I.ÚS 3460/25 ze dne 20. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Bc. Milady Kmínkové, zastoupené Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 604/2025-298 ze dne 10. 9. 2025, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 240/2023-241 ze dne 1. 8. 2024 a proti rozsudku Okresního soudu v Mostě č. j. 33 C 300/2021-151 ze dne 19. 6. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě jako účastníků řízení a Statutárního města X a mateřské školy X, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka je bývalou ředitelkou mateřské školy X, jejímž zřizovatelem je Statutární město X (zřizovatel). Funkci ředitelky vykonávala od ledna 2003 do konce roku 2021. Na začátku prosince 2019 byl stěžovatelce a dalším vedoucím zaměstnancům oznámen záměr reorganizovat mateřské školy v X. Stěžovatelka s touto koncepcí nesouhlasila.
2. Ve čtvrtek 10. 6. 2021 měli zaměstnanci zřizovatele vstoupit do dvou odloučených pracovišť mateřské školy za účelem zjištění jejich IT potřeb k realizaci reorganizace. Systém vstupů do objektů mateřských škol podléhal v tomto období zvláštnímu režimu v důsledku pandemie, kdy se jednotlivé osoby musely ohlásit a být odsouhlaseny stěžovatelkou. V den koordinační schůzky nebyli pracovníci zřizovatele vpuštěni do budov mateřských škol s odůvodněním, že je stěžovatelka neschválila.
3. Z tohoto důvodu ještě tentýž den náměstkyně primátora města X pozvala SMS zprávou stěžovatelku na následující den na Magistrát města X, kde jí primátor předal vytýkací dopis, v němž jí vytknul, že svými kroky buď aktivně, nebo pasivně brání naplánovaným jednáním a ztěžuje realizaci reorganizace. Rozhodnutí Rady města X udělit stěžovatelce vytýkací dopis a neudělit jí pololetní odměnu je zaznamenáno ve veřejně dostupném zápisu.
4. Stěžovatelka na této schůzce také podepsala listinu vzdání se funkce ředitelky ke dni 31. 12. 2021. Na začátku ledna 2022 nabídla mateřská škola X stěžovatelce jiné pracovní místo odpovídající její kvalifikaci a zdravotnímu stavu. Stěžovatelka však na tuto nabídku nereagovala a pro zaměstnavatele se tak stala nadbytečnou. Ten jí proto dal výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti. Stěžovatelka podala na konci července 2022 rovněž u Okresního soudu v Mostě žalobu na určení neplatnosti této výpovědi; řízení je vedeno pod sp. zn. 14 C 249/2022 a po dobu rozhodování obecných soudů v nyní projednávané věci bylo přerušeno (srov. body 88 a 90 rozsudku okresního soudu). 5.
Stěžovatelka se u Okresního soudu v Mostě domáhala, aby určil, (1) že právní jednání stěžovatelky vzdání se funkce ředitelky je neplatné (eventuálně nicotné), (2) že právní jednání zřizovatele ve formě upozornění na porušení pracovních povinností (vytýkací dopis) je neplatné (eventuálně nicotné), (3) že zřizovatel je povinen zdržet se rozesílání a zveřejňování osobních údajů stěžovatelky třetím osobám
(4) a že je povinen se jí omluvit za zásahy do jejích osobnostních práv.
6. Okresní soud první dva žalobní nároky zamítl. Třetímu žalobnímu nároku okresní soud vyhověl jen částečně - uložil zřizovateli povinnost zdržet se zveřejňování osobních údajů žalobkyně třetím osobám, avšak část o uložení povinnosti zřizovateli zdržet se rozesílání osobních údajů zamítl. Čtvrtému žalobnímu nároku okresní soud vyhověl a uložil zřizovateli povinnost omluvit se stěžovatelce za zásahy do jejích osobnostních práv.
7. Proti rozsudku okresního soudu se odvolala stěžovatelka i zřizovatel. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Ve vztahu k prvnímu žalobnímu nároku uvedl, že naléhavý právní zájem stěžovatelce nesvědčí. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že "nejpozději dnem podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi ztratila [stěžovatelka] naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože otázku platnosti jejího právního jednání (vzdání se funkce ředitelky) a s tím související otázku jejího právního postavení u [mateřské školy X] v době výpovědi z pracovního poměru bude posuzovat soud prvního stupně jako otázku předběžnou v právě již zahájeném řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru" (srov. bod 20 rozsudku krajského soudu).
Podle krajského soudu tedy tato žaloba na určení podle § 80 OSŘ není opodstatněna, protože má povahu předběžné otázky v řízení, které je vedeno u Okresního soudu v Mostu pod sp. zn. 14 C 249/2022. Krajský soud dospěl shodně s okresním soudem ke stejnému závěru a jeho zamítnutí prvního žalobního nároku potvrdil, avšak na základě odlišné právní argumentace.
8. Rovněž druhý žalobní nárok krajský soud potvrdil. S udělením vytýkacího dopisu totiž není spojen vznik, zánik či změna práv a povinností. "Jedná se pouze o hmotněprávní předpoklad pro eventuální právní jednání, a to výpověď z pracovního poměru" (srov. bod 21 rozsudku krajského soudu). V části žaloby na ochranu osobnosti spočívající ve zdržení se rozesílání osobních údajů stěžovatelky třetím osobám krajský soud rovněž potvrdil zamítavý výrok okresního soudu. Avšak v části žaloby na ochranu osobnosti spočívající v požadavku zdržet se zveřejňování osobních údajů stěžovatelky krajský soud přistoupil k formulační změně výroků rozsudku okresního soudu. Krajský soud vyšel z toho, že v řízení nebylo prokázáno zveřejnění vytýkacího dopisu, ale že došlo pouze ke zveřejnění informace, že stěžovatelce bude předán vytýkací dopis. Zřizovatel proto nemá povinnost zdržet se zveřejňování vytýkacího dopisu a nemá povinnost se za takové jednání omlouvat, když se takového jednání nedopustil. 9.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, neboť rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a neshledal důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak (srov. bod 2 usnesení Nejvyššího soudu).
10. Stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu, rozhodnutí krajského soudu a rozhodnutí okresního soudu (v rozsahu zamítavých výroků) podala ústavní stížnost, v níž navrhuje tato rozhodnutí zrušit. Soudy podle stěžovatelky porušily její právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na rovnost účastníků v soudním řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 Ústavy a právo na uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny. Stěžovatelka dále namítá také porušení čl. 4 odst. 4 Listiny (při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu) a čl. 90 Ústavy (soudy jsou povolány k ochraně práv).
II. Posouzení Ústavním soudem
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů a do?jejich rozhodování zasahuje pouze při porušení základních práv. V řízení o ústavní stížnosti tudíž napadená rozhodnutí přezkoumává jenom z hlediska ústavnosti.
13. Jak bylo uvedeno výše, stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala, aby okresní soud určil, (1) že právní jednání stěžovatelky vzdání se funkce ředitelky je neplatné (eventuálně nicotné), (2) že právní jednání zřizovatele ve formě upozornění na porušení pracovních povinností (vytýkací dopis) je neplatné (eventuálně nicotné), (3) že zřizovatel je povinen zdržet se rozesílání a zveřejňování osobních údajů stěžovatelky třetím osobám
(4) a že je povinen se jí omluvit za zásahy do jejích osobnostních práv.
14. V ústavní stížnosti se pak její námitky týkají prvního, druhého a třetího nároku. V rovině ústavního práva u všech tří nároků shledává, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
15. Ohledně prvního nároku namítá předně porušení základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Protiústavní pochybení shledává v tom, že ji krajský soud se zásadní změnou právního posouzení nekonfrontoval, řádně ji v tomto směru nepoučil a neumožnil jí reagovat na změnu právního hodnocení otázky existence naléhavého právního zájmu.
16. Této námitce však nelze přisvědčit, neboť otázka existence naléhavého právního zájmu ve vztahu k § 80 OSŘ byla klíčovou otázkou v projednávané věci a stěžovatelka měla a mohla předvídat, že ji bude krajský soud v rámci odvolacího řízení znovu posuzovat. Ústavní soud připomíná, že krajský soud ve vztahu k prvnímu žalobnímu nároku potvrdil rozhodnutí okresního soudu a stěžovatelka nebyla vystavena situaci, kdy by se její procesní postavení nepředvídatelně zhoršilo. Touto námitkou se zabýval také Nejvyšší soud v bodě 12 napadeného usnesení, na nějž Ústavní soud v podrobnostech odkazuje. 17.
V hmotněprávní rovině pak stěžovatelka polemizuje s tím, že krajský soud nezohlednil alternativní důvod naléhavého právního zájmu, který podle ní spočívá v ochraně její cti v profesní i soukromé sféře. Tato námitka však zůstává v rovině podústavního práva a dostatečně se s ní vypořádal opět Nejvyšší soud v bodě 6 napadeného usnesení. Právní závěry obecných soudů jsou navíc také ve shodě s komentářovou literaturou, podle které zpravidla nemůže být úspěšná žaloba, kterou se žalobce domáhá určení neplatnosti určitého právního jednání, protože otázka neplatnosti právního jednání má povahu otázky předběžné ve vztahu k existenci právního poměru nebo práva, a nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah, nebo dosah sporného právního poměru nebo práva [srov. Dvořák B. Zahájení řízení. In: Lavický P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Wolters Kluwer, 2016, s. 328].
18. Otázka neplatnosti právního jednání spočívající ve vzdání se funkce ředitelky tak měla být řešena v řízení vedeném u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 14 C 249/2022, které bylo po čas rozhodování obecných soudů v nyní projednávané věci přerušeno. Ústavní soud z aplikace https://infosoud.gov.cz/ zjistil, že návrh v tomto řízení byl stěžovatelkou vzat zpět a okresní soud řízení usnesením ze dne 6. 11. 2025 zastavil. Stěžovatelka tak sama v důsledku vlastní procesní aktivity znemožnila obecným soudům se touto otázkou zabývat.
19. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že také při posuzování druhého a třetího žalobního nároku na ochranu osobnosti v části o rozesílání osobních údajů stěžovatelky třetím osobám soudy porušily její právo na soudní ochranu, právo na spravedlivý proces a právo na uspokojivé pracovní podmínky. Podle stěžovatelky je v zájmu zaměstnance, aby byl chráněn před vznikem a šířením nepravdivých vytýkacích dopisů, který byl šířen i mezi další osoby. Soudy navíc nepřistoupily k individuálnímu vyhodnocení charakteru hrozby a nezohlednily skutečnost, že i při rozesílání informací uvnitř organizace lze stěží zachytit okamžik bezprostřední hrozby.
20. Jinými slovy, stěžovatelka svými námitkami opět jenom pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, aniž by předložila argumentaci s ústavněprávní relevancí (tj. jak přesně uvedené námitky souvisí s tím, co chrání namítané právo na soudní ochranu, spravedlivý proces a právo na uspokojivé pracovní podmínky). Tyto otázky již byly vyřešeny v řízení před obecnými soudy, obecné soudy se jimi zabývaly a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud upozorňuje, že právo na soudní ochranu (či spravedlivý proces) má procesní povahu. Tímto právem chráněné procesní záruky nezaručují žádný konkrétní hmotněprávní výsledek. Ani právo na řádné odůvodnění tuto procesní povahu práva na soudní ochranu neprolamuje. Odpovídá mu povinnost soudu seznámit účastníky s klíčovými úvahami, které jej vedly k danému rozhodnutí, a povinnost vypořádat se s relevantními argumenty. Neplyne z něj však právo na "jediné správné" odůvodnění.
Přednese-li soud srozumitelným způsobem klíčové úvahy, které jej vedly k danému rozhodnutí, a vypořádá-li se s relevantními argumenty, není jeho rozhodnutí protiústavní jen proto, že podle názoru stěžovatelů či Ústavního soudu měl být veden úvahami jinými, resp. se měl s relevantními argumenty vypořádat jinak. Opačný závěr by popíral roli Ústavního soudu a smysl institutu ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. I. ÚS 1815/25 , body 24-37, a tam citovaná judikatura).
21. Stěžovatelka nakonec namítá, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, když přiznal zřizovateli náhradu nákladů za dovolací řízení ve výši odpovídající zastoupení advokátem. Sporná částka je z hlediska své výše bagatelní. Námitky proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou zjevně neopodstatněné, pokud věc neprovází mimořádné okolnosti (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34; a dále nálezy sp. zn. I. ÚS 2552/24 , bod 37, a
IV. ÚS 3502/20 , bod 20). Ústavní soud však žádné takové důvody nenalezl a ani nebyly v ústavní stížnosti namítnuty. Také tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.
22. K porušení základních práv stěžovatelky tedy v řízení před obecnými soudy nedošlo. Ústavní soud proto stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu