I.ÚS 3468/25 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Petřeka, zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2840/2024-358 ze dne 17. září 2025, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 177/2023-321 ze dne 19. června 2024 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 16 C 101/2022-253 ze dne 26. července 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 267 900 Kč s příslušenstvím, která měla představovat odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrné měsíční mzdy [§ 67 odst. 2 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2025 (dále jen "zákoník práce"), ve spojení s § 41 odst. 1 písm. a), b) a § 52 písm. d) téhož zákona]. Stěžovatel tvrdil, že u vedlejší účastnice vykonával na základě pracovní smlouvy ze dne 16.
5. 2011 práci dělníka a skladníka a že mu byla ke dni 27. 5. 2019 zjištěna nemoc z povolání (syndrom kubitálního kanálu levé horní končetiny). Uváděl, že na základě lékařského posudku závodního lékaře ze dne 22. 10. 2019 byl uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu dosavadní pracovní činnosti. Tvrdil, že vedlejší účastnice měla povinnost ho převést na jiný druh práce, což však neučinila, neboť mu pouze novou pracovní náplní ze dne 23. 10. 2019 upravila práci sjednanou v pracovní smlouvě. Stěžovatel byl následně lékařským posudkem ze dne 29.
10. 2019 uznán zdravotně způsobilým pro výkon nabízené pracovní činnosti, přestože se podle něj jednalo o pracovní činnost stejné fyzické zátěže jako jeho dosavadní pracovní činnost. Stěžovatel namítal, že mu byla nadále přidělována práce vysoké fyzické náročnosti (musel manipulovat s těžkými břemeny), což vedlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu a pracovní neschopnosti. Jelikož stěžovateli nebyla poskytnuta dostatečná záruka, že bude moci vykonávat práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu, podal dne 30.
10. 2019 výpověď z pracovního poměru. Po vedlejší účastnici požadoval zaplatit odstupné. 3.
Napadeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelova žaloba zamítnuta, neboť okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice splnila svou povinnost převést stěžovatele na jinou práci v důsledku ztráty zdravotní způsobilosti k výkonu dosavadní práce. Okresní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že změnu pracovní náplně nelze považovat za splnění povinnosti vedlejší účastnice převést ho na jiný druh práce. Naopak konstatoval, že ustanovení § 41 odst. 1 a 2 zákoníku práce preferuje postup, kdy zaměstnanec i po převedení vykonává druh práce sjednaný v pracovní smlouvě, pokud je tím možné dosáhnout účelu převedení. Podle okresního soudu vedlejší účastnice splnila svou povinnost a převedla stěžovatele na jinou práci, která byla pro něj vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, a proto odpadl důvod pro dání výpovědi a vznik nároku na odstupné.
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Za účelem objasnění náplně poslední uvažované práce vyslechl svědky, jejichž pracovní náplň byla stejná s pracovní náplní stěžovatelovou (kompletace dárkových balíčků, ruční etiketování výrobků, úklid pracoviště). Jako nejnáročnější úkon označil přenášení kartonů s šesti láhvemi vína, k čemuž však mělo docházet jen několikrát za směnu. Krajský soud proto dospěl k závěru, že pracovní náplň nezahrnovala manipulaci s těžkými předměty, a stěžovatel byl tak k výkonu práce podle této pracovní náplně způsobilý. Krajský soud zdůraznil, že převedení na jinou práci se nemusí rovnat převedení na jiný druh práce, jak tvrdí stěžovatel, a může spočívat i v tom, že se zaměstnanci změní pracovní náplň v rámci sjednaného druhu práce.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo odvolání odmítnuto z důvodu, že nebyl splněn žádný z předpokladů přípustnosti.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že podle znaleckého posudku nebyl schopen vykonávat náročnou fyzickou činnost, a vedlejší účastnice s ním proto měla uzavřít dodatek k pracovní smlouvě, kterým by byl sjednán nový vyhovující druh práce. Jelikož však vedlejší účastnice situaci řešila pouze změnou pracovní náplně, tedy jednostranným úkonem, stěžovatel nebyl dostatečně chráněný před možností, že mu vedlejší účastnice bude přidělovat pro něj nevhodnou práci.
7. Stěžovatel namítá, že vedlejší účastnice porušila povinnost převést jej na jinou práci už jen tím, že mu předložila novou pracovní náplň. Podle něj má pracovní náplň pouze informativní charakter, ve které jsou navíc vágní formulace, nijak nespecifikující předměty, které měl balit, ani úklidové práce, které měl vykonávat.
8. Stěžovatel konstatuje, že vedlejší účastnice musela vědět o jeho nemoci z povolání již na základě lékařského posudku ze dne 27. 5. 2019, přesto však k úpravě pracovní náplně přistoupila až s odstupem téměř pěti měsíců. Jelikož vedlejší účastnice nepřevedla stěžovatele na jinou práci včas, mohl ukončit pracovní poměr, aniž by zanikl jeho nárok na odstupné.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 1.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
2. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých soudů.
3. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Stěžovatel Ústavnímu soudu předestírá svůj výklad příslušných zákonných ustanovení, kterým se snaží dosáhnout přehodnocení právních závěrů obsažených v napadených rozhodnutích. Staví tak Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Závěry obecných soudů jsou podrobně zdůvodněny a z pohledu shora uvedených kritérií obstojí.
4. Okresní i krajský soud své závěry o tom, že stěžovateli nevznikl nárok na odstupné, náležitě a srozumitelně odůvodnily. Okresní soud poukázal na ustanovení § 41 odst. 1 a 2 zákoníku práce a zdůraznil, že z jeho znění je zřejmé, že je preferováno převedení v rámci sjednaného druhu práce, pokud tím je dosaženo požadovaného účelu. Vhodnost práce byla prokázána jak listinnými důkazy, tak výpověďmi svědků. Krajský soud s odkazem na § 4 zákoníku práce ve spojení s § 7 téhož zákona navíc zdůraznil, že stěžovatel nemůže předem usuzovat, že vedlejší účastnice bude jednat protiprávně a přidělovat mu nevhodnou práci.
Proti takovému postupu má ostatně právo se ohradit a výkon nevhodné práce odmítnout. Krajský soud dále zdůraznil, že práci podle poslední pracovní náplně vykonávat mohl, a nebylo proto podstatné zkoumat, zda byl či nebyl způsobilý k předchozím pracím, jelikož jeho výpověď byla reakcí právě na lékařský posudek ze dne 29. 10. 2019. Dále konstatoval, že svým rozhodnutím do práce nenastoupit a přivodit skončení pracovního poměru, přesunul stěžovatel otázku svého příštího působení u vedlejší účastnice do oblasti hypotéz a spekulací.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatel mu k posouzení předložil otázky, které však vycházely ze skutkového základu odlišného od skutkových zjištění krajského soudu.
Závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť se se stěžovatelem vznesenými tvrzeními řádně a logicky vypořádaly.
5. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva. Skutečnost, že se stěžovatel s výše uvedenými závěry obecných soudů neztotožňuje a jednání vedlejší účastnice hodnotí jinak, nemůže sama o sobě založit důvodnost jeho ústavní stížnosti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup, a proto neshledal důvod pro kasační zásah.
6. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu