Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Petra Mišáka, zastoupeného Mgr. Dušanem Havlenou, advokátem se sídlem Nad Vdovečkem 1206, Blatná, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2018 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-B-44 a o návrhu na odložení jeho vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, jakož i odložení jeho vykonatelnosti.
Krajský soud v Plzni napadeným usnesením v insolvenční věci dlužníka (dále také "stěžovatel") schválil oddlužení stěžovatele zpeněžením majetkové podstaty, jejíž soupis je uveden ve spisu na č. d. B-42, a uvedl, že insolvenčním správcem stěžovatele je Insolvenční agentura, v. o. s., IČO: 29115540, se sídlem Západní 1448/16, Karlovy Vary. Soud poukázal na to, že stěžovatel v probíhajícím insolvenčním řízení dne 19. 7. 2016 ve smyslu § 389 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/2006 Sb."), navrhl insolvenčnímu soudu, aby jeho úpadek řešil oddlužením, čemuž soud vyhověl a dne 13.
9. 2016 rozhodl o zjištění úpadku stěžovatele, povolil mu oddlužení a ustanovil insolvenčního správce. Ten soudu předložil zprávu o dosavadním průběhu insolvenčního řízení, z níž vyplynulo, že řešení dlužníkova úpadku oddlužením zpeněžením majetkové podstaty je pro věřitele výhodnější oproti možnosti oddlužení plněním splátkového kalendáře. Krajský soud s odkazem na ustanovení § 406, § 403 a § 404 zákona č. 182/2006 Sb. oddlužení stěžovatele schválil a jako způsob oddlužení stanovil zpeněžení majetkové podstaty, a to zejména s ohledem na výši předpokládaného plnění věřitelům.
Krajský soud poukázal na to, že podáním návrhu na povolení oddlužení dlužník dává najevo, že souhlasí s oddlužením jedním ze dvou zákonem stanovených způsobů, o čemž rozhodují věřitelé (§ 402 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb.) a nepřijmou-li rozhodnutí, pak rozhodne insolvenční soud (§ 402 odst. 5 a § 406 odst. 1 citovaného zákona). Konečně připomněl, že pokud dlužník upřednostňuje oddlužení plněním splátkového kalendáře před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, které zvolili věřitelé (respektive insolvenční soud), právo podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty mu nepřísluší a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sen.
zn. 29 NSČR 35/2013.
Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnul dosavadní procesní vývoj a vyslovil domněnku, že jeho úpadek mohl být řešen nikoliv oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, ale oddlužením plněním splátkového kalendáře. Současně uvedl, že nesouhlasil s postupem původní insolvenční správkyně JUDr. Mgr. Vendulky Valentové, Ph.D. a kriticky se vyjádřil také k postupu Insolvenční agentury, v. o. s. Stěžovatel se domnívá, že za situace, kdy "žádný z věřitelů nehlasoval pro žádný ze způsobu oddlužení, mohl soud nepochybně rozhodnout dle návrhu dlužníka".
Stěžovatel konečně připomněl § 5 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., podle něhož insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nespravedlivě zvýhodněn, a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Stěžovatel uvedl, že podle soupisu jsou součástí majetkové podstaty i jeho poměrně vysoké pohledávky za třetími osobami, z nichž by mohly být v podstatné části uspokojení nezajištění věřitelé, a nemusel by se prodávat jeho nemovitý majetek.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl.
ÚS 85/06 ).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Krajský soud v Plzni aplikoval adekvátní podústavní právo. Ústavní soud poukazuje na to, že v napadeném rozhodnutí insolvenční soud z povahy věci (objektivně) stručně, avšak přiléhavě uvedl důvody pro jeho přijetí. Z pohledu soudem konstatované právní úpravy a tedy toho, že koncepce oddlužení je vybudována na tom, že podáním návrhu na povolení oddlužení dává dlužník najevo, že souhlasí s oddlužením jedním ze dvou zákonem stanovených způsobů, o čemž rozhodují nezajištění věřitelé a nepřijmou-li rozhodnutí, pak insolvenční soud (§ 402 odst. 5 a § 406 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb.; srov. také judikát VS Praha 4 VSPH 522/2015-B-37 ve věci KSHK 40 INS 10380/2013).
Tomuto závěru svědčí i v odůvodnění napadeného usnesení připomenutá argumentace uvedená v judikátu Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 35/2013. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelem připomínaný § 5 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., když další možná prodleva vyvolaná jeho tvrzením o možné vymahatelnosti jeho pohledávek za třetími osobami by naopak nevedla k rychlému uspokojení jeho věřitelů. Ústavní soud se nejen v této souvislosti domnívá, že stěžovatel spíše licituje s tím, co by při takovém či jiném postupu (např. insolvenční správkyně či Insolvenční společnosti, v.
o. s.) mohlo být pro něho a především z jeho úhlu pohledu vhodné. Konec konců již předem, tj. při podání návrhu na povolení oddlužení, musel být srozuměn s tím, že jeden ze dvou zákonem stanovených způsobů oddlužení nastoupí. Krajský soud v Plzni souzenou věc, a to především s ohledem na výše připomenutou právní úpravu a z ní vycházející koncepci oddlužení, náležitě právně posoudil.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Krajský soud věci věnoval náležitou pozornost, aplikoval adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnil.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. K návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Plzni Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu