NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
21 Cdo 2431/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. G., a.s.
v likvidaci, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního
soudu Praha-západ pod sp.zn. 8 C 1463/2003-45, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 2004, č.j. 23 Co 236,
241/2004-67, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dopisem ze dne 27.2.2003 žalovaný sdělil žalobci, že mu „ve smyslu § 46 odst. 1
písm. f) zák. práce dává výpověď z pracovního poměru prodejce, vzniklého na
základě pracovní smlouvy ze dne 24.9.2001, včetně jejích dodatků č. 1 a č. 2“.
Důvod k tomuto opatření spatřoval v soustavném méně závažném porušování
pracovní kázně, na které byl zaměstnavatelem v minulosti již několikrát písemně
upozorněn, včetně upozornění na možnost výpovědi, nedojde-li k nápravě v jeho
chování při plnění pracovních povinností; upozornil ho, že pracovní poměr
skončí dnem 30.4.2003.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že se žádného porušení pracovní kázně
nedopustil, neboť vždy vykonával svěřenou práci svědomitě, a že skutečnou
příčinou výpovědi z pracovního poměru byla jeho nadbytečnost ve smyslu § 46
odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť doručení výpovědi předcházelo „svévolné
ústně sdělené přeřazení žalobce“ na jiný druh práce. Namítá dále, že ve
výpovědi ze dne 27.2.2003 nebyla v rozporu s ustanovením § 44 odst. 2 zák.
práce provedena konkretizace výpovědního důvodu.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 11.12.2003, č.j. 8 C 1463/2003-45, ve
znění usnesení ze dne 26.1.2004, č.j. 8 C 1463/2003-50, žalobu na určení, že
„výpověď žalovaného ze dne 27.2.2003 podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce,
podle níž měl pracovní poměr žalobce u žalovaného skončit ke dni 30.4.2003, je
neplatná“, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na
nákladech řízení 5.375,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. G. a Českému státu „do
pokladny Okresního soudu Praha západ za tlumočení, které bylo zálohováno Českým
státem“, 700,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce, který
byl u žalovaného zaměstnán naposled jako prodejce automobilů (na základě
pracovní smlouvy ze dne 24.9.2001, ve znění jejích dodatků ze dne 15.3.2002 a
ze dne 1.8.2002), byl opakovaně písemně (dopisy ze dne 20.2.2003, 26.2.2003 a
27.2.2003) upozorněn na porušení pracovní kázně, neboť nejméně 3 x neuposlechl
příkazů nadřízených (odmítnutí pomoci k přípravě aut k prodeji, odmítnutí
výjezdu mimo bazar, nesplnění povinnosti vyplnit důležitou zákaznickou kartu),
a byl v této souvislosti na možnost výpovědi písemně upozorněn. Ohledně
skutkového vymezení výpovědního důvodu dovodil, že „bylo zcela jasné, o jaké
soustavné méně závažné porušování pracovní kázně šlo, neboť žalovaný ve
výpovědi uvedl, že jde o taková porušení, na které byl žalobce v minulosti
několikrát písemně upozorněn, a vzhledem k tomu, že tato upozornění
bezprostředně předcházela výpovědi, nemohl být žalobce na pochybnosti, o jaká
porušení pracovní kázně jde“. Dospěl proto k závěru, že výpověď z pracovního
poměru ze dne 27.2.2003 opírající se o ustanovení § 46 odst. 1 písm f) zák.
práce „je po právu“, neboť ze strany žalobce došlo k opakovanému méně závažnému
porušení pracovní kázně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.6.2004, č.j. 23
Co 236, 241/2004-67, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením ze
dne 26.1.2004, č.j. 8 C 1463/2003-50, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu ke skutkového
vymezení výpovědního důvodu odvolací soud zdůraznil, že ve výpovědi není třeba
rozvádět skutečnosti, které zaměstnavatele vedou k výpovědi z pracovního
poměru, do všech podrobností, neboť neplatná je pouze taková výpověď, ze které
nelze ani výkladem projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) zjistit, který
výpovědní důvod je uplatňován; i když připustil, že v posuzované výpovědi je
„toto vymezení poněkud vágní“, souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že
„vzhledem k okolnostem, které výpovědi předcházely, lze toto vymezení pokládat
za dostatečné“. Protože výpověď z pracovního poměru ze dne 27.2.2003 byla
žalobci dána pro soustavné méně závažné porušení pracovní kázně, na které byl
žalovaným několikrát písemně upozorněn, včetně upozornění na možnost výpovědi,
soud prvního stupně „správně vyložil tento projev vůle žalovaného se zřetelem k
tomu, že téhož dne bylo žalobci písemně vytýkáno porušení pracovních
povinností, jehož se dopustil předchozího dne (26.2.2003), kdy odmítl
uposlechnout příkazu nadřízeného“; skutečnost, že porušení pracovní kázně bylo
nejprve řešeno výtkou, nebrání tomu, aby zaměstnavatel za splnění dalších
podmínek dal zaměstnanci pro totéž jednání výpověď. Přisvědčil sice žalobci, že
písemné výtky z 26.2.2003 a z 27.2.2003 se týkají téhož jednání, zdůraznil
však, že tomu předcházela další porušení pracovní kázně dne 19.2.2003
(nevyplnění zákaznické karty) a dne 20.2.2003 (neuposlechnutí příkazu
nadřízeného a odmítnutí pomoci při přípravě aut k prodeji) a že pro naplnění
uplatněného výpovědního důvodu není intenzita porušení pracovní kázně významná.
Za splněnou považoval i další podmínku výpovědi z pracovního poměru podle
ustanovení § 46 odst. l písm. f) části věty za středníkem zák. práce, a to
písemné upozornění na možnost výpovědi v souvislosti s porušením pracovní kázně
ne starší 6 měsíců před výpovědí. Námitku žalobce, že „žádné z písemných
upozornění na možnost výpovědi neobsahovalo lhůtu k odstranění nedostatků“,
nepovažoval za opodstatněnou s odůvodněním, že – na rozdíl od požadavku na
poskytnutí přiměřené lhůty k odstranění nedostatků spočívajících v
neuspokojivých pracovních výsledcích ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. e)
zák. práce - ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce poskytnutí žádné lhůty
nepředpokládá; k výpovědi pro soustavné méně závažné porušení pracovní kázně
může zaměstnavatel přistoupit při jakémkoli dalším, třeba bezprostředním,
porušením pracovní kázně následujícím po písemném upozornění na možnost
výpovědi., nejpozději však po období 6 měsíců od písemného upozornění. Vzhledem
k tomu, že žalobce soustavně méně závažným způsobem porušoval pracovní kázeň,
odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že výpověď z
pracovního poměru je platným právním úkonem.
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vytýká
odvolacímu soudu, že nesprávné vyložil ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce a v
té souvislosti klade otázku, „zda může soud rozhodovat v přímém rozporu s
hmotným právem, resp. kde jsou meze extensivního výkladu zákona“. Je mu „zcela
nejasné“, jak mohly soudy větu, že výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově
vymezit tak, aby bylo jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, vyložit tak, že
„skutkového vymezení ve výpovědi není třeba, protože v daném případě bylo zcela
jasné, o jaké soustavné méně závažné porušování pracovní kázně šlo“; dovozuje,
že interpretace této věty nemůže být jiná, než že „zaměstnavatel ve výpovědi
výpovědní důvod skutkově vymezit musí“, a že „soudy nerespektovaly text zákona
a zavedenou judikaturu (R 34/1968, R 39/1969)“. Za otázku zásadního právního
významu považuje dovolatel též otázku náležitostí písemného upozornění na
možnost výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, neboť podle
jeho názoru „písemná výzva, která je předpokladem k uplatnění výpovědního
důvodu dle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, musí být natolik konkrétní, aby
zaměstnanec věděl, co se od něj požaduje, a zaměstnavatel by v ní měl stanovit
lhůtu k odstranění nedostatků“. Připomíná, že „ve dvou upozorněních na
porušování pracovní kázně (20.2.2003 a 27.2.2003) je uveden týž důvod“ (že
žalobce odmítl pomoci při přípravě aut k prodeji) a má za to, že „takové
upozornění je zcela neurčité, že z něj nelze cokoliv dovozovat“, protože „nelze
vyčíst, co vlastně měl žalobce konkrétně učinit“. Je přesvědčen, že upozornění
mu byla dávána zcela účelově a v krátkém časovém sledu a že navíc upozornění ze
dne 27.2.2003 odkazuje na údajné porušení pracovních povinností, kterého se měl
žalobce dopustit dne 26.2.2003, avšak dne 26.2.2003 mu již bylo jedno
upozornění předáno; navíc není ani zřejmé, jak měl odstranit nedostatky vytčené
výtkou ze dne 27.2.2003, když s touto výtkou mu byla předána i výpověď z
pracovního poměru. Konečně žalobce poukazuje na „vady v hodnocení provedených
důkazů“, zejména, že „ani jeden ze soudů neuvedl, jakým způsobem hodnotil fakt,
že slyšení svědci jsou v úzkém vztahu k žalovanému“ (všichni jsou jeho
stávající zaměstnanci), že „soudy plně uvěřily rozporným výpovědím svědků a
rezignovaly na zákonné posouzení věci“, že „soudy nehodnotily rozpory ve
výpovědích svědků, např. skutečnost, že každý ze svědků sám sebe označil za
přímého nadřízeného žalobce“, a podrobuje kritice skutková zjištění soudů.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce „nepřipustil, popřípadě
toto dovolání zamítl jako nedůvodné“. Obě otázky zásadního právního významu,
jak je formuloval žalobce v dovolání, považuje za „účelově vykonstruované a
nepodložené, nenacházející oporu v obsahu podání“. Zdůrazňuje, že daná
problematika je dostatečně řešena stávající judikaturou a že byla odvolacím
soudem vyřešena konformně s dosavadní soudní praxí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez
nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve
věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se
nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve
věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b)
o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (tj. o zamítnutí žaloby na určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.2.2003) potvrzen.
Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již
proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé,
které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku
odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených
v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které odvolatel v dovolání
označil.
Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno
již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze
podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §
241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze
rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3
o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze
usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže
být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo
uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný dal žalobci
výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 27.2.2003 - podle zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2003 (tj. přede dnem, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany
veřejného zdraví) – dále jen „zák. práce“.
V posuzované věci odvolací soud řešil právní otázku, jak má být ve výpovědi z
pracovního poměru skutkově vymezen její důvod, aby se jednalo z hlediska
ustanovení § 44 odst.2 zák. práce o platný právní úkon. S názorem dovolatele,
který odvolacímu soudu vytýká, že ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce nesprávně
vyložil (nesouhlasí s tím, jak soudy vyložily větu, že „výpovědní důvod musí ve
výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem“, a
dovozuje, že „interpretace této věty nemůže být jiná, než že zaměstnavatel ve
výpovědi výpovědní důvod skutkově vymezit musí“), dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v § 46 odst. 1; výpovědní důvod
musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným
důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi
uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého
účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly
pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi
uvedený v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno,
že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní
podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým
způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění
zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se
výpověď dává (srov. též dovolatelem zmiňovaný rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11.1967, sp.zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968).
Při úvaze, jakým způsobem má být výpovědní důvod konkretizován tak, aby byly
splněny požadavky vyplývající z ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce, je třeba
mít na zřeteli, že ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové
podstaty pro podání výpovědi zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v
konkrétním případě posoudit, zda výpověď z pracovního poměru je platným právním
úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma
předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Při posouzení, ze
kterého z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel
dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, soud vychází ze skutkového
vylíčení použitého výpovědního důvodu; okolnost, zda, popřípadě jak
zaměstnavatel tento důvod právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.11.1998, sp.zn. 21
Cdo 1524/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 11, roč. 1999).
V případě výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce musí být
důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi
obsažených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně
takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance
je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce
zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem
rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit.
Skutečnosti, které byly důvodem pro výpověď, přitom není potřebné rozvádět do
všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je
výpověď neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit,
proč byla výpověď dána. Při výkladu výpovědního důvodu je třeba se opírat o §
240 odst. 3 zák. práce, podle kterého je projev vůle třeba vykládat tak, jak to
se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a
občanského soužití. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho
obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu
projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v
rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon
946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1997).
Jen v případě, kdyby ani pomocí výkladu projevu vůle nebylo možné spolehlivě a
přesně zjistit to, co bylo po stránce skutkové důvodem k rozvázání pracovního
poměru výpovědí, šlo by o právní úkon neplatný podle ustanovení § 44 odst.2
zák. práce.
V posuzované věci soudy z výše uvedeného právního názoru vycházely. Odvolací
soud (i soud prvního stupně, jehož závěry převzal) - jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku - se neurčitost projevu vůle obsaženého v dopise žalovaného
ze dne 27.2.2003 pokusil pomocí jeho výkladu odstranit a přihlédl v tomto směru
k výsledkům dokazování provedeného před soudem prvního stupně, popřípadě k
tomu, co vyšlo za řízení najevo. Jestliže soud prvního stupně na základě
provedených důkazů dovodil, že „bylo zcela jasné, o jaké soustavné méně závažné
porušování pracovní kázně šlo, neboť žalovaný ve výpovědi uvedl, že jde o
taková porušení, na které byl žalobce v minulosti několikrát písemně
upozorněn“, a že „vzhledem k tomu, že tato upozornění bezprostředně předcházela
výpovědi, nemohl být žalobce na pochybnosti, o jaká porušení pracovní kázně
jde“, a odvolací soud tento výklad projevu vůle žalovaného považoval za
správný, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesprávně posoudil otázku
náležitostí písemného upozornění na možnost výpovědi podle ustanovení § 46
odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zák. práce; podle jeho názoru
„písemná výzva, která je předpokladem k uplatnění výpovědního důvodu dle § 46
odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zák. práce, musí být natolik
konkrétní, aby zaměstnanec věděl, co se od něj požaduje, a zaměstnavatel by v
ní měl stanovit lhůtu k odstranění nedostatků“.
Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát
zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním
zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení
pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát
zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti
s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Méně závažná porušení pracovní kázně jsou podle ustanovení § 46 odst. 1 písm.
f) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru
jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování pracovních povinností a
byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením
pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi. O soustavné méně závažné
porušování pracovní kázně se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně
tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo
závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová
souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1992,
sp.zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1994). O soustavné porušování pracovní kázně z hlediska
přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní
kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o
sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně.
Zákoník práce nestanoví, při kterém méně závažném porušení pracovní kázně je
třeba zaměstnance písemně upozornit na možnost výpovědi. Je tedy třeba dovodit,
že zaměstnavatel musí písemně upozornit na možnost výpovědi nejpozději při méně
závažném porušení pracovní kázně, které předcházelo méně závažnému porušení, po
kterém následovala výpověď.
Výklad dovolatelem nastolené právní otázky ve vztahu k tzv. faktickým úkonům se
v judikatuře vyšších soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v tomto směru
zaujala již dříve stanovisko (srov. Zhodnocení rozhodování soudů o některých
otázkách skončení pracovního poměru, Cpj 42/76, uveřejněný ve Sborníku
Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím
IV, SEVT Praha 1986, str. 191), z něhož (jako obdobné věci) vycházel odvolací
soud i nyní, že písemné upozornění na možnost výpovědi - jako hmotněprávní
podmínka platné výpovědi - není právním úkonem ve smyslu ustanovení § 240 odst.
1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy
spojovaly vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního
vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je
hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy
stanoví, a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních
vztazích účastníků pracovněprávního vztahu; nelze je proto posuzovat z hledisek
ustanovení § 242 odst. 1 zák. práce. Názor, který vymezil pojem tzv. faktického
úkonu jako skutečnost, která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony
tam, kde to právní předpisy stanoví, a která není sama o sobě způsobilá
přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu, byl
vysloven též v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.8.1998, sp. zn. 2 Cdon
1130/97, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, str. 374, a v
současné době je také jako správný přijímán právní praxí (srov. Součková M. a
kol.: Zákoník práce, Komentář, 4. vydání, Praha, C.H.Beck 2004, str. 610).
Písemná výzva, v níž by - jak požaduje dovolatel - „zaměstnavatel měl stanovit
lhůtu k odstranění nedostatků“, je hmotněprávní podmínkou platné výpovědi dané
podle ustanovení § 46 odst.1 písm. e) zák. práce; jen v případě výpovědi z
pracovního poměru pro nesplňování požadavků, které spočívají v neuspokojivých
pracovních výsledcích, musí zaměstnavatel v soudním řízení prokázat, že na
nedostatky v práci zaměstnance nejen upozornil, ale že ho i písemně v období
posledních dvanácti měsíců vyzval k jejich odstranění a určil mu přiměřenou
lhůtu k jejich odstranění, a že zaměstnanec přesto vytýkané nedostatky
neodstranil. O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť výpověď
z pracovního poměru byla žalobci dána pro soustavné méně závažné porušování
pracovní kázně podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) části věty za středníkem
zák. práce.
Dovodil-li tedy odvolací soud v posuzované věci ve vztahu k písemnému
upozornění na možnost výpovědi pro soustavné méně závažné porušení pracovní
kázně, že „na rozdíl od požadavku na poskytnutí přiměřené lhůty k odstranění
nedostatků spočívajících v neuspokojivých pracovních výsledcích ve smyslu
ustanovení § 46 odst.1 písm. e) zák. práce ustanovení § 46 odst.1 písm.f) části
věty za středníkem zák. práce poskytnutí žádné lhůty nepředpokládá a že k
výpovědi pro soustavné méně závažné porušení pracovní kázně může zaměstnavatel
přistoupit při jakémkoli dalším, třeba bezprostředním, porušení pracovní kázně
následujícím po písemném upozornění na možnost výpovědi, nejpozději však po
období 6 měsíců od písemného upozornění“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s
hmotným právem a s ustálenou judikaturou a dovolací soud neshledal žádné důvody
k její změně.
Dovolatel - kromě výše uvedených námitek proti právnímu posouzení věci -
odvolacímu soudu rovněž vytýká, že „řízení bylo stiženo vadou, která má za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, přičemž poukazuje na „vady v hodnocení
provedených důkazů“ a podrobuje kritice skutková zjištění soudů; podstatou
všech jeho dalších námitek je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud
prvního stupně) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z
provedených důkazů dospěl. Námitky dovolatele v tomto směru - posuzováno podle
jejich obsahu (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) - nepředstavují uplatnění dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241a odst. 3, případně § 241a odst. 2 písm a) o.s.ř.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů nemohl
dovolací soud přezkoumávat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, nebo že řízení je eventuálně postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak výše
uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z
ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu (a soudu
prvního stupně) z hlediska dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým
podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce,
je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti tomuto
rozsudku – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před
středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu
nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu