Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka, ve věci ústavních stížností stěžovatele Daniela Rygera, zastoupeného Mgr. Michalem Beranem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, vedené pod sp. zn. I. ÚS 3555/17 a směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 80 Cm 61/2016-131 ze dne 6. 6. 2017, a vedené pod sp. zn. II. ÚS 2011/19 , směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 352/2017-213 ze dne 30. 1. 2018, o návrhu na spojení, takto: Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3555/17 a
II. ÚS 2011/19 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 3555/17
.
Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
Shora uvedenými ústavními stížnostmi se týž stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, která obě rozhodují o návrhu společnosti BESTORA ASSETS HOLDING LIMITED na nařízení předběžného opatření ukládajícího stěžovateli zdržet se právního jednání za společnost GWYNNETH s. r. o.
S ohledem na to, že se jedná o stížnosti téhož účastníka proti rozhodnutím vydaným v průběhu téhož soudního řízení, Ústavní soud podle shora uvedených zákonných ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení, které bude nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 3555/19
.
V souladu s rozvrhem práce pro rok 2019 č. Org 30/19 je soudcem zpravodajem v této věci David Uhlíř.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2019
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení městského ze dne 6. 6. 2017 č. j. 80 Cm 61/2016-131 je nepřípustná. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat osoba, jestliže mimo jiné tvrdí, že pravomocným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel k ochraně svého práva v podobě odpadnutí zásahu způsobeného nařízeným předběžným opatřením využil jiné zákonné prostředky, které vedly ke zrušení rozhodnutí, není naplněn předpoklad přípustnosti ústavní stížnosti, konkrétně pravomocné rozhodnutí. Ve vztahu k napadení usnesení vrchního soudu ze dne 30. 1. 2018 č. j. 7 Cmo 352/2017-213 byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
9. Z § 218 o. s. ř. vyplývají důvody odmítnutí odvolání, z § 104 ve spojení s § 211 o. s. ř. dále vyplývají důvody zastavení odvolacího řízení. Z uvedených ustanovení je zřejmé, že nemeritorní rozhodnutí o skončení odvolacího řízení jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
10. V nyní posuzované věci lze užít i závěry prezentované v dřívější rozhodovací praxi, na níž odkazuje sám stěžovatel. Ustálená praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004 sp. zn. 29 Odo 611/2002 nebo ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. 23 Cdo 1214/2014 a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 3973/14 a ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 3200/07 ) však postup odvolacího soudu, který odmítá odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření jako bezpředmětné s odůvodněním, že již nemohou nastoupit jeho účinky, považuje za respektující jak zákonnou právní úpravu, tak i princip spravedlivého procesu.
Možnost vydání akademického rozhodnutí o zrušení nařízeného předběžného opatření se např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2433/15 podává nikoliv jako obecné pravidlo, nýbrž jako specifický postup, kdy nařízením nebo naopak nenařízením předběžného opatření nastávají nezvratné následky (ve věci sp. zn. III. ÚS 2433/15 šlo o vedení porodu dítěte). V nyní posuzované věci však o nezvratné následky nešlo a stěžovateli se nabízely hned dva prostředky docílení nápravy. Vedle podání odvolání rovněž návrh soudu prvního stupně uložit navrhovateli složit doplatek jistoty.
Stěžovatel oba prostředky využil, přičemž účinky jednoho nastaly dříve a logicky znemožnily současné uplatnění prostředku druhého. V nyní posuzované věci navíc pro případné konstatování postupu nesouladného se zákonem stěžovatel nepotřebuje zrušující usnesení odvolacího soudu, neboť nenaplnění předpokladů nařízení předběžného opatření vyplývá již z usnesení městského ze dne 7. 9. 2017 č. j. 80 Cm 61/2016-207.
11. Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání ústavní stížnost proti usnesení městského soudu ze dne 6. 6. 2017 č. j. 80 Cm 61/2016-131 odmítnout jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a proti usnesení vrchního soudu ze dne 30. 1. 2018 č. j. 7 Cmo 352/2017-213 jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu