Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka), soudce Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Tučkové, zastoupené Mgr. Michalem Staňkem, advokátem se sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2025 č. j. 10 As 18/2025-57, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí, jako vedlejšího účastníka řízení, ve spojení s návrhem na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, se odmítají.
1. Stěžovatelka namítá, že zařazením jejích pozemků do záměru na vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Soutok došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek a práva podnikat. Nejvyšší správní soud jí také odepřel právo na soudní ochranu. Akcesoricky stěžovatelka navrhuje zrušit nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok. Ústavní soud v tomto rozhodnutí vycházel ze závěru plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/25
.
I. Vymezení věci
2. Stěžovatelka je spoluvlastnicí pozemku, konkrétně specifikovaného v předcházejícím řízení, který byly zařazen do záměru na vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Soutok ("CHKO Soutok"). Při projednání tohoto záměru uplatnila stěžovatelka námitky proti zařazení svých pozemků do CHKO Soutok. Ministerstvo životního prostředí dne 30. 5. 2024 částečně námitkám vyhovělo a některé pozemky stěžovatelky do CHKO Soutok nezařadilo. Jedné námitce proti zařazení jednoho konkrétního pozemku ve vlastnictví stěžovatelky nevyhovělo. Ministr rozhodnutím ze dne 4. 11. 2024 č. j. MZP/2024/290/1623 zamítl rozklad žalobkyně a rozhodnutí ministerstva potvrdil.
3. Stěžovatelka se dále bránila u Městského soudu v Praze ("dále jen "městský soud"). Ani městský soud jí nevyhověl a její žalobu zamítl rozsudkem ze dne 15. 1. 2025 č. j. 18 A 79/2024-74. Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu podala kasační stížnost, ve které předložila dvě stěžejní námitky. První se týkala chybějícího předmětu ochrany na intenzivně obhospodařované půdě stěžovatelky a zásahu do jejího vlastnického práva. Druhá se týkala nevyužití smluvní ochrany podle § 45c odst. 5 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ("ZOPK").
Nejvyšší správní soud v podrobnostech odkázal na svá předchozí rozhodnutí, ve kterých se zabýval obdobnou věcí a řešil obsahově totožné kasační námitky. Od právních závěrů tam uvedených neshledal důvod se odchýlit. Pro vydání nařízení vlády existuje odpovídající zákonné zmocnění, námitka porušení čl. 11 odst. 4 Listiny je proto nedůvodná. Jakkoliv s sebou vyhlášení chráněné krajinné oblasti nese jistá omezení, podstatné je, že zákon předvídá omezení subjektivních veřejných práv. Vyhlášení CHKO Soutok považoval Nejvyšší správní soud jako logické řešení, a to lze stěží nahradit smluvní ochranou, která představuje nižší standard ochrany.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že stěžovatelčin pozemek byl do záměru CHKO Soutok zařazen v souladu se zákonem. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl.
4. Proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost. Napadá v ní pouze rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (v rozsahu zamítavého výroku), akcesoricky navrhuje zrušení samotného nařízení vlády. Stěžovatelka vznáší zcela identickou argumentaci, jakou vznesli stěžovatelé zastoupeni stejným právním zástupcem ve věci pod sp. zn. II. ÚS 2525/25
a
sp. zn. I. ÚS 2527/25
.
5. Konkrétně stěžovatelka namítá, že vláda si počínala nedbale a nikoliv v souladu se zásadou proporcionality, kterou si žádá zákon, resp. § 1 ZOPK. Proces přijetí návrhu byl direktivní a nezohledňoval připomínky dotčených osob. Napadené nařízení je nejen v rozporu se zásadou proporcionality, racionality a nezbytnosti přijetí právních předpisů, ale je také v přímém rozporu se zákonem, resp. s ZOPK. Vláda vydáním napadeného nařízení vybočila ze stanovených mantinelů a mezí vyslovených v § 45c odst. 4 ZOPK, neboť jednala v přímém rozporu s jiným nařízením v podobě Národního seznamu, které sama vydala.
Porušila čl. 78 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť překročila meze svého ústavního zmocnění k vydání nařízení vlády k provádění zákona tím, že nedodržela zákonem stanovené podmínky pro vyhlášení CHKO Soutok. Vzhledem k tomu, že zde neexistovaly jakékoli skutečnosti, které by odůvodňovaly vyhlášení CHKO Soutok a ani důvodová zpráva neobsahuje vysvětlení nezbytnosti zvoleného řešení, dopustila se vláda svévole a libovůle. K porušení zásady proporcionality došlo i tím, že rozsah ochrany území byl dosud dostatečný a v případě potřeby jej bylo možno rozšířit buď vyhlášením maloplošných chráněných území nebo zajištěním smluvní ochrany dle § 39 zákona o ochraně přírody a krajiny s vlastníky dotčených pozemků, což se nestalo.
Kvůli napadenému nařízení dojde k neopodstatněnému zvýšení intenzity zásahu do Listinou zaručeného práva na vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") oproti dosavadnímu stavu. Ministerstvo navíc při přípravě záměru na vyhlášení CHKO Soutok rezignovalo na řádné čí jakékoli posouzení jeho dopadů na podnikatelské subjekty činné na území. Napadené nařízení disproporcionálně a bezúčelně zasahuje do výkonu práva podnikat, který sice může být v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny omezen, avšak toto omezení musí být nadále v mezích čl.
4 odst. 4 Listiny.
II. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura]. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě dostatečně a logicky odůvodnil, proč není kasační stížnost stěžovatelky důvodná. Zabýval se přitom identickými námitkami, které stěžovatelka znovu uplatnila i nyní v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatelky je tedy zjevně pouze opakující se polemikou se závěry správních soudů, na jejichž nezákonnost stěžovatelka poukazuje.
9. Nejvyšší správní soud, který rozhodoval ještě před přijetím nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/25
ze dne 22. 10. 2025, se s námitkami stěžovatelky vypořádal ústavně konformním způsobem. Námitky specifické pro případ stěžovatelky byly rovněž vypořádány ústavně souladně. Ústavní soud neshledal důvod do jeho posouzení jakkoliv zasahovat.
10. Zcela identickou ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 2525/25
. Tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na případ stěžovatelky a lze na ně v plném rozsahu odkázat, co se týče nesouhlasu stěžovatele s vyhlášením CHKO Soutok (srov. body 11 - 13 citovaného usnesení). K námitkám stěžovatele se proto Ústavní soud vyjádří jen stručně.
11. Co se týče konkrétních pozemků stěžovatelky, správní soudy vysvětlily, proč je i na pozemcích stěžovatelky potřeba uskutečňovat ochranu v režimu CHKO (srov. body 37 až 47 rozsudku městského soudu). Stěžovatelka tyto závěry nijak konkrétně nezpochybnila v řízení před Nejvyšším správním soudem. Nespecifikovala, jakým způsobem na pozemcích hospodaří a jak konkrétně bude v další činnosti omezena. Stejně tak v předložené ústavní stížnosti pouze obecně tvrdí, že začlenění dotčených pozemků do CHKO Soutok je výsledkem libovůle veřejné moci, aniž se jakkoli vyjadřuje či prokazuje, proč by tomu tak v případě předmětných pozemků mělo být. Za těchto okolností nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavně relevantní pochybení v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neshledal. Rozhodnutí je plně přezkoumatelné a Ústavní soud rovněž ověřil souladnost postupu s předchozí judikaturou (zejm. s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2025 č. j. 10 As 17/2025-66).
12. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani další argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok pak Ústavní soud odmítl, aniž se jím samostatně zabýval, a to podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu