Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků X, zastoupeného Mgr. Danielem Tobolou, advokátem, sídlem Revoluční 764/17, Praha 1, za vedlejšího účastenství Ing. Jozefa Birka, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021 č. j. 39 Co 34/2021-326 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 9. 2020 č. j. 8 C 385/2016-641, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl o podané žalobě ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek soudu první stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Obecné soudy dospěly k závěru, že ačkoliv vedlejší účastník zaplatil zálohy, jejich úhrady se do vyúčtování nepromítly. Z vyúčtování nevyplývá, zda a na které účtované položky stěžovatel zálohy započetl a kolik činí zbývající dlužné částky.
Detailní vyúčtování není podle obecných soudů obsaženo ani v souvisejících listinách. Z toho důvodu měly soudy za to, že vyúčtování je nesprávné. Další pochybení pak soudy spatřovaly v tom, že stěžovatel pro vyúčtování nákladů použil mechanismu, který je dle Nejvyššího soudu v rozporu se zákonem. Z toho důvodu obecné soudy uzavřely, že vyúčtování za léta 2009 a 2010 bylo provedeno vadně. Podle judikatury Nejvyššího soudu je podmínkou splatnosti nedoplatku z vyúčtování jeho řádné provedení. Pokud tato podmínka splněna nebyla, vyúčtování nebylo splatné a z toho důvodu byla žaloba zamítnuta.
Stěžovatel na shromáždění členů SVJ přijal rozhodnutí o způsobu rozúčtování nákladů SVJ jinak, než podle spoluvlastnických podílů, jak mu to umožňuje ustanovení § 15 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů. V souladu s tímto svým rozhodnutím rozúčtoval náklady SVJ na jednotlivé jednotky za období let 2009 a 2010 a rozeslal je všem členům SVJ. Vyúčtování zaslané členům SVJ tvořil průvodní dopis, ve kterém je uvedeno, jaký je dluh nebo přeplatek člena SVJ po odečtení záloh. S průvodním dopisem obsahujícím vyúčtování nákladů byly zasílány dvě přílohy.
V jedné byla obsažena souhrnná částka všech nákladů a zálohových plateb a výsledná částka nedoplatku či přeplatku. Ve druhé byly uvedeny všechny položky nákladů. Ve formuláři této přílohy byla uvedena položka celkem zaplacené zálohy, ve které je vždy uvedena nula. Důvodem je podle stěžovatele ta skutečnost, že software, který tvoří přílohu náklady na jednotku automaticky z účetnictví SVJ stahuje položky, které se rozúčtovávají na jednotlivé jednotky dle schváleného klíče. Podle stěžovatele se jedná toliko o technikálii.
Z uvedených skutečností nelze logicky dovodit, že ve vyúčtování je stran uhrazených záloh zanesen rozpor, resp. že zálohy nebyly odečteny. Částky nedoplatku nebo přeplatku uvedené v průvodním dopise odpovídají rozdílu mezi výší nákladů uvedených v jedné příloze a výší záloh uvedených ve druhé příloze vyúčtování.
Stěžovatel vytkl nalézacímu soudu, že jej řádně nepoučil dle § 118a o. s. ř. o tom, že má jiný právní názor na věc a že vyúčtování není sesplatněno, neboť toto nebylo podle soudu dostatečně určité. Uhrazené zálohy byly v celkové výši pouze odečteny od celkové výše nákladů, přičemž nebylo upřesněno, na které konkrétní položky nákladů byly zálohy použity. Stěžovatel přitom v doplnění odvolání podrobně rozepsal, na které položky nákladů byly použity uhrazené zálohy. Zákon o vlastnictví bytů ani občanský zákoník nestanoví, jak má vyúčtování nákladů konkrétně vypadat, a že uhrazené zálohy musí být započítány na konkrétní položky vyúčtování.
