Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti A. Ž., Věznice, P. O. BOX 1, Mírov, právně zastoupeného Mgr. Kateřinou Švajcrovou, advokátkou se sídlem Holečkova 332/5, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016 sp. zn. 48 T 2/2002 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2016 sp. zn. 13 To 20/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy v jeho věci pochybily, neboť stěžovatel je nemajetný a nachází se v dlouhodobém výkonu trestu odnětí svobody. Je sice pravdou, že ve vězení má možnost pracovat, této možnosti však nevyužil. Tato skutečnost mu přitom nemůže být kladena k tíži, jak učinil Městský soud v Praze. Stěžovatel předložil soudu ta majetková prohlášení, jejichž opatření není spojeno s finančním nákladem (výpis z katastru nemovitostí, potvrzení o tom, že nevlastní žádnou loď nebo letadlo). To, že je stěžovatel dlouhodobě ve výkonu trestu odnětí svobody a nedostává se mu finančních prostředků, nemůže na závadu v momentě, kdy chce užít státní moci k obraně svých ústavním pořádkem chráněných práv a svobod. Finanční situace stěžovatele se po dobu výkonu trestu nijak nezlepšila a naopak se zhoršila. Stěžovateli neustále narůstají závazky, a to jak vůči státu, tak i vůči soukromým subjektům. Podle stěžovatele nelze nikomu upírat právní pomoc z toho důvodu, že tato osoba je nemajetná. Právo na právní pomoc není odvislé od toho, zda stěžovatel pracuje či nikoliv. Zájem výchovný a reintegrační v podobě působení na stěžovatele, aby pracoval, nemůže v žádném případě převážit nad zájmem státu, aby byla dodržována základní práva a svobody.
Stěžovatel dále poukázal na protiprávnost právních předpisů upravujících pracovní právo pro osoby ve výkonu trestu odnětí svobody. Podle jeho mínění zde vzniká rozpor s právem EU, a proto podal Vrchnímu soudu v Praze návrh na položení předběžné otázky k Evropskému soudnímu dvoru. Obecné soudy tento procesní návrh stěžovatele zcela ignorovaly a vůbec se s ním nevypořádaly. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na judikaturu týkající se položení předběžné otázky.
Postupem obecných soudů došlo podle náhledu stěžovatele k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 2 odst. 3, čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud opakovaně uvedl, že právo na bezplatnou právní pomoc je jedním z prvků spravedlivého trestního procesu a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsonev proti Bulharsku (č. 2) ze dne 14. 1. 2010 č. 2376/03, § 38 a násl.]. Čl. 40 odst. 3 Listiny odkazuje na zákon, jenž stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným ustanovením je pak § 33 odst. 2 trestního řádu, které poskytnutí bezplatné právní pomoci váže na podmínku nedostatku prostředků na náhradu nákladů obhajoby (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 1900/12
ze dne 22. 8. 2013).
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tedy otázka interpretace ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, a jeho následná aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, přitom vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 343/02
ze dne 9. 4. 2003,
sp. zn. II. ÚS 495/02
ze dne 15. 7. 2003,
sp. zn. III. ÚS 841/06
ze dne 26. 4. 2007,
sp. zn. II. ÚS 916/09
ze dne 21. 1. 2010,
sp. zn. III. ÚS 603/10
ze dne 11. 3. 2010,
sp. zn. II. ÚS 2299/11
ze dne 14. 9. 2011,
sp. zn. I. ÚS 4618/12
ze dne 13. 12. 2012). Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje z všeobecně (právně) konsensuálních významů tohoto institutu nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
Ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu je dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, příp. odsouzeného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, příp. odsouzeném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů obhajoby. To se však v předmětném případě zjevně nestalo. Stěžovatel sice prokázal, že nevlastní letadlo či loď a dokonce ani nemovitost, z jejichž prodeje by mohl financovat právní pomoc, nicméně tímto způsobem nedošlo k prokázání jeho celkové majetkové situace. To byl také důvod, pro který nebylo jeho žádosti o bezplatnou obhajobu vyhověno. Úvaha o tom, že měly snad obecné soudy v projednávané věci podat předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru, je zcela irelevantní, stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvedl, která komunitární norma měla být rozhodnutím soudu přímo porušena nebo u níž by mohl vzniknout výkladový problém.
Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 624/06
ze dne 17. 10. 2006 a
sp. zn. I. ÚS 2824/11
ze dne 10. 1. 2012).
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu