Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Slezská univerzita v Opavě, se sídlem Na Rybníčku 626/1, Opava, zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou MBA, LL.M., advokátem se sídlem nám. Republiky 1, Opava, o vyloučení soudce Davida Uhlíře z projednání a rozhodování, takto: Soudce David Uhlíř je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3559/16
.
1. Soudce David Uhlíř, soudce určený dle rozvrhu práce jako člen senátu rozhodujícího ve věci ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 3559/16 , navrhl přípisem ze dne 8. 11. 2016, aby byla posouzena jeho nestrannost při projednávání a rozhodování dotčené ústavní stížnosti a aby byl případně z jejího projednávání a rozhodování vyloučen. Důvod pro podání tohoto návrhu shledal ve skutečnosti, že se v minulosti veřejně vyjadřoval z pozice místopředsedy představenstva České advokátní komory k souladu ustanovení § 14b advokátního tarifu s ústavním pořádkem a kritizoval postup Ministerstva spravedlnosti při provádění novely advokátního tarifu vyhláškou č. 120/2014 Sb. a jeho názory byly publikovány v rozhovoru pro informační server epravo.cz a konfrontovány s názory náměstka ministryně spravedlnosti Roberta Pelikána. Proto soudce David Uhlíř ve svém podání uzavřel, že má obavu, že by mohlo dojít ke zpochybnění nestrannosti rozhodování Ústavního soudu.
2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu takto představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
3. Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek, subjektivního a objektivního. Subjektivní hledisko, které je stěžejní složkou nestrannosti soudce, je subjektivní psychickou kategorií vypovídající o osobním přesvědčení soudce v daném případě a jeho vnitřním psychickém vztahu k projednávané věci. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce však nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní hledisko považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, tedy hledisko objektivní, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec.
Zatímco subjektivní hledisko tedy zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)]. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci přitom může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat.
Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je proto třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to a) jaká je povaha tohoto vztahu a b) zda se jedná o vztah zjevně intenzivní [srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)].
4. Vzhledem k tomu, že soudce David Uhlíř poskytl pro informační server epravo.cz rozhovor, ve kterém vyjádřil jisté pochybnosti o ústavní konformitě nyní napadeného ustanovení advokátního tarifu, které bylo rovněž ve věci stěžovatele aplikováno, dospěl posuzující senát Ústavního soudu k závěru, že podmínka možné pochybnosti o nepodjatosti soudce Davida Uhlíře je v dané věci splněna.
5. Z těchto důvodů rozhodl II. senát Ústavního soudu o vyloučení soudce Davida Uhlíře z projednání a rozhodování ve věci tak, jak je výše uvedeno, neboť jsou naplněny předpoklady ustanovení § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu i podmínky stanovené shora citovanou judikaturou Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu
7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
9. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené rozhodnutí okresního soudu nemá.
10. Ústavní soud dále připomíná, že pokud by byly přiznány náklady podle představ stěžovatelky, jednalo by se o částku ve výši 9.075 Kč, respektive 8.591 Kč, neboť částka ve výši 484 Kč již byla vedlejším účastníkem uhrazena. Tuto částku lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, usnesení sp. zn. III. ÚS 748/07 ze dne 4. 4. 2007, nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61) aj.] opakovaně najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, v nichž se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, respektive do stanovení jejich hranice.
11. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněný závěr okresního soudu, podle něhož v projednávané věci byly splněny podmínky pro aplikaci § 14b advokátního tarifu, z ústavního hlediska zpochybňoval [srov. obdobně rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 251/15 a III. ÚS 1267/15 ]. Ústavní soud v této souvislosti také připomíná rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 952/15 , v němž jako obiter dictum poukázal na to, že si lze jen stěží představit, že by snad v aplikaci § 14b odst. 2 advokátního tarifu bylo možné spatřovat kvalifikovaný exces, jenž by "vytvářel prostor pro vyhovění ústavní stížnosti". Ústavní soud ostatně připomíná, že obdobně argumentoval i v řadě dalších srovnatelných věcí [srov. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1585/15 , II. ÚS 1149/15 , III. ÚS 1267/15 , III. ÚS 1417/15 ,
,
I. ÚS 1567/15 ,
,
III. ÚS 1784/15 ,
IV. ÚS 1788/15 a
I. ÚS 1832/15 ].
12. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí Okresního soudu v Opavě mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Stejně tak byl odmítnut i návrh na zrušení § 14b advokátního tarifu s ústavní stížností spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu