Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti F. D. a J. D., zast. JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31.5.2012, č.j. 13 Co 559/2011-310, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé jsou přesvědčení, že bylo porušeno jejich právo na řádné důkazní řízení a na řádné odůvodnění odvolacího rozsudku. Připomínají, že v odvolání navrhli provedení důkazů, kterými měly být prokázány okolnosti, za nichž došlo k účtování daně z přidané hodnoty ke sjednanému nájemnému a k odpočtu zaplacené daně žalovaným, protože odvolací soud tyto důkazy pominul, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatelů v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a to na základě vadné interpretace § 56 odst. 4 a 5 zákona č. 235/2004 Sb., kdy nájemné z nebytových prostor je zásadně v "nulovém daňovém režimu" a pouze může (ale také nemusí) být k takto sjednanému nájemnému účtováno DPH.
Přitom podle odvolacího soudu je možné "připočítávání" DPH ke sjednanému nájemnému jen na základě smluvního ujednání. Podle stěžovatelů jde o zřejmé porušení práva na spravedlivý proces, za jehož nepochybnou součást považují i právo účastníka soudního řízení očekávat, že soud bude aplikovat zákonná ustanovení v souladu s jejich smyslem a principem spravedlnosti. Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, jehož porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud se z těchto důvodů zabýval ústavní stížností jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich práva na soudní ochranu a shledal, že k žádnému porušení takového práva napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelů, zejména právo domáhat se žalobou u soudu případného hmotněprávního nároku vůči na úhradu dlužného nájemného a částky za energie. Stěžovatelé však musí respektovat, že úspěch ve sporu je podmíněn skutečnou existencí nároku vůči žalovanému. Jak vyplývá z obsahu předložených rozhodnutí, obecné soudy existenci takového nároku neshledaly, k čemuž Ústavní soud dodává, že postupovaly v naprosté shodě s právními předpisy.
Při uzavírání úplatných smluv se prosazuje logická zásada, že součástí jakéhokoliv ujednání o ceně, tedy i ceně za poskytnutí užitné hodnoty pronajaté věci, tj. o nájemném, je i daň z přidané hodnoty, z čehož vyplývá, že sjednanou cenu nelze jednostranně zvyšovat o daň z přidané hodnoty (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2003, sp.zn. 32 Odo 835/2002). Představy stěžovatelů, že takové zvýšení sjednaného nájemného umožňuje zák. č. 235/2004 Sb. jsou nesprávné (viz odůvodnění rozsudku krajského soudu).
Uvedená zásada nevylučuje smluvní ujednání, že ke sjednané ceně bude účtována daň z přidané hodnoty v zákonem stanovené výši; taková konstrukce však musí být výslovně dohodnuta.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního. Z těchto důvodů Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vad plné moci, která nevyhovuje požadavku určitosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2012
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu