U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré v právní věci
žalobkyně JUDr. M. S., proti žalované L. P., zastoupené JUDr. Hanou Hrubešovou,
advokátkou se sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí 17, o zaplacení částky
4,919.573,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
49 Cm 20/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
5. května 2008, č. j. 6 Cmo 417/2007-177, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10.
listopadu 2006, č. j. 49 Cm 20/2000-111, uložil žalovaným povinnost zaplatit
žalobkyni společně a nerozdílně částku 4,919.573,60 Kč se 17 % úrokem z
prodlení z částky 3,997.774,80 Kč od 22. 1. 2000 do zaplacení a rozhodl o
nákladech řízení. Současně zastavil řízení vůči společnosti ALTAICA, s. r. o.
se sídlem v Roztokách u Křivoklátu.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. května 2008, č. j. 6 Cmo 417/2007-177,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že
ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným v plném rozsahu a ve vztahu mezi žalobkyní
a žalovanou v rozsahu částky 10.000,- Kč jej zrušil a v tomto rozsahu věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [výrok 1)]. Ve zbývajícím rozsahu
ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou jej potvrdil [výrok 2)].
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 5. května 2008, č. j. 6 Cmo 417/2007-177, není přípustné podle § 237 odst.
1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II,
bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno
přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek
nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního
významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo
2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Námitkou, že postupem soudu prvního stupně jí byla odňata možnost jednat před
soudem, uplatnila dovolatelka zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Pomíjí
přitom, že ke zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě takové
vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.c) o. s.
ř. nezakládají. K posouzení jejich důvodnosti slouží žaloby pro zmatečnost
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo
523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2003).
Z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou
bezcenné námitky, že odvolací soud měl zrušit rozsudek soudu prvního stupně ve
vztahu k žalované zcela a nikoliv jen v rozsahu částky 10.000,- Kč, a že
žalovaná nebyla před soudem prvního stupně poučena podle § 118a a 119a o. s.
ř., neboť představují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. Tyto tvrzené vady řízení nemohou být otázkou zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad
procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí
soudu, a postrádají potřebný judikatorní přesah (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, nález Ústavního soudu ze
dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
května 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS
1970/07, a ze dne 9. července 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09).
Výhradou, že žalobkyně neprokázala existenci smlouvy o úvěru ani faktické
čerpání úvěru, a že žalovaná neučinila žádný úkon, který by bylo možno
považovat za uznání závazku, uplatnila žalovaná dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 130/2006, a ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy ve věci samé.
V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani
úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či
důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem
odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995,
sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v
dovolacím řízení přišla žalovaná s (novým) tvrzením, že nárok je vůči ní
promlčen. Uplatnění námitky promlčení je spojeno s prokazováním tvrzení o
počátku běhu promlčecí doby a jejím uplynutí. Dovolací soud proto k tomuto
tvrzení nemohl přihlédnout, neboť - jak již bylo výše vyloženo - nemůže při
rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohla žalovaná
uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak
neučinila. Sluší se podotknout, že - podle obsahu spisu - žalovaná nebyla v
řízení až do okamžiku, kdy jí a žalovanému byla ustanovena zástupkyně
usnesením ze dne 5. dubna 2007, č. j. 49 Cm 20/2000-141a, zastoupena. Nelze
zároveň přehlédnout, že mezi žalovanou a žalovaným (jako ručiteli) šlo v řízení
o tzv. samostatné procesní společenství (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Pro tento typ
procesního společenství je charakteristické, že z úkonu jednoho ze společníků
nemohou mít prospěch (ani újmu) ostatní, a že tvrzení a návrhy na provedení
důkazů splní povinnost tvrzení a povinnost důkazní jen ten společník, který je
učinil; z námitky promlčení může mít prospěch jen ten společník, který ji
vznesl (srovnej Drápal, L., Bureš, J., a kol., Občanský soudní řád, Komentář,
I. díl, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, str. 590). Ze shora uvedených
důvodů tak nemůže být námitka promlčení vznesená jménem žalovaného a dlužníka
ALTAICA s. r. o. podáním ze dne 7. 5. 2003 současně přičítána žalované.Z výše
uvedeného je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. září 2010
JUDr. Václav D u d a , v. r.
předseda senátu