Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zastoupené JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou se sídlem Rakovník, Husovo nám. 17, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2006, čj. 49 Cm 20/2000 - 111, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2008, čj. 6 Cmo 417/2007 - 177, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2010, čj. 33 Cdo 4262/2008 - 224, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je tato ústavní stížnost přípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je jedním z důvodů nepřípustnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, že byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.
Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 49 Cm 20/2000, zmíněný soud rozsudkem ze dne 10. 11. 2006, čj. 49 Cm 20/2000 - 111, vyhověl žalobkyni a uložil žalovaným 1) ALTAICA, s. r. o., 2)
V. P. a 3) L. P. (stěžovatelka) povinnost zaplatit jí částku 4,929.573,60 s přísl. (výrok I.) a výrokem II. zastavil řízení proti žalované společnosti ALTAICA, s. r. o. O odvolání žalovaných V. a L. P. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5.5.5008, čj. 6 Cmo 417/2007 - 177, tak, že výrok I. rozsudku městského soudu, ve vztahu žalobkyně a žalovaného č. 2) v plném rozsahu a ve vztahu k žalované stěžovatelce v rozsahu 10.000,- Kč zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu žalobkyně a žalované stěžovatelky rozsudek městského soudu potvrdil.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. 9. 2010, čj. 33 Cdo 4262/2008 - 224, mimo jiné proto, že stěžovatelka svou námitkou, že jí postupem soudu prvního stupně byla odňata možnost jednat před soudem, uplatnila zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 3 OSŘ, k jejímuž posouzení slouží žaloby pro zmatečnost.
Z téhož spisu bylo dále zjištěno, že stěžovatelka skutečně, dne 26. 11. 2010, podala u Městského soudu v Praze žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Vrchního soudu v Praze, o které dosud nebylo rozhodnuto. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem nepřípustným. Směřuje totiž proti rozhodnutím, která nelze považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to zásah do rozhodovací činnosti Městského soudu v Praze, který teprve bude o žalobě stěžovatelky pro zmatečnost rozhodovat.
S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, a soudce zpravodaj ho usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 21. září 2011
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu