USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Styrotrade, a.s., IČO 26152924, se sídlem v Praze 1, Myslíkova 1415/27, zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 268 308 450,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 78/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, č. j. 15 Co 73/2024-60, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 268 308 450,33 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, jež jí měly být způsobeny v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 29/2014. Na požadovanou náhradu škody přitom připadala částka 267 308 450,33 Kč s příslušenstvím, zatímco zbývající částka ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím představovala zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, č. j. 26 C 78/2023-48, žalobu ve vztahu k částce 268 224 450,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 268 308 450,33 Kč od 17. 5. 2023 do zaplacení zamítl (výrok I), v části týkající se částky 84 000 Kč řízení zastavil (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni (z titulu náhrady nemajetkové újmy) částku 18 400 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % od 17. 5. 2023 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v části tohoto výroku, kterou soud prvního stupně žalobu zamítl co do částky 897 600 Kč s příslušenstvím (požadované ze stejného právního titulu) a co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 84 000 Kč od 17. 5. 2023 do zaplacení tento rozsudek potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a ve zbývající části téhož výroku týkající se náhrady škody ve výši 267 308 450,33 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku II, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vztahu k částce 897 600 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Otázka, zda má soud při určování základní částky, z níž vychází při určení výše přiměřeného zadostiučinění, možnost odchýlit se od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
8. V této souvislosti je především namístě uvést, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz zejména bod VI. Stanoviska), pokud při stanovení výše přiznaného finančního zadostiučinění vyšel ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení, kterou stanovil na částku 16 000 Kč pohybující se tak v intervalu od 15 000 Kč do 20 000 Kč, načež tuto částku dále upravil v závislosti na zhodnocení vlivu zjištěných individuálních okolností případu, jež jsou významné z pohledu kritérií upravených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).
Stran výše částky, k níž odvolací soud tímto postupem následně dospěl, pak Nejvyšší soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání proto nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o.
s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž zvolenou formou či výší se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což však v případě žalobkyně (vzhledem k celkové výši vyplaceného a přiznaného zadostiučinění a závěrům, které odvolací soud na podkladě skutkových zjištění vyslovil ve vztahu k jednotlivým kritériím, zejména pak ke složitosti řízení a jeho významu pro poškozeného) naplněno není.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, které jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Táže-li se v této souvislosti žalobkyně, zda se soud může z výše uvedeného intervalu základní částky zadostiučinění za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, jenž plyne ze Stanoviska, odchýlit, a to aniž by současně poukázala na jakoukoliv konkrétní skutečnost, pro kterou by se tak v jejím případě mělo dle jejího přesvědčení stát (neboť se v této souvislosti omezila toliko na obecné tvrzení o údajném „mechanickém přístupu“, jehož se měl odvolací soud při stanovení základní částky dopustit a který měl vést ke stanovení odškodnění, jehož výši žalobkyně považuje za nepřiměřenou a neadekvátní – viz část III bod 5 dovolání), pak Nejvyšší soud připomíná, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe přípustnost dovolání nemohou založit otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze otázky, jejichž zodpovězení je způsobilé přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
9. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze dovodit ani ve vztahu k otázce (při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013, a ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3987/2017), zda soud může při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odhlédnout od výše pohledávky a jejího příslušenství, která byla předmětem posuzovaného řízení. Odvolací soud totiž při řešení otázky významu posuzovaného řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk výši jeho předmětu zohlednit neopomenul, jak patrno z bodu 41 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž tento soud poukázal i na značnou výši předmětné částky (od níž ostatně dovolatelka odvozuje též část souběžně uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 55 306 813,49 Kč zahrnující nejen v přisouzenou jistinu ve výši 29 221 281 Kč, ale i její příslušenství – viz žaloba a body 2 a 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí), čímž respektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle které je při hodnocení předmětného kritéria třeba přihlédnout ke všemu, co bylo pro účastníka „v sázce“ (kromě žalobkyní zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.
4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013, srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016, a ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2259/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1431/24).
10. Vytýká-li pak dovolatelka v souvislosti s posouzením uvedeného kritéria odvolacímu soudu též to, že byť se jednalo o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, odvolací soud nevyhodnotil význam tohoto sporu pro žalobkyni jako zvýšený, přestože žalobkyně prokazovala, že délka posuzovaného řízení mohla z důvodu výše jeho předmětu a narušení „cashflow dovolatelky“ znamenat „faktické skončení podnikání dovolatelky, k čemuž bezmála došlo“ (žalobkyně v této souvislosti namítla rozpor napadeného rozhodnutí jak s již zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24.
1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3987/2017, tak i s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 41/2012), pak ani z tohoto pohledu podané dovolání není přípustné. Žádný skutkový závěr, který by s uvedeným tvrzením žalobkyně korespondoval, totiž součástí napadeného rozhodnutí není, a dovolatelka (která ani neuvádí, zda a případně z jakých údajně tvrzených a prokázaných konkrétních skutečností měl takovýto skutkový závěr vyplynout, čímž dovolacímu soudu neumožnila zabývat se možným zjevně excesivním postupem odvolacího soudu při jeho formulování – k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4.
9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 92/24, zejména body 37 a 38 jeho odůvodnění) tak ve své podstatě v této části dovolání zpochybňuje správnost skutkového základu, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobkyně tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř.
11. Za této situace je tak závěr odvolacího soudu o standardním významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle které při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011), s tím, že případný zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla (která však v případě žalobkyně dána není) představují pouze taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, a ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11).
12. Ani otázka, zda je možné přičítat k tíži poškozeného složitost posuzovaného řízení související s prováděním dokazování, byla-li tato složitost způsobena průtahy na straně soudu, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2368/2020, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Rovněž i v tomto případě totiž dovolací argumentace žalobkyně vychází z odlišného skutkového základu, než z jakého při svém rozhodování vyšel odvolací soud, který žádné průtahy či jiná závažná procesní pochybení soudu v posuzovaném řízení (ve shodě se soudem prvního stupně) nezjistil. Žalobkyně proto i v této části uplatňuje nepřípustný dovolací důvod založený za zpochybnění správnosti skutkového závěru odvolacího soudu (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
13. K případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
14. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
15. O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu