21 Cdo 1336/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zbyňka Poledny v
exekuční věci oprávněného M. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem
se sídlem v Brně, Špitálka č. 434/23b, proti povinným 1) Mgr. M. M., zastoupené
JUDr. Radanou Schreiberovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hlinky č. 142a/57, 2)
ORTOMEDIC, s.r.o. v likvidaci se sídlem v Brně, Hraničky č. 11, IČO 60701587,
pro 3.098.000,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané povinnou 1)
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2012 č. j. 26 Co
596/2011-130, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 Co 596/2011, o
dovolání oprávněného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. ledna
2013 č. j. 1 Co 348/2012-234, takto:
Usnesení vrchního soudu se mění tak, že se usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 2. října 2012 č. j. 26 Co 596/2011-204
a) ve výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost potvrzuje,
b) ve výrocích o náhradě nákladů řízení mění tak, že se o ní nerozhoduje.
Na návrh obchodní společnosti PECUNIA Credit, s.r.o. se sídlem v Olomouci,
Uhelná č. 25, IČO 27791220, Okresní soud Brno - venkov usnesením ze dne 3. 2.
2011 č. j. 22 EXE 3174/2010-21, opraveným usnesením ze dne 13.9.2011 č.j. 22
EXE 3174/2010-109, nařídil podle "vykonatelného rozhodčího nálezu, vydaného
rozhodcem ad hoc JUDr. Janem Rytířem v Olomouci sp. zn. 0025/2010/Ry ze dne
24.9.2010" k uspokojení pohledávky ve výši 1.549.000,- Kč se "smluvní pokutou",
kterou vyčíslil, nákladů předcházejícího řízení ve výši 112.755,- Kč a "nákladů
exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny", exekuci na majetek povinné 1)
a podle "vykonatelného rozhodčího nálezu, vydaného rozhodcem ad hoc JUDr. Janem
Rytířem v Olomouci sp. zn. 0025/2010/Ry ze dne 24.9.2010" k uspokojení
pohledávky ve výši 1.549.000,- Kč se "smluvní pokutou", kterou vyčíslil,
nákladů předcházejícího řízení ve výši 112.755,- Kč a "nákladů exekuce, které
budou v průběhu řízení stanoveny", exekuci na majetek povinného 2), a
provedením této exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Ing. Josefa Cingroše.
Poté, co soudní exekutor Mgr. Ing. Josef Cingroš usnesením ze dne 5. 5. 2011 č.
j. 009 EX 2655/10-50 připustil, aby "z řízení vystoupila" obchodní společnosti
PECUNIA Credit, s.r.o. se sídlem v Olomouci, Uhelná č. 25, IČO 27791220, a aby
na její místo "nastoupil" oprávněný jako "nabyvatel pohledávky jejím
postoupením", Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4.4.2012 č.j. 26 Co
596/2011-130 odmítl odvolání povinné 1) podané proti usnesení okresního soudu.
Dospěl k závěru, že odvolání neobsahovalo "skutečnosti rozhodné pro nařízení
exekuce" a že proto nebyly "dány podmínky, aby k podanému odvolání byla
přezkoumána věcná správnost napadeného usnesení" okresního soudu. Krajský soud
odvolání povinné 1) odmítl "podle ustanovení § 44 odst.10 exekučního řádu",
když "o těchto následcích pro případ, že odvolání nebude obsahovat skutečnosti
rozhodné pro nařízení exekuce, byla povinná řádně poučena v usnesení okresního
soudu, kterým byla exekuce nařízena".
Proti tomuto usnesení krajského soudu podala povinná 1) dne 10.7.2012 u
Krajského soudu v Brně žalobu pro zmatečnost. Namítá, že v odvolání proti
usnesení okresního soudu uvedla "skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce",
neboť "zpochybnila existenci exekučního titulu", když "namítala absolutní
neplatnost rozhodčí doložky, na základě které byl vydán exekuční titul", a když
dovozovala nedostatek pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, na základě
kterého byla nařízena exekuce. Povinná 1) nesouhlasí ani s tím, jak krajský
soud právně posoudil její námitku o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, a
navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2.10.2012 č.j. 26 Co 596/2011-204 žalobu
pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že povinná 1) je povinna zaplatit oprávněnému
na náhradě nákladů řízení 5.300,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Krejčího a
že "ve vztahu mezi povinným 2) a ostatními účastníky nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení". Soud prvního stupně poukázal na "bod XI.
stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005" a dospěl k závěru, že proti
napadenému usnesení krajského soudu není žaloba pro zmatečnost podaná podle
ustanovení § 229 odst.4 občanského soudního řádu přípustná a že proto musela
být bez nařízení jednání podle ustanovení § 235e odst.1 občanského soudního
řádu zamítnuta.
K odvolání povinné 1) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 1. 2013 č. j.
1 Co 348/2012-234 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se napadené
usnesení krajského soudu zrušuje. Odvolací soud zdůraznil, že účelem ustanovení
§ 229 odst. 4 občanského soudního řádu je "možnost přezkumu rozhodnutí
odvolacího soudu o otázce, kterou se soud prvního stupně nezabýval", a že
"důvodem podání žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst.4 občanského
soudního řádu je skutečnost, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo odmítnuto
odvolání nebo zastaveno odvolací řízení, ač k tomu nebyly dány zákonné důvody",
uvedl, že si je "vědom závěrů vyjádřených ve stanovisku Nejvyššího soudu Cpjn
200/2005", přihlédl k názorům uvedeným v nálezech Ústavního soudu ze dne
2.5.2012 sp. zn. IV ÚS 3383/11 a ze dne 17.1.2012 sp. zn. I ÚS 871/11 a k
právnímu názoru, který o vztahu "exekučního řízení a rozhodčí smlouvy" vyslovil
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21.2.2012 sp. zn. 20 Cdo 851/2010, a dospěl k
závěru, že "v souladu s jednoznačným a doslovným zněním ustanovení § 229 odst.4
občanského soudního řádu a při respektování aktuální judikatury Nejvyššího
soudu a Ústavního soudu je zřejmé, že žalobou pro zmatečnost napadla povinná 1)
pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto její odvolání proti
usnesení o nařízení exekuce, aniž by se odvolací soud ve stádiu nařízení
exekuce zabýval (mimo jiné) tím, zda rozhodnutí, jehož nucené vymožení se
navrhuje, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc", a že proto je žaloba
pro zmatečnost podaná proti usnesení krajského soudu přípustná a důvodná, když
opačný názor byl "judikaturou překonán a nelze ho při posouzení věci
upřednostnit před doslovným zněním zákona". K názoru, že "usnesení odvolacího
soudu o odmítnutí odvolání z důvodu neuvedení skutečností rozhodných pro
nařízení exekuce" se pokládá z hlediska přípustnosti mimořádných opravných
prostředků "za usnesení, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno",
odvolací soud poznamenal, že žalobou pro zmatečnost napadené usnesení krajského
soudu "obsahuje nesprávné poučení o nepřípustnosti dovolání".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. Namítl v první
řadě, že povinná 1) neuvedla v odvolání proti usnesení okresního soudu o
nařízení exekuce "žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce" a že proto
krajský soud její odvolání odmítl v souladu se zákonem. Právní názor odvolacího
soudu oprávněný považuje za "nepřípustný zásah do právní jistoty účastníků
řízení" a ve svých důsledcích činí "zbytečným" institut "návrhu na zrušení
rozhodčího nálezu soudem podle ustanovení § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb.
(ve znění pozdějších předpisů)"; nevyužila-li povinná 1) možnost podat návrh na
zrušení rozhodčího nálezu, nelze "tuto neaktivitu přičítat oprávněnému k tíži".
Oprávněný dále poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a
právní názor vyjádřený ve "stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005"
nepovažuje za překonaný. Oprávněný spatřuje přípustnost dovolání v naplnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. a navrhl, aby dovolací soud
změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se usnesení soudu prvního stupně
potvrzuje.
Povinná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání oprávněného odmítl. Poté, co
vylíčila dosavadní průběh řízení, povinná 1) uvedla, že dovolání oprávněného je
nepřípustné; není "nikde stanoveno", že by se "neúspěšná strana" musela proti
rozhodčímu nálezu bránit prostřednictvím návrhu na jeho zrušení soudem, přičemž
soud má v exekučním řízení "povinnost přezkoumat otázku nedostatku pravomoci
rozhodce i bez námitky účastníka".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolací
řízení skončeno, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je přípustné podle ustanovení §
237 o.s.ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení právní
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, přezkoumal usnesení odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobu pro zmatečnost, kterou podala proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 4.4.2012 č.j. 26 Co 596/2011-130 povinná 1) u soudu dne 10.7.2012, je třeba
i v současné době - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 6 zákona č. 404/2012
Sb. - projednat a rozhodnout podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2012 (dále jen "OSŘ").
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží -
jak správně uvedl též odvolací soud - k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná
rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení
základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými
vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností),
jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková
pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou
věcně správná.
Žaloba pro zmatečnost nespočívá na zásadě universality, která by umožňovala, že
by ji bylo možné podat proti kterémukoliv pravomocnému rozhodnutí soudu a z
jakéhokoliv důvodu. V exekučních věcech (a o takovou věc jde i v posuzovaném
případě) je žaloba pro zmatečnost přípustná pouze z důvodu uvedeného v
ustanovení § 229 odst.4 OSŘ (srov. § 52 exekučního řádu a § 254 odst.2 OSŘ)
Podle ustanovení § 229 odst. 4 OSŘ žalobou pro zmatečnost účastník může
napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání
nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 OSŘ
jsou pravomocná usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení
odvolacího řízení a jejím důvodem je skutkově nebo právně chybný (v rozporu se
zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací
řízení muselo být zastaveno; v řízení o žalobě pro zmatečnost soud proto
posuzuje správnost závěrů odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o
zastavení odvolacího řízení; žaloba není důvodná jen tehdy, jsou-li tyto závěry
po skutkové a právní stránce v souladu se zákonem (srov. též právní názor
uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.5.2006 sp. zn. 29 Odo 783/2005,
které bylo uveřejněno pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Podle ustanovení § 44 odst.7 věty první exekučního řádu (a nikoliv podle
ustanovení § 44 odst.10 exekučního řádu, jak chybně uvedl krajský soud v
usnesení ze dne 4.4.2012 č. j. 26 Co 596/2011-130, které tuto otázku upravovalo
v době do 31.10.2009) je proti usnesení o nařízení exekuce přípustné odvolání,
v němž nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení
exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Podle
ustanovení § 44 odst.7 věty druhé exekučního řádu neobsahuje-li odvolání
skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti,
soud usnesením odvolání odmítne.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [srov. zejména bod XI.
Stanoviska Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, ze dne 15.2.2006 sp. zn. Cpjn 200/2005, které bylo
uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006] má
usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání povinného proti usnesení o
nařízení exekuce, které neobsahovalo skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,
povahu rozhodnutí ve věci samé; proti tomuto usnesení odvolacího soudu lze
podat dovolání, jsou-li splněny předpoklady jeho přípustnosti uvedené v
ustanovení § 238a odst.1 písm.c) OSŘ (podle právní úpravy dovolání účinné do
31.12.2012), a ustanovení § 229 odst.4 OSŘ se v tomto případě neuplatní.
Naproti tomu usnesení o odmítnutí odvolání povinného proti usnesení o nařízení
exekuce, které neobsahovalo žádné skutečnosti, má jen procesní povahu; je proti
němu přípustná žaloba pro zmatečnost podaná podle ustanovení § 229 odst.4 OSŘ.
Na uvedeném právním názoru, který dosud nebyl judikatorně překonán a jehož
správnosti se nedotýkají ani argumenty odvolacího soudu (mimo jiné zjevně
přehlížející možnosti obrany povinného cestou návrhu na zastavení exekuce v
situaci odvolacím soudem uvažované), nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
Opačný závěr nelze důvodně dovozovat ani z toho, že (případně) odvolací soud v
usnesení o odmítnutí odvolání proti usnesení o nařízení exekuce poskytl
účastníkům nesprávné poučení o tom, že proti němu není přípustné dovolání.
Uvedené pochybení má totiž - jak vyplývá z ustanovení § 240 odst.3 OSŘ - za
následek jen to, že dovolání proti rozhodnutí lze podat ve lhůtě čtyř měsíců od
doručení, a na přípustnost žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst.4
OSŘ nemá žádný vliv.
V projednávané věci je nepochybné, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
4.4.2012 č.j. 26 Co 596/2011-130 bylo odmítnuto odvolání povinné 1) proti
usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 3.2.2011 č.j. 22 EXE
3174/2010-21, opravenému usnesením ze dne 13.9.2011 č.j. 22 EXE 3174/2010-109,
z důvodu, že neobsahovalo skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Žaloba pro
zmatečnost proti takovému usnesení odvolacího soudu proto nemůže být podle
ustanovení § 229 odst.4 OSŘ přípustná.
Uvedené samozřejmě nelze v projednávané exekuční věci chápat tak, že by v ní
nemohla mít význam okolnost, zda rozhodce "ad hoc" JUDr. Jan Rytíř (případně)
neměl podle zákona č. 216/1994 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) pravomoc k
vydání rozhodčího nálezu ze dne 24.9.2010 sp. zn. 0025/2010/Ry. Vyjde-li v
exekučním řízení najevo, že tu taková pravomoc nebyla dána, musí být exekuce v
každém jejím stádiu i bez návrhu - jak správně upozorňuje povinná 1) - pro
nepřípustnost zastavena podle ustanovení § 268 odst.1 písm. h) občanského
soudního řádu a podle ustanovení § 55 exekučního řádu (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.7.2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012,
které bylo uveřejněno pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2013).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože
dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o žalobě pro zmatečnost
rozhodnout, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243d písm.b) o.s.ř. změnil
napadené usnesení tak, že usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí
žaloby pro zmatečnost potvrdil. Vzhledem k tomu, že o (případných) nákladech
vzniklých oprávněnému (rovněž) v řízení o (řádných nebo mimořádných) opravných
prostředcích rozhoduje soudní exekutor (§ 87 a násl. exekučního řádu), bylo
usnesení soudu prvního stupně současně změněno ve výrocích o náhradě nákladů
řízení tak, že se o této náhradě nerozhoduje. Z týchž důvodů neobsahuje ani
usnesení dovolacího soudu výrok o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu