Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Daníčka, zastoupeného advokátem JUDr. Antonínem Šmídkem, sídlem Pavlovická 366/7, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2025 č. j. 33 Cdo 3220/2024-137, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. července 2024 č. j. 23 Co 100/2024-111 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. února 2024 č. j. 7 C 270/2023-75, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Radima Hložka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel (kupující podnikatel) uzavřel smlouvu o koupi vozidla s autobazarem. Ve smlouvě se zavázal provést zápis změny majitele vozidla v registru vozidel. Poté, co došlo k předání vozidla a zaplacení kupní ceny, odstoupil stěžovatel od smlouvy, protože věc měla právní vadu. Touto vadou měl být chybějící dokument, který stěžovatel nespecifikoval, prodávajícímu ani nepředal podklady pro přezkoumání vady. Stěžovatel na prodávajícího podal žalobu, kterou se domáhal vrácení kupní ceny z důvodu platného odstoupení od smlouvy.
Okresní soud v Mladé Boleslavi žalobu zamítl jako nedůvodnou, protože stěžovatel nesplnil svou smluvní povinnost zajistit zápis změny majitele vozidla v registru vozidel. Stěžovatel podle okresního soudu neprokázal, že by to nebylo možné, a nepodal jedinou řádnou žádost - žalovaný (prodávající) tedy neporušil smlouvu, natož podstatně (napadený rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 2. 2024 č. j. 7 C 270/2023-75). Stěžovatel se proti rozhodnutí odvolal a Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu potvrdil (napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9.
7. 2024 č. j. 23 Co 100/2024-111). Stěžovatel proti rozsudku podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné (napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2025 č. j. 33 Cdo 3220/2024).
2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem soudů byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
3. Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
4. Zjevně neopodstatněná je ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2025 č. j. 33 Cdo 3220/2024).
5. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.
6. Námitky stěžovatele se pohybují zcela na úrovni podústavního práva. Zejména však stěžovatel po celou dobu řízení před obecnými soudy (včetně Nejvyššího soudu) a také v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Ústavní soud přitom přezkoumává pouze ústavnost napadených rozhodnutí.
7. Závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání neporušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Argumentace v ústavní stížnosti se zcela míjí s odůvodněním unesení Nejvyššího soudu - ten dovolání odmítl, protože mělo vady. Stěžovatel totiž ve svém dovolání nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání (dle § 237 občanského soudního řádu), což je nutnou podmínkou přípustnosti dovolání (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16). Ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je tedy zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností v rozsahu, ve kterém napadá rozhodnutí krajského a okresního soudu. Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V citovaném stanovisku pléna Ústavní soud uvedl: "Požadavek vyčerpat procesní prostředek tedy není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což u dovolání v první řadě předpokládá, aby obsahovalo řádnou argumentaci o své přípustnosti." Stