21 Cdo 3693/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce JUDr. J. P., LL.M., proti žalované České republice –
Kanceláři Poslanecké sněmovny se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Sněmovní č.
176/4, IČO 00006572, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v
Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská č. 421/21, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C
62/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.
července 2012 č. j. 23 Co 201/2012-47, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 28. 3. 2011 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Výpověď
odůvodnila tím, že se „neustále opakují a stupňují“ nedostatky v práci žalobce,
že žalobce byl dne 10. 8. 2010 dopisem upozorněn na „nízkou kvalitu práce, na
nedodržování termínů při odevzdávání práce a na porušování pravidel při
odevzdávání prací“, že dne 20. 9. 2010 byl opět „podrobně upozorněn“ na
nedostatky ve své práci (odevzdání nekvalitně vypracovaného úkolu na téma
liniových staveb dne 27. 8. 2010 a „dosud neodevzdaného materiálu na téma
environmentální odpovědnosti právnických osob – urgováno 5. 8. 2010“), že dne
10. 9. 2010 se žalobce „bez dovolení“ a bez omluvy nedostavil na pracoviště, že
dne 11. 1. 2011 žalobce na dotaz, zda pracuje na vypracování úkolů přidělených
v listopadu 2010 (jednalo se o studii na téma použití výnosů z lázeňské taxy a
zpracování novelizace lázeňských statutů), „žádnou studii ani vysvětlení
neposlal“ a následně musela jeho vedoucí JUDr. J. S., CSc. „na nejurgentnější
úkol odpovědět sama“, že dne 11. 2. 2011 byl žalobce „písemně – e-mailem“
upozorněn, že „stále neodevzdal žádané práce a studie“ a že nedostatky v jeho
práci „mohou vést k výpovědi z pracovního poměru“, a že „velká práce“, kterou
měl žalobce přidělenou jako „profilovou práci“ za rok 2010 a která se týkala
sociálního zabezpečení kočujících osob ve Francii a v dalších evropských
státech, „není odevzdána dodnes“, ač byl žalobce o její vypracování „opětovně
žádán, naposledy 11. 2. 2011“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že svou práci na téma liniových staveb
pro evropského poslance J. K., kterou odevzdal, považuje za „bezvadnou a vysoce
profesionální“, že dne 10. 9. 2011 opustil pracoviště, aby poté, co se mu po
hádce s jeho přímým nadřízeným Mgr. P. „přitížilo“, vyhledal lékařskou pomoc,
že práci na téma použití výnosů z lázeňské taxy a novelizace lázeňských statutů
odevzdal v dohodnutých termínech a že zadání práce týkající se problematiky
kočujících osob bylo „neúplné a nekonkrétní“ a tato práce byla zcela mimo jeho
odbornost, na což žalobce upozornil svou nadřízenou JUDr. J. S., CSc.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 2. 2012 č. j. 38 C 62/2011-29
určil, že „výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobci dne 28. 3.
2011, je neplatná“, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení 1.000,- Kč. Na základě zjištění, že žalovaná se o porušení
pracovních povinností žalobce, „na jehož základě“ mu dala výpověď, dověděla
nejpozději dne 20. 1. 2011, kdy nadřízená žalobce sama zpracovala jeden z
úkolů, které měl splnit žalobce, dospěl k závěru, že žalovaná „nedodržela“
dvouměsíční prekluzivní lhůtu pro rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem z
důvodu porušení pracovních povinností zaměstnance uvedenou v ustanovení § 58
odst. 1 zákoníku práce, neboť výpověď z pracovního poměru doručila žalobci
teprve dne 28. 3. 2011.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2012 č. j. 23
Co 201/2012-47 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že
žalobce se dopouštěl soustavného méně závažného porušování povinnosti uvedené v
ustanovení § 301 písm. a) zákoníku práce, neboť opakovaně neplnil pokyny své
nadřízené a porušoval pravidla při odevzdávání práce tím, že práci neodevzdával
přímo jí a že nedodržoval termíny stanovené pro odevzdání prací. Protože však
žalovaná ve výpovědi neuvedla „další konkrétní porušení pracovních povinností
méně závažné intenzity“, jehož by se žalobce dopustil poté, co byl dne 11. 2.
2011 upozorněn na porušování svých povinností (z dopisu ze dne 11. 2. 2011
vyplývá, že žalovaná na odevzdání „profilové práce za rok 2010“ žalobcem
rezignovala, a „opakující se a stupňující se nedostatky v práci žalobce“ nejsou
ve výpovědi konkretizovány), nebyla podle názoru odvolacího soudu naplněna
skutková podstata uplatněného výpovědního důvodu, a lhůty pro rozvázání
pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce,
stanovené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, proto „vůbec nezačaly
běžet“. Odvolací soud shledal, že výpověď je neplatná též z toho důvodu, že
písemné upozornění na možnost výpovědi, které je hmotněprávní podmínkou pro
výpověď z důvodu soustavného méně závažného porušování pracovních povinností
zaměstnance, nebylo žalobci doručeno do vlastních rukou, nýbrž - v rozporu s
ustanovením § 335 zákoníku práce - „prostým e-mailem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
písemné upozornění zaměstnance na možnost výpovědi podle ustanovení § 52 písm.
g) zákoníku práce není nutno doručit zaměstnanci do vlastních rukou, neboť
nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly vznik, změnu
nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu, a že žádné
ustanovení zákoníku práce nevylučuje, aby zaměstnanec byl na možnost výpovědi
upozorněn „prostým e-mailem“. Považuje za podstatné, že upozornění na možnost
výpovědi bylo žalobci doručeno, že žalobce se s ním „nesporně seznámil“ a že na
ně také reagoval. Podle názoru dovolatelky nemůže obstát ani „právní závěr“
odvolacího soudu o tom, že žalobce se po 11. 2. 2011 (kdy mu žalovaná vytkla
porušování pracovních povinností) již dalšího „závadného jednání“ nedopustil,
neboť sám odvolací soud vzal za prokázáno, že žalobce porušoval své pracovní
povinnosti i dne 14. 2. 2011, kdy opakovaně neplnil pokyny své nadřízené a
porušoval pravidla při odevzdávání prací tím, že práci neodevzdával přímo jí a
nedodržoval termíny stanovené pro odevzdání prací. Žalovaná má za to, že byla
dodržena prekluzivní lhůta k podání výpovědi, neboť ve „vytýkacím e-mailu“ ze
dne 11. 2. 2011 konstatovala, že jí žalobce „dluží“ splnění úkolů. Přípustnost
dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl
vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalované proti
rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; z
důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), lze -
jak vyplývá ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí odvolacího
soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení
spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm
založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v
rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. způsobilým podkladem pro úvahu
dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Žalovaná ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkového zjištění
odvolacího soudu, že ve výpovědi z pracovního poměru není uvedeno jednání
žalobce představující porušení jeho pracovních povinností, kterého by se
žalobce dopustil po upozornění na porušování svých povinností žalovanou dne 11.
2. 2011; tím uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
I kdyby (snad) byly její výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě
okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s.
ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného
rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá –
srov. ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), že dopisem ze dne 11. 2. 2011
zaslaným žalobci prostřednictvím sítě elektronických komunikací (tzv. „e-
mailem“ bez elektronického podpisu) upozornila žalobce jeho nadřízená JUDr. J.
S., CSc., že dosud nesplnil úkoly týkající se vrácení výnosů z lázeňské taxy do
turistického ruchu a novelizace lázeňských statutů, které mu byly zadány v
listopadu 2010 a které měly být hotovy v prosinci 2010, přestože jej na oba
úkoly několikrát upozornila, a že stále „dluží“ úkol z roku 2010 týkající se
sociálních dávek romských menšin a osob bez stálého bydliště ve Francii a v
dalších státech; současně jej upozornila na možnost výpovědi z pracovního
poměru pro neplnění pracovních povinností. Dopisem ze dne 28. 3. 2011, který
žalobce téhož dne odmítl od žalované převzít, žalovaná sdělila žalobci, že mu
dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce,
protože se „neustále opakují a stupňují“ nedostatky v jeho práci, i když byl na
ně písemně upozorněn.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné vyřešení
právní otázky, zda písemné upozornění zaměstnance na možnost výpovědi pro
soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k vykonávané práci podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku
práce musí být zaměstnanci doručeno do vlastních rukou. Protože tato právní
otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání
žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 28. 3.
2011 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb. a č.
427/2010 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 3. 2011 (dále
jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným
vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem
nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen
„pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti
zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň
intenzity.
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce - mezi porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým
způsobem, závažným porušením pracovní povinnosti a méně závažným porušením
pracovní povinnosti. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti než je
méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní
povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem nebo
závažného porušení pracovní povinnosti, je proto vždy méně závažným porušením
pracovní povinnosti. Porušení pracovní povinnosti nejvyšší intenzity (zvlášť
hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k
výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty
před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní povinnosti je důvodem
výpovědi z pracovního poměru [§ 52 písm. g) část věty před středníkem zák.
práce]. Méně závažná porušení pracovní povinnosti jsou podle ustanovení § 52
písm. g) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního
poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování zaměstnancových
povinností vztahujících se k jím vykonávané práci a byl-li zaměstnanec v době
posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní povinnosti písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
O soustavné méně závažné porušování pracovní povinnosti se jedná tehdy,
dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která
nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních
povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92 uveřejněný pod č. 52
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994, který se vztahuje k
obdobné právní úpravě obsažené v předchozím zákoníku práce). O soustavné
porušování pracovní povinnosti z hlediska přiměřené časové souvislosti jde
tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní povinnosti na druhé (další) tak (v
takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe
navazujících porušení pracovní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000).
Povinnost písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi z pracovního poměru
zákoník práce ukládá zaměstnavateli, aniž by výslovně stanovil, při kterém méně
závažném porušení pracovní povinnosti má být provedeno. Protože tzv.
upozorňovací povinnost zaměstnavatele je dána v souvislosti s porušením
pracovní povinnosti a protože účelem (smyslem) této povinnosti je, aby
zaměstnanec věděl o následcích, jaké bude (budou) [může (mohou)] mít jeho
případné další méně závažné porušení pracovní povinnosti, a aby tím byl od
dalšího porušování pracovní povinnosti odrazen, je třeba dovodit, že
zaměstnavatel - má-li být výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. g) části věty za středníkem zák. práce platným právním úkonem - musí
jednak alespoň jednou písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi
nejpozději při méně závažném porušení pracovní povinnosti, které předcházelo
dalšímu méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď z pracovního
poměru, jednak výpověď z pracovního poměru podat nejpozději do uplynutí šesti
měsíců od písemného upozornění zaměstnance na možnost takového rozvázání
pracovního poměru (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003 sp.
zn. 21 Cdo 742/2003).
Písemné upozornění zaměstnance na možnost výpovědi není – jak správně uvádí
dovolatelka - právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 občanského zákoníku
(srov. § 18 zák. práce), neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní
předpisy spojovaly vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků
pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon),
která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkon - pro výpověď z pracovního
poměru z důvodu soustavného méně závažného porušování pracovní povinnosti podle
ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3046/2010).
Podle ustanovení § 334 odst. 1 zák. práce písemnosti týkající se vzniku, změn a
skončení pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr,
odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, důležité písemnosti týkající
se odměňování, jimiž jsou mzdový výměr (§ 113 odst. 4 zák. práce) nebo platový
výměr (§ 136 zák. práce) a záznam o porušení režimu dočasně práce neschopného
pojištěnce (dále jen „písemnost“), musí být doručeny zaměstnanci do vlastních
rukou.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že písemnostmi, které musí zaměstnavatel
doručit zaměstnanci do vlastních rukou, jsou mimo jiné písemnosti týkající se
vzniku, změn a skončení pracovního poměru. Mezi takové písemnosti patří nejen
právní úkony zaměstnavatele učiněné v písemné formě (např. návrh na uzavření
pracovní smlouvy, jmenování zaměstnance na vedoucí pracovní místo, návrh na
uzavření dohody o změně pracovní smlouvy, výpověď z pracovního poměru), ale i
jiné jeho písemné úkony, které se – přestože nejde o projevy vůle, s nimiž by
právní předpisy spojovaly vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků
pracovněprávního vztahu - týkají vzniku, změn a skončení pracovního poměru.
Takovým úkonem je též písemné upozornění zaměstnance na možnost výpovědi, které
je – jak vyplývá z výše uvedeného - hmotněprávním předpokladem pro výpověď z
pracovního poměru danou zaměstnavatelem zaměstnanci z důvodu soustavného méně
závažného porušování pracovní povinnosti, a které se proto týká skončení
pracovního poměru. Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že
písemné upozornění zaměstnance na možnost výpovědi pro soustavné méně závažné
porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za
středníkem zák. práce musí být zaměstnanci doručeno do vlastních rukou.
Podle ustanovení § 334 odst. 2 zák. práce písemnost doručuje zaměstnavatel
zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude
zastižen anebo prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací; není-
li to možné, může zaměstnavatel písemnost doručit prostřednictvím provozovatele
poštovních služeb.
Prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací může zaměstnavatel
písemnost doručit výlučně tehdy, jestliže zaměstnanec s tímto způsobem
doručování vyslovil písemný souhlas a poskytl zaměstnavateli elektronickou
adresu pro doručování (§ 335 odst. 1 zák. práce). Písemnost doručovaná
prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací musí být podepsána
elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu a je doručena
dnem, kdy převzetí potvrdí zaměstnanec zaměstnavateli datovou zprávou
podepsanou svým elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu
(§ 335 odst. 2 a 3 zák. práce). Doručení písemnosti prostřednictvím sítě nebo
služby elektronických komunikací je neúčinné, jestliže se písemnost zaslaná na
elektronickou adresu zaměstnance vrátila zaměstnavateli jako nedoručitelná nebo
jestliže zaměstnanec do 3 dnů od odeslání písemnosti nepotvrdil zaměstnavateli
její přijetí datovou zprávou podepsanou svým elektronickým podpisem založeným
na kvalifikovaném certifikátu (§ 335 odst. 4 zák. práce).
Z uvedeného vyplývá, že požadavek zákona na doručení písemnosti zaměstnanci do
vlastních rukou může zaměstnavatel splnit též jejím doručením prostřednictvím
sítě nebo služby elektronických komunikací za podmínek, které jsou uvedeny v
ustanovení § 335 zák. práce a mezi které patří podpis písemnosti elektronickým
podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu; bez tohoto podpisu není
doručení písemnosti zaměstnanci prostřednictvím sítě nebo služby elektronických
komunikací účinné.
V posuzovaném případě žalovaná doručila žalobci dne 11. 2. 2011 upozornění na
možnost výpovědi z pracovního poměru prostřednictvím sítě elektronických
komunikací, aniž by toto upozornění podepsala elektronickým podpisem založeným
na kvalifikovaném certifikátu. Závěr odvolacího soudu, že písemné upozornění na
možnost výpovědi pro soustavné méně závažné porušování pracovní povinnosti
nebylo žalobci doručeno do vlastních rukou a že výpověď je z tohoto důvodu
neplatná, je proto správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou
tvrzeno), že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.
1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř.
anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých
nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu