21 Cdo 3182/2021-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně H. K., narozené XY, bytem XY, proti žalovaným 1) Z. š.
a m. š. K., se sídlem XY, IČO XY, a 2) m. K. se sídlem úřadu m. XY, IČO XY,
oběma zastoupeným Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č.
567/33, o neplatnost odvolání z pracovního místa, vedené u Okresního soudu ve
Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 239/2017, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2021, č. j. 15 Co
186/2020-221, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradě
nákladů dovolacího řízení 4 296 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám Mgr. Pavla France, advokáta se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2021, č. j. 15 Co 186/2020-221, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle
něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že žalobkyně nemá
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti jejího odvolání z vedoucího
pracovního místa ředitelky žalovaného 1)] v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena
jinak. Podle ustálené judikatury soudů žaloba o určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. [do 31. 12. 2013 šlo o ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.] má především
preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce
dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna
tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním
prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o splnění povinnosti. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je
dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde
by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající
se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam,
kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněného pod č. 12/2006 Sb. rozh. obč.). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má
právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože
by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu
jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému
rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či
není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde
se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná
také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 v časopise
Soudní judikatura). Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud „nepřistoupil na aplikaci“ rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn.
21 Cdo 3863/2007, a nesprávně
právně posoudil otázku naléhavého právního zájmu na určení, že její odvolání z
vedoucího pracovního místa je neplatné, který je dán i tou skutečností, že
„dosud (platně)“ neskončil její pracovní poměr u žalovaného 1) a otázka
neplatnosti odvolání z funkce nebyla vyřešena v souvislosti se soudním
rozhodnutím o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, když „u nadepsaného
soudu probíhá sporné řízení o neplatné rozvázání pracovního poměru dle ust. §
72 zákoníku práce pod sp. zn. 7 C 17/2018, které je dočasně přerušeno“, pak
přehlíží, že předpoklad naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti
odvolání ředitele příspěvkové organizace z vedoucího pracovního místa, že dosud
(platně) neskončil jeho pracovní poměr u příspěvkové organizace a že otázka
neplatnosti odvolání z vedoucího pracovního místa již nebyla vyřešena v
souvislosti se soudním rozhodnutím o neplatnosti rozvázání pracovního poměru,
který byl vysloven v odůvodnění uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, není
splněn v případě, že příspěvková organizace již vůči řediteli učinila právní
jednání směřující k rozvázání pracovního poměru a že ředitel podal u soudu
žalobu o určení neplatnosti tohoto právního jednání podle ustanovení § 72
zákoníku práce. V takovém případě totiž žaloba o určení neplatnosti odvolání
ředitele příspěvkové organizace z vedoucího pracovního místa nemůže naplňovat
preventivní účel žaloby o určení podle ustanovení § 80 o. s. ř., neboť uvedené
určení nadále není objektivně způsobilé vytvořit pevný právní základ pro právní
vztahy účastníků sporu a předejít tím dalším žalobám, a její podání vede jen ke
zbytečnému rozmnožování sporů. Otázku platnosti odvolání žalobkyně z vedoucího pracovního místa ředitelky
žalovaného 1) [a s tím související otázku jejího právního postavení u
žalovaného 1) v době předcházející jejímu odvolání] bude nutno posuzovat jako
otázku předběžnou v již zahájeném řízení o určení neplatnosti výpovědi z
pracovního poměru, která byla žalobkyni dána žalovaným 1) v návaznosti na její
odvolání z vedoucího pracovního místa. Podle ustálených závěrů soudní praxe
přitom platí, že žaloba o určení ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. není
zpravidla opodstatněna také tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné
otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to
zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně
vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96,
uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5, roč. 1996, s. 113, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod č. 2/2004 Sb. rozh. obč.). Poukazuje-li dovolatelka na podporu své argumentace o existenci naléhavého
právního zájmu na určení neplatnosti jejího odvolání z vedoucího pracovního
místa ředitelky žalovaného 1) na nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3245/16, pak nebere náležitě v úvahu, že tento nález vychází z
jiného skutkového stavu, než který byl dán v projednávané věci.
Ústavní soud v
uvedeném nálezu vyslovil názor, že splnění zvláštní procesní podmínky
naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je nutné ve vztahu k tvrzením
žalobce zkoumat v každém konkrétním případě, a to vždy podle okolností dané
věci, resp. vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého
jednotlivého případu, přičemž zvláštní okolnosti byly v tomto konkrétním
případě shledány Ústavním soudem v tom, že neplatné odvolání žalobkyni podle
jejího tvrzení znevýhodňovalo při hledání nového zaměstnání, zasahovalo do její
dobré pověsti a neumožňovalo jí získat příslušnou podporu v nezaměstnanosti. Žádné takové (či jiné) zvláštní okolnosti však v projednávané věci nebyly
zjištěny (a ani nebyly žalobkyní tvrzeny). Dospěl-li proto odvolací soud za těchto okolností k závěru o nedostatku
naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti jejího odvolání z
vedoucího pracovního místa ředitelky žalovaného 1), odpovídá tento jeho závěr
konstantní judikatuře dovolacího soudu. Na tom nemůže nic změnit ani
dovolatelkou vytýkaná skutečnost, že se odvolací soud (nadbytečně) zabýval
určovací žalobou i po věcné stránce (srov. například již zmíněný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96). Za situace, kdy rozsudek odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalobkyně nemá
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti jejího odvolání z vedoucího
pracovního místa ředitelky žalovaného 1), nezávisí napadené rozhodnutí
odvolacího soudu na vyřešení dovolatelkou nastolených právních otázek (které
nebyly podle jejího názoru dosud vyřešeny) týkajících se výkladu projevu vůle
obsaženého v listině označené jako „Potvrzení“ ze dne 30. 6. 2014 a v
souvislosti s tím platnosti jmenování žalobkyně na pracovní místo ředitelky bez
výběrového řízení. Ani tyto námitky tedy přípustnost dovolání podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. nezakládají. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou
způsobilé ani námitky, kterými dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než
ten, který je – jako jediný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), a z nichž nevyplývá žádná rozhodná právní
otázka ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (namítá-li, že odvolací soud svým
postupem „naprosto pominul, a do procesu hodnocení nezahrnul“ důkaz výslechem
svědkyně M. R., který provedl soud prvního stupně při jednání dne 10. 7. 2020,
že tím současně „porušil i § 213 odst. 2 o. s. ř.“, že „ani neuvedl, zda se
ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, ani na ně v odůvodnění
rozsudku neodkázal“ a že dovoláním napadený rozsudek je nepřezkoumatelný). K
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice
(jsou-li skutečně dány) dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř. přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě však
tyto vady přípustnost dovolání založit nemohou.
Kromě toho se dovolatelkou
namítané vady řízení vztahují ke skutkovým zjištěním, která nejsou významná pro
závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti
jejího odvolání z vedoucího pracovního místa ředitelky žalovaného 1), na kterém
spočívá napadený rozsudek odvolacího soudu. K dovolatelkou namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu je třeba
uvést, že judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod
č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Rozsudek odvolacího soudu vydaný v projednávané
věci nelze považovat za nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění má všechny
náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle §
211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze
činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolatelce v
uplatnění jejích práv. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).