Dalším důvodem, v němž obecné soudy shledaly nesprávnost vyúčtování, je skutečnost, že v dané věci použitý způsob rozúčtování je odchylný od zákonné právní úpravy. Ta přitom může být vyloučena pouze dohodou všech členů SVJ. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že odchylný způsob rozúčtování nákladů byl schválen na členské schůzi dne 7. 8. 2009. Toto usnesení bylo napadeno žalobou, jež byla zamítnuta, nicméně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018 č. j. 26 Cdo 1503/2017-471 byla rozhodnutí nižších soudů zrušena a věc jim byla vrácena k dalšímu projednání. Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k závěru, že pro dohodu dle § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů je třeba souhlasného projevu vůle všech vlastníků. Stěžovatel je toho názoru, že se jedná o změnu v judikatuře Nejvyššího soudu, která nemůže jít k jeho tíži. V době schválení způsobu rozúčtování nákladů vycházelo SVJ z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1253/2006.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět. Právní závěry, které obecné soudy po posouzení skutkových zjištění dovodily, jsou výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§ 157 odst. 2 o.
s. ř.).
Již ze shora uvedeného je zřejmé, že posuzování náležitostí vyúčtování je především věcí podústavního práva, potažmo obecných soudů. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy vysvětlily, z jakých důvodů považují vyúčtování za vnitřně rozporné. Samotný nesouhlas stěžovatele s náležitostmi vyúčtování napadená rozhodnutí obecných soudů protiústavními nečiní. Vyúčtování jako takové má informativní a evidenční povahu, jež by svému adresátu mělo poskytnout základní informace týkající se správy domu jako celku. V situaci, kdy stěžovatel předložil vedlejšímu účastníkovi dvě listiny, přičemž každá z těchto listin obsahuje stran zaplacených záloh rozdílné údaje, nelze obecným soudům vytknout, že vyúčtování nepovažovaly za řádné.
Namítá-li stěžovatel, že nebyl v řízení řádně poučen stran ustanovení § 118a o. s. ř., lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, který se s touto námitkou řádně vypořádal. Dovolává-li se stěžovatel porušení § 118a o. s. ř., je třeba zdůraznit, že tato jeho kritika by mohla být procesně relevantní pouze za předpokladu, že by obecné soudy přijaly právní závěry, použité na skutková zjištění, která byla právě v důsledku jejich procesních pochybení nesprávná v tom smyslu, že by byla zpochybnitelná provedením důkazů k tvrzením, jež stěžovatel nemohl kvůli nedostatku poučení v řízení označit a předložit.
Jinými slovy řečeno, stěžovatelova argumentace obsažená v ústavní stížnosti by v kontextu posuzované věci mohla dosáhnout ústavněprávní úrovně toliko za situace, kdy by stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl tvrzení a dostatečným způsobem k nim označil i potenciální důkazy, jež v řízení před obecnými soudy nemohl v důsledku jejich pochybení předložit, a jež by současně byly s to zvrátit dosavadní skutková zjištění (jež však stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje). Z ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel snažil již v řízení před obecnými soudy vyjasnit rozpory v předloženém vyúčtování a není pochyb o tom, že si tak byl vědom skutečnosti, na jejímž základě dospěly obecné soudy k závěru o vadách vyúčtování.
Další část argumentace stěžovatele je založena na výkladu ustanovení § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, které dává vlastníkům bytových jednotek možnost, aby se dohodli na míře své účasti na úhradě těchto nákladů na správu domu a pozemku a tím vyloučily zákonnou právní úpravu. K uvedenému lze konstatovat, že jak v judikatuře, tak i v odborné literatuře panuje shoda na tom, že s touto změnou by museli souhlasit všichni vlastníci. Tedy nikoliv jen jejich většina či kvalifikovaná většina. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom smyslu, že jím odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu z této praxe vybočuje, nicméně se jedná o rozhodnutí ojedinělé.
Poukazuje-li stěžovatel na to, že změna judikatury nemůže jít k jeho tíži, nelze přehlížet, že v době, kdy přistoupil k úpravě rozdělení nákladů podle § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, tj. 7. 8. 2009, bylo již rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2009 sp. zn. 22 Cdo 2038/2008 judikováno, že dispozitivní ustanovení § 15 odst. 1 může být vyloučeno jen shodnou vůlí všech vlastníků jednotek.
Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatele Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu