Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Foučka, zastoupeného Mgr. Matejem Lofajem, advokátem, sídlem Pernerova 697/35, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2022 č. j. 29 Cdo 1751/2022-285, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. února 2022 č. j. 4 Cmo 138/2021-211 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2021 č. j. 42 Cm 42/2019-55, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti GIENGER spol. s r. o., sídlem Kvítkovická 1633, Napajedla, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") směnečným platebním rozkazem ze dne 31. 5. 2019 č. j. 42 Cm 42/2019-15 uložil stěžovateli jako žalovanému zaplatit vedlejší účastnici jako žalobci směnečný peníz ve výši 129 080,95 Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 430 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 26 622,50 Kč.
4. Napadeným rozsudkem ze dne 1. 6. 2021 č. j. 42 Cm 42/2019-55 krajský soud ponechal směnečný platební rozkaz vůči stěžovateli v plném rozsahu v platnosti (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady námitkového řízení (výrok II.).
5. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
6. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti části výroku I. napadeného rozsudku, jíž vrchní soud potvrdil rozsudek krajského soudu ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku II. rozsudku vrchního soudu o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o.
s. ř."), jako objektivně nepřípustné, jelikož přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., vylučuje § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně výroku I. napadeného rozhodnutí v části týkající se věci samé) pak Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť stěžovatel Nejvyššímu soudu nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelem zpochybněné právní posouzení věci vrchním soudem co do výkladu § 175 o.
s. ř., a řešení otázky, zda v projednávané věci bylo možné při projednávání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu přihlížet k tvrzení stěžovatele (uplatněnému až v průběhu odvolacího řízení) o tom, že směnka (o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem) je neplatná, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Ani Nejvyšší soud neměl pochyb o tom, že v projednávané věci stěžovatel ve včasných námitkách neuvedl (poměřováno obsahem uplatněných námitek a jejich skutkovým vymezením) žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné usuzovat, že směnka je neplatná, případně, že stěžovatel není ze směnky zavázán.
7. Nejvyšší soud dále konstatoval, že námitkou, že a) vrchní soud přihlížel k vyjádření vedlejší účastnice k odvolání učiněnému po uplynutí lhůty stanovené ve výzvě krajského soudu, b) protokol o jednání před vrchním soudem nebyl účastníkům řízení platně doručen, c) zástupce vedlejší účastnice vystupoval v řízení na základě plné moci zkonvertované v rozporu se zákonem, d) vrchní soud nahrazoval (krajským soudem absentující) zdůvodnění neprovedení důkazů navržených stěžovatelem, e) prvopis směnky nebyl soudu vedlejší účastnicí řádně předložen, když fotokopie její zadní strany není ve spise, f) právní zástupce vedlejší účastnice navrhoval u soudu důkazy v její neprospěch, g) stěžovatel nebyl vrchním soudem řádně předvolán k jednání konanému dne 3.
2. 2022, h) vrchní soud uložil právnímu zástupci stěžovatele povinnost předložit listiny spojené s jinou fyzickou osobou a tyto listiny nijak nekonkretizoval, ch) vrchní soud nepřihlédl ke stěžovatelem (v odvolacím řízení) uplatněným skutečnostem a důkazům, i) vrchní soud hodnotil platnost plné moci právního zástupce vedlejší účastnice, aniž provedl důkaz touto listinou, j) soudy neposkytly stěžovateli poučení podle § 5, § 43 odst. 1 a § 118a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř., k) vedlejší účastnice "nesplňuje podmínku věcné legitimace", není tak oprávněna v řízení vystupovat jako účastník (§ 103 o.
s. ř.) a vymáhat nároky ze směnky, k čemuž měl vrchní soud přihlédnout bez zřetele k tomu, kdy taková námitka byla stěžovatelem uplatněna, l) rozhodnutí vrchního soudu je nepřezkoumatelné, neboť trpí vadou tzv. opomenutých důkazů, stěžovatel jednak vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. [viz námitka pod písm. g)], jednak poukazuje na údajné vady řízení. Se zřetelem k § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení [označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř.], ale ani tvrzené "jiné vady", které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. K namítané zmatečnostní vadě Nejvyšší soud poukázal na to, že k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost (nikoli dovolání).
8. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jeho ústavní stížnost má civilizační význam ve smyslu § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť jejím cílem je překonat "relikt minulosti" v podobě jednopohlavních senátů a zpevnit sekulární a svobodný charakter moderní republiky tím, že se v rozhodnutí či jeho odůvodnění vymezí proti protiústavním veřejným pronáboženským aktivitám soudců.
9. Stěžovatel především namítá protiústavnost senátu vrchního soudu a jeho aktivit, kdy soudkyně JUDr. Lenka Dopitová uložila stěžovateli a jeho zástupci povinnost vydat listiny spojené s její osobou (byť možná neúmyslně), fotografie soudkyně JUDr. Magdaleny Vinklerové je veřejně dostupná na stránkách "pravděpodobně" islámské Stanice (ekonomicky aktivního subjektu) s názvem "ve jménu Alláha" a soudkyně JUDr. Eustasie Rutarová se "pravděpodobně" osobně zúčastnila besedy s knězem v prokatolické TV NOE prosazující římskokatolický kult a římskokatolickou ideologii na území sekulární republiky do praxe. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že praxe "jednopohlavních senátů" je v rozporu s ideou prosazovanou v Evropské unii (rovnost lidí, rovnost pohlaví, rovnost mužů a žen, rovnost mužů, žen a osob po změně pohlaví, atd.), když podle čl. 21 Listiny základních práv Evropské unie se zakazuje jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví. Stěžovatel konstatuje, že čistě ženským složením senátu vrchního soudu, tj. absencí justičního reprezentanta mužského pohlaví v senátu vrchního soudu (případně také justičního reprezentanta v podobě osoby po změně pohlaví) došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu "realizovaných justicí", kde platí ústavně zaručená rovnost mužů a žen podle čl. 21 a čl. 23 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 8 a čl. 10 Smlouvy o fungování Evropské unie a čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatel dále tvrdí, že krajský soud ve svém rozsudku nezdůvodnil neprovedení důkazů jeho výslechem a výslechem Ing. Tomáše Stachovce. Tuto chybu nenapravil ani vrchní soud, když ani ten při jednání dne 3. 2 2022 neprovedl uvedené důkazy. Krajský soud dále stěžovatele v rozporu s § 5, § 43 odst. 1, § 118a odst. 1 a 4 o. s. ř., nepoučil, čímž zasáhl do jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a 38 Listiny. Stěžovatel dále namítá, že vrchní soud dne 12. 1. 2022 předvolal k jednání na 3. 2. 2022 pouze zástupce stěžovatele, samotného stěžovatele k jednání nikdy řádně nepředvolal a tuto povinnost účastníka řádně předvolat a vyrozumět o ústním jednání protiústavně přenesl na zástupce stěžovatele. Uvedeným postupem soudů došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále namítá, že vrchní soud v předvolání ze dne 12. 1. 2022 uložil stěžovateli a jeho zástupci povinnost předložit blíže nekonkretizovanou listinu spojenou osobně s JUDr. Lenkou Dopitovou, předsedkyní senátu. Vrchní soud dále zohlednil vyjádření zástupce vedlejší účastnice učiněné dávno po lhůtě k tomu stanovené výzvou krajského soudu, čímž porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na rovnost před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Rovněž krajský soud opakovaně vyzýval vedlejší účastnici k vyjádření, čímž protiústavně zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a zejména popřel rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Krajský soud neměl v návaznosti na pasivitu a ignorování výzvy krajského soudu vedlejší účastnici znovu vyzývat, ale měl bez dalšího postupovat tak, aby věc byla bez zbytečného odkladu rozhodnuta. Stěžovatel dále poukazuje na to, že námitka, že plná moc zástupce vedlejší účastnice byla zkonvertovaná v rozporu se zákonem č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, je námitkou procesní povahy, přičemž takovou námitku může stěžovatel uplatnit kdykoliv, neboť nejde o námitku proti směnečnému platebnímu rozkazu podle § 175 odst. 1 o. s. ř., kde platí koncentrace řízení.
11. Stěžovatel rovněž namítá nepřiměřenou délku řízení vedeného v této věci u krajského soudu. Stěžovatel dále uvádí, že u krajského soudu podal dne 17. 6. 2022 žalobu na obnovu řízení, přičemž ke dni podání této stížnosti (27. 12. 2022), krajský soud po uplynutí doby delší než šest měsíců ve věci neučinil žádný úkon. I tato skutečnost podle stěžovatele znamená porušení jeho ústavně zaručeného práva na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
12. Stěžovatel konečně uvádí, že Nejvyšší soud rezignoval na řádné posouzení jeho dovolání, když uzavřel, že stěžovatel žádnou relevantní právní otázku nepředložil, a ve vztahu ke zbytku námitek odkázal na žalobu pro zmatečnost. Nejvyšší soud tak postupoval čistě formalisticky, čímž se dopustil nepřípustného přepjatého právního formalismu. Nejvyšší soud tímto postupem porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
13. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu a rozsudku vrchního soudu tomu tak není.
14. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
15. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03 , ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10 , ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
16. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zakotvuje jako procesní opravný prostředek žalobu pro zmatečnost (§ 229 a násl. o. s. ř.). Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo.
17. Podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Podle § 229 odst. 3 věty první o. s. ř., pak může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
18. Právě takové námitky stěžovatel uplatňuje v podané ústavní stížnosti (v této souvislosti Ústavní soud pro úplnost poukazuje na to, že rovněž Nejvyšší soud zaznamenal, že stěžovatel ve svém dovolání uplatnil mimo jiné i zmatečnostní vady řízení, kterými se ovšem za dané procesní situace nemohl zabývat, viz sub 7). Z podané ústavní stížnosti však nevyplývá (Ústavní soud tuto skutečnost ověřil z databáze Infosoud.cz), že by stěžovatel v předmětné věci žalobu pro zmatečnost proti rozsudku vrchního soudu podal, natož pak, že by tento mimořádný opravný prostředek vyčerpal, tj. dosáhl, aby o něm (a o navazujících opravných prostředcích) bylo vydáno rozhodnutí (viz § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Podle Ústavního soudu žaloba pro zmatečnost přitom patří mezi opravné prostředky, které je stěžovatel povinen před podáním ústavní stížnosti využít [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839)], neboť jde o procesní prostředek, který stěžovatel má, resp. měl, v daném případě k ochraně svých práv k dispozici [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1336/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 489/20 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná)].
19. Jde-li o základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, které považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy (např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 , N 33/64 SbNU 349). Podle § 174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, zato, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti podle § 164 cit. zákona.
20. Měl-li tedy stěžovatel v průběhu řízení zato, že dochází k průtahům, měl k dispozici procesní prostředek k odstranění průtahů v řízení před obecnými soudy, a to návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích. Z obsahu ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel výše uvedeného postupu podle § 174a zákona o soudech a soudcích před podáním ústavní stížnosti využil (a brojil proti tomu ústavní stížností). Především je ale třeba uvést, že s účinností od 1. 3. 2009 byla zákonem č. 41/2009 Sb., do právního řádu zakotvena možnost domáhat se náhrady škody pro nesprávný úřední postup spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Stěžovatel přitom netvrdí, že by před podáním ústavní stížnosti využil alespoň tohoto zákonného prostředku nápravy. Z obou důvodů je s ohledem na výše vyložený princip subsidiarity ústavní stížnosti námitka průtahů v řízení nepřípustná. Ústavní soud jen pro úplnost podotýká, že ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, není důvodem pro zrušení vydaných rozhodnutí [viz nález ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/04 (N 143/38 SbNU 117); nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 70/97 (N 96/08 SbNU 375) ad.].
21. Z uvedených důvodů je ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku vrchního soudu podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
22. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ve vztahu k tomuto rozhodnutí byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti rozhodnutí Nejvyššího soudu není opravný prostředek přípustný.
23. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
24. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
25. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že ve vztahu k nákladovým výrokům rozsudku vrchního soudu je dovolání objektivně nepřípustné s odkazem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a ve zbývajícím rozsahu, ohledně výroku I. napadeného rozhodnutí v části týkající se věci samé, není dovolání přípustné, neboť stěžovatel Nejvyššímu soudu nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí přesvědčivým způsobem vyložil, že napadené rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dále Nejvyšší soud podrobně vyložil, že způsobilým dovolacím důvodem nejsou ani stěžovatelem namítané zmatečnostní vady řízení, ale ani tvrzené "jiné vady", které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání.
26. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
27. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku krajského soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
28. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu