Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti Styrotrade, a.s., sídlem Myslíkova 1415/27, Praha 1, zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem, sídlem Myslíkova 2020/4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2024 č. j. 30 Cdo 2693/2024-83, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2024 č. j. 15 Co 73/2024-60 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. prosince 2023 č. j. 26 C 78/2023-48, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem posuzovaného případu je spor mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí o výši odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatelka se v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhala dvou nároků - na zadostiučinění za nepřiměřenou délku civilního řízení ve výši 1 000 000 Kč a na náhradu škody ve výši 267 308 450,33 Kč, která měla stěžovatelce vzniknout zdlouhavostí řízení a chybným postupem soudu v tomto civilním řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") řízení zastavil co do částky 84 000 Kč, kterou vedlejší účastnice stěžovatelce sama poskytla z titulu nepřiměřené délky řízení. Ve zbytku obvodní soud žalobu zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky zrušil rozhodnutí obvodního soudu ohledně nároku na náhradu škody a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Co se týče nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, městský soud rozsudek obvodního soudu změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost stěžovatelce zaplatit 18 400 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka rozsudek městského soudu napadla dovoláním co do neuspokojené části jejího tvrzeného nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve obsáhle zrekapitulovala průběh řízení, v jehož důsledku jí měla vzniknout škoda. Jednalo se o devět let trvající řízení o stěžovatelčině žalobě o zaplacení částky převyšující 29 milionů Kč z titulu platby kupní ceny za odebrané zboží. Stěžovatelčinu ústavněprávní argumentaci lze stručně shrnout tak, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že jí nepřiznaly adekvátní výši zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Obecné soudy prý nezohlednily zásadní význam sporu pro stěžovatelku, pro který bylo na místě vykročit z rozmezí částky obecně přiznávané za každý rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Soudy namísto toho věc bagatelizovaly a rozhodly formalisticky. Nejvyšší soud se touto otázkou podle stěžovatelky vůbec nezabýval. Dále stěžovatelka obecným soudům vytkla, že nezohlednily specifické okolnosti případu, zejména otázku, co vše pro ni bylo v předmětném řízení v sázce (ohrožení jejího podnikání).
V poslední větě ústavní stížnosti pak uvedla, že i samotné kompenzační řízení dosahuje nepřiměřené délky.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti zásadně nepřezkoumává konkrétní výši odškodnění za průtahy v řízení. Ústavní soud se zabývá toliko tím, zda obecný soud při posuzování existence předpokladů vzniku odpovědnosti a při stanovení přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu zásadně není oprávněn vstupovat, nejsou-li příslušné závěry soudů extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy (nález ze dne 28. února 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23
, bod 19).
7. K takovým extrémním vadám v nyní posuzovaném případu nedošlo. Obecné soudy na příklad aplikovaly kritéria obsažená v § 31a zákona č. 82/1998 Sb. a navazující judikatuře Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Svůj postup řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily, když se podrobně zabývaly délkou a složitostí řízení (rozsáhlé dokazování ústící v 411 stran dlouhý rozsudek, opakované zapojení vícera instancí), jakož i jednáním poškozené, postupem orgánů veřejné moci a významem předmětu řízení pro poškozenou (viz zejména body 19-42 napadeného rozsudku městského soudu).
Také Nejvyšší soud dostatečným způsobem odůvodnil svůj závěr o nepřípustnosti dovolání (ve vztahu ke stěžovatelčiným námitkám v ústavní stížnosti viz zejm. body 9-10 napadeného usnesení). Skutečnost, že se stěžovatelka s hodnocením ze strany Nejvyššího soudu neztotožňuje, ještě nečiní její námitky opodstatněnými. Usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje vady dosahující ústavního rozměru, které by opravňovaly kasační zásah Ústavního soudu (usnesení ze dne 19. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 2577/14
, bod 6).
8. Co se týče stěžovatelkou rozporovaného posouzení kritéria významu řízení pro stěžovatelku, Ústavní soud neshledal závěry obecných soudů za extrémní a zcela se vymykající smyslu a účelu právní úpravy. Městský soud označil význam řízení, tedy otázku, co bylo pro stěžovatelku v sázce, za standardní. Městský soud vzal v potaz, že v řízení šlo o vysokou částku. Stále se však jednalo o obchodní spor mezi dvěma právnickými osobami, které svou činnosti vykonávají za účelem zisku a v té souvislosti podstupují obchodní riziko. Ústavní soud tuto úvahu nepovažuje za extrémní či svévolnou. Městský soud vzal v potaz typový a přinejmenším v minimální nutné míře také konkrétní význam řízení pro stěžovatelku. Nadto Ústavní soud připomíná, že otázka náhrady škody vzniklé údajným chybným postupem civilních soudů v původním sporu není předmětem řízení o této ústavní stížnosti.
9. Konečně námitku nepřiměřené délky kompenzačního řízení shledal Ústavní soud nepřípustnou. Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti povolán k ochraně základních práv zásadně až poté, co stěžovatel vyčerpá všechny procesní prostředky k ochraně jeho práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu, že otázka přiměřenosti délky kompenzačního řízení spadá do režimu zákona č. 82/1998 Sb., potažmo do civilního soudnictví, nelze ji nyní předkládat Ústavnímu soudu, aniž by stěžovatelka tento svůj nárok uplatnila pořadem práva.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. února 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu