USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se
sídlem v Děčíně, Tyršova č. 1434/4, proti žalovaným 1) statutárnímu městu Most
se sídlem magistrátu v Mostě, Radniční č. 1/2, IČO 00266094, zastoupenému JUDr.
Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83, a 2) 2.
mateřské škole, Most, příspěvkové organizaci, se sídlem v Mostě, Lidická č.
44/4, IČO 72742364, zastoupené JUDr. Petrem Veselým, advokátem se sídlem v
Kadani, Nerudova č. 348, o neplatnost, eventuálně nicotnost vzdání se vedoucího
pracovního místa a upozornění na porušení povinnosti a o ochranu osobnosti,
vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 33 C 300/2021, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. srpna 2024,
č. j. 11 Co 240/2023-241, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 11 313,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Tomáše Kindla, advokáta se sídlem v Chomutově, Blatenská č.
3218/83.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 8 167,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Petra Veselého, advokáta se sídlem v Kadani, Nerudova č. 348.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 1. 8. 2024, č. j. 11 Co 240/2023-241, není přípustné podle ustanovení § 237
o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky
byly posouzeny jinak.
3. Podle ustálené judikatury soudů žaloba o určení podle ustanovení § 80
o. s. ř. [do 31. 12. 2013 šlo o ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.] má především
preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce
dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna
tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním
prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o splnění povinnosti.
Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je
dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde
by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající
se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam,
kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č.
17/1972 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4.
2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněného pod č. 12/2006 Sb. rozh. obč.).
Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má
právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože
by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít.
Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu
jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému
rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či
není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde
se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná
také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 v časopise
Soudní judikatura).
4. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo
3863/2007, uveřejněném pod č. 38/2009 v časopise Soudní judikatura, vyslovil,
že odvolaný ředitel školské právnické osoby, ředitel příspěvkové organizace
nebo vedoucí organizační složky státu má ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř.
naléhavý právní zájem na určení, že jeho odvolání z funkce je neplatné, za
předpokladu, že dosud (platně) neskončil jeho pracovní poměr u školské
právnické osoby, příspěvkové organizace nebo státu a že otázka neplatnosti
odvolání z funkce již nebyla vyřešena v souvislosti se soudním rozhodnutím o
neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Uvedený předpoklad potom není splněn v
případě, kdy školská právnická osoba, příspěvková organizace nebo organizační
složka státu učinila právní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru a
ředitel podal u soudu žalobu o určení neplatnosti tohoto právního jednání podle
ustanovení § 72 zákoníku práce; v takovém případě totiž žaloba o určení
neplatnosti odvolání ředitele z vedoucího pracovního místa nemůže naplňovat
preventivní účel žaloby o určení podle ustanovení § 80 o. s. ř., neboť uvedené
určení nadále není objektivně způsobilé vytvořit pevný právní základ pro právní
vztahy účastníků sporu a předejít tím dalším žalobám, a její podání vede jen ke
zbytečnému rozmnožování sporů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5.
2022, sp. zn. 21 Cdo 3182/2021). Uvedené závěry je třeba obdobně vztáhnout na
žalobu o určení neplatnosti vzdání se vedoucího pracovního místa.
5. Otázku platnosti (existence) vzdání se pracovního místa ředitelky
žalované 2) bude nutno posuzovat jako otázku předběžnou v již zahájeném řízení
o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která byla žalobkyni dána
žalovanou 2) v návaznosti na její vzdání se vedoucího pracovního místa. Podle
ustálených závěrů soudní praxe přitom platí, že žaloba o určení ve smyslu
ustanovení § 80 o. s. ř. není zpravidla opodstatněna také tehdy, má-li
požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je
či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná
otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah
sporného právního vztahu nebo práva (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy č. 5/1996, s. 113, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003,
sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod č. 2/2004 Sb. rozh. obč.).
6. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud „neřešil alternativní důvody
pro naléhavý právní zájem“ na určení neplatnosti jejího vzdání se vedoucího
pracovního místa ředitelky žalované 2), které „nezapovídá“ ani „odkazované
rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3182/2021“, a že „seznatelným důvodem podání žaloby
byla ochrana její cti v profesní i soukromé sféře, kdy v žalobě byl citován
nález Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 23/05“, pak [kromě toho, že citovaný
nález, který žalobkyně uvedla v závěru žaloby jako součást výčtu judikatury bez
širších souvislostí, se zabýval otázkou zásahu do dobré pověsti fyzické osoby
formou zveřejnění difamující informace (kritiky), a nikoliv otázkou naléhavého
právního zájmu] přehlíží, že v projednávané věci nebyly tvrzeny ani zjištěny
žádné zvláštní okolnosti, na základě nichž by byla splněna podmínka naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31.
10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3245/16, týkající se naléhavého právního zájmu na
určení neplatnosti odvolání stěžovatelky z funkce ředitelky školy). Současně
nelze pominout, že žalobkyně nebyla z vedoucího pracovního místa ředitelky
žalované 2) odvolána, nýbrž se tohoto místa vzdala.
7. Dospěl-li proto odvolací soud za těchto okolností k závěru o
nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti
(eventuálně nicotnosti) jejího vzdání se vedoucího pracovního místa ředitelky
žalované 2), odpovídá tento jeho závěr konstantní judikatuře dovolacího soudu.
8. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se rovněž ustálila v závěru, na
který správně poukazuje soud prvního stupně i odvolací soud (viz odst. 171
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 21 odůvodnění napadeného
rozsudku), že písemné upozornění zaměstnance na možnost výpovědi není právním
úkonem (nyní právním jednáním), neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by
právní předpisy spojovaly vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků
pracovněprávního vztahu; jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon nebo
faktické jednání), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkon (nyní
právní jednání) – pro výpověď z pracovního poměru z důvodu méně závažného
porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci podle § 52 písm. g) části věty za středníkem
zákoníku práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 21
Cdo 3046/2010, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp.
zn. 21 Cdo 3693/2012, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy č. 3/2014). S
ohledem na jeho povahu proto soudní praxe dovodila, že písemné upozornění na
možnost výpovědi nelze přezkoumávat z hlediska jeho platnosti (srov. – za
obdobné právní úpravy obsažené v předchozím zákoníku práce – usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2431/2004). Povahu právního
jednání, které by bylo možné podrobit přezkumu z hlediska platnosti, nemá ani
upozornění zřizovatele školy (příspěvkové organizace) na porušení pracovních
povinností jejího ředitele.
9. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je proto
závěr odvolacího soudu, že nejsou splněny podmínky pro vyhovění žalobě na
„určení neplatnosti, eventuálně nicotnosti právního jednání žalovaného 1)
spočívajícího v upozornění na porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci a možnost výpovědi ze dne 11. 6.
2021“, neboť „vytýkací dopis žalovaného 1) adresovaný žalobkyni není právním
jednáním, s nímž by právní předpisy spojovaly vznik, změnu nebo zánik práv a
povinností žalobkyně v pracovněprávním vztahu k žalované 2)“, žádný pevný
právní základ se pro žalobkyni požadovaným určením nevytvoří a ani žalobkyní
namítané dopady „vytýkacího dopisu“ (možnost vytvoření nátlaku na ni či
odebrání odměn) nečiní její právní postavení nejistým (a jsou řešitelné žalobou
na plnění, která má přednost).
10. Za situace, kdy rozsudek odvolacího soudu spočívá na závěru, že
žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti (eventuálně
nicotnosti) jejího vzdání se vedoucího pracovního místa ředitelky žalované 2),
nezávisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení dovolatelkou
nastolené právní otázky (která nebyla podle jejího názoru dosud vyřešena), „zda
ustanovení § 587 OZ nelze na jednání statutárních zástupců aplikovat“, případně
„zda samo odstoupení z funkce je činem v rámci výkonu činnosti statutárního
zástupce“. Ani tyto námitky proto přípustnost dovolání podle ustanovení § 237
o. s. ř. nezakládají.
11. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i závěr
odvolacího soudu, že nelze vyhovět žalobě v části, ve které se žalobkyně
domáhala, aby žalovanému 1) byla uložena povinnost zdržet se „rozesílání
osobních údajů žalobkyně třetím osobám“. Judikatura Nejvyššího soudu již dříve
dovodila, že nezbytnou podmínkou pro úspěšné domáhání se upuštění (zdržení se)
od neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby je, aby neoprávněný zásah
(který musí mít konkrétní podobu) trval, resp. aby existovalo bezprostřední
nebezpečí (hrozba) jeho uskutečnění či opakování v budoucnu, čímž tento
občanskoprávní prostředek směřující k tomu, aby žalovaný upustil od
neoprávněného zásahu, s cílem zabránit tak vzniku, případně opakování
nepříznivého následku (tj. vzniku nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby),
nabývá výrazně preventivního charakteru (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3729/2009). Žalobkyně svou zdržovací
žalobu v této části založila (jen) na rozeslání dvou e-mailů J. H. ze dne 14.
6. 2021 a ze dne 2. 7. 2021, které podle ní obsahovaly její osobní údaje;
skutečnost, že by žalobkyní tvrzený neoprávněný zásah do její osobnosti trval i
v době rozhodování odvolacího soudu nebo že by existovalo bezprostřední
nebezpečí (hrozba) jeho uskutečnění či opakování v budoucnu, však z obsahu
spisu nevyplývá a ani ji žalobkyně netvrdila. Za těchto okolností rozsudek
odvolacího soudu nezávisí na dovolatelkou kladené (v judikatuře Nejvyššího
soudu podle ní dosud neřešené) právní otázce, „zda je možné jméno, příjmení a
email považovat za osobní údaj, zda na věci něco mění pracovní charakter
komunikace a její obsah“.
12. Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky
dovolatelky, že odvolací soud „nesplnil řádně poučovací povinnost“, když „v
návaznosti na změnu právního názoru opětovně nepoučil žalobkyni o tom, že
neshledává naléhavý právní zájem na jejím žalobním nároku“, a že „se
nevypořádal s množstvím argumentace žalobkyně uvedené v rámci odvolání“. Tyto
namítané nedostatky by mohly představovat (kdyby byly vskutku dány) tzv. jiné
vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám však
může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený
předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není.
Kromě toho z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý
proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou
námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením
práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na
podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti
nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům zcela vyhovuje.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst.
1 věty první o. s. ř. odmítl.
14. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
15. Soudem prvního stupně byl nesprávně vybrán soudní poplatek za
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výši 42 000 Kč. Je-li totiž
dovolání podáno proti jednomu rozhodnutí odvolacího soudu (jak tomu bylo i v
projednávané věci), vybere se poplatek podle položky 23 bodu 1 písm. d)
sazebníku poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 14 000 Kč pouze jednou, bez
ohledu na počet dovoláním napadených výroků obsažených v rozhodnutí [srov. bod
7 položky 23 sazebníku poplatků a § 10 odst. 1 větu druhou zákona č. 549/1991
Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2025
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu