Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. A., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 To 57/2025-244 ze dne 16. 10. 2025, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Finančního úřadu pro hlavní město Prahu jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 9/2025 ze dne 2. 6. 2025 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve formě účastenství dle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku (pomoc), za což mu byl za použití § 58 odst. 1, odst. 6 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený se zkušební dobou v trvání pěti let. Zároveň byl stěžovateli na základě § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu pěti let. Vedlejší účastnice byla uvedeným rozsudkem podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti tomuto rozsudku, konkrétně proti výroku o náhradě škody, podali v neprospěch stěžovatele odvolání státní zástupce a vedlejší účastnice. O odvolání rozhodoval Vrchní soud v Praze, který napadený rozsudek na základě § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu pouze ve výroku o náhradě škody zrušil. Za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu pak vrchní soud stěžovateli společně s druhým obžalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně uhradit vedlejšímu účastníkovi majetkovou škodu v celkové výši 18 070 589 Kč. V ostatních částech (tj. výroky o vině a trestu) zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vedlejší účastnice, vystupující v trestním řízení jako poškozená, neuplatnila svůj nárok na náhradu škody řádně a včas a tento nárok je tedy promlčen. Vedlejší účastnice uvedený nárok mohla uplatnit již při podání trestního oznámení v roce 2016, přičemž skutečnost, že tak neučinila, musí jít k její tíži: promeškala tím subjektivní promlčecí lhůtu. Přiznal-li vrchní soud vedlejší účastnici nárok na náhradu škody, jednal dle stěžovatele v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu, čímž dle stěžovatele porušil jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl. 1 Ústavy ve spojení s právem na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. Dále upozorňuje, že odvolací soud pominul, že vedlejší účastnice nevyužila postup podle § 109 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Domáhá se proto zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku vrchního soudu.
4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
6. V nyní posuzované věci Ústavní soud ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Námitky stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek nejsou opodstatněné. Vrchní soud se v napadeném rozsudku s námitkou promlčení vypořádal přesvědčivě a v dostatečném rozsahu (bod 7 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud ve své judikatuře ostatně připouští, že povědomí o všech rozhodných okolnostech pro uplatnění nároku může poškozený získat až v okamžiku prostudování trestního spisu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 306/2025 ze dne 24. 4. 2025, bod 20). Úkolem Ústavního soudu přitom není suplovat roli obecných soudů v precizování okamžiku počátku promlčecí lhůty, ledaže by se jednalo o exces, čemuž však tvrzení stěžovatele nesvědčí. Namítá-li stěžovatel, že poškozený ani netvrdil, že by se pokusil nesplněnou daňovou povinnost vymoci postupem dle § 109 zákona o dani z přidané hodnoty, je třeba upozornit, že daňové a trestní řízení jsou řízení samostatná a na sobě nezávislá (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Afs 26/2024 ze dne 27. 6. 2024, bod 23). Stěžovatel ostatně ani podrobněji nevysvětluje, v čem by měl postup poškozeného jako správce daně založit protiústavnost napadeného rozhodnutí.
7. Ústavní soud z uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu