních, které vyplynuly ze znaleckého posudku Ing. Ivany Černé. Podrobně závěry znaleckého posudku rozebírá a zdůrazňuje, že znalkyně při jeho zpracování připravila tři varianty výpočtu hladiny alkoholu v jeho krvi v době dopravní nehody, kdy třetí varianta prokazuje pravdivost jeho výpovědi, že alkohol požil až po dopravní nehodě. Soudy však podle přesvědčení stěžovatele nehodnotily všechny tři varianty a závěry postavily na větší míře pravděpodobnosti první varianty, nereflektovaly tedy důvodné pochybnosti o jeho ovlivnění alkoholem v době dopravní nehody a nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Má za to, že jeho vina nebyla mimo rozumnou pochybnost prokázána a že pochybení obvodního a městského soudu nenapravil ani Nejvyšší soud, který na jeho dovolací námitky reagoval povšechným, rozporným a nedostatečným způsobem. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se spravedlivého procesu a zásady presumpce neviny.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li to zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší v podstatě totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
11. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivá odůvodnění rozsudku obvodního soudu a usnesení městského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Ač stěžovatel tvrdí, že se vytýkané trestné činnosti nedopustil, obecné soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily jeho obhajobě a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Vysvětlily, proč obhajoba stěžovatele nemůže obstát při srovnání s ostatními v řízení provedenými důkazy. Za klíčové důkazy soudy považovaly znalecký posudek z oboru toxikologie, který stanovil výši hladiny alkoholu v krvi stěžovatele v době nehody, a kamerový záznam z doby bezprostředně po celé události, kdy stěžovatel ihned na místě činu, aniž by byl ovlivňován jakýmikoli následnými skutečnostmi týkajícími se trestního řízení, sám dvakrát uvedl, že vozidlo řídil on, a že ve vozidle jel sám. Nelze nic namítat proti závěru obecných soudů, když na základě provedených důkazů vyhodnotily výpovědi stěžovatele i jeho manželky jako nevěrohodné. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
12. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko zopakoval námitky, které uplatnil již v dovolání proti usnesení Nejvyššího soudu a se kterými se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně a podrobně vypořádal, když se jednotlivými námitkami náležitě zabýval, a to včetně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, i výpovědi znalkyně Ing. Ivany Černé, stěžovatelem namítané možnosti, že měl velké množství alkoholu v havarovaném automobilu, zhlédnutí předmětného kamerového záznamu ohledně údajné další lahve alkoholu v batohu stěžovatele i vyhodnocení svědecké výpovědi manželky stěžovatele I. K. (srov. zejména body 32 až 51 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Stěžovateli proto nelze přisvědčit, že Nejvyšší soud na jeho dovolací námitky reagoval povšechným, rozporným a nedostatečným způsobem. Naopak po detailním posouzení všech podstatných námitek stěžovatele k nižšími soudy vyhodnoceným důkazům, jež byly řádně provedeny v soudním řízení, a komplexním přezkoumání napadeného usnesení městského soudu v návaznosti na rozsudek obvodního soudu neshledal Nejvyšší soud žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení (viz body 4 a 5 shora). Z těchto důvodů nespatřuje Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu žádné znaky neústavního pochybení.
13. Přisvědčit nelze ani námitkám stěžovatele, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Zmíněné pravidlo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
14. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
15. Ústavní soud považuje za potřebné dodat, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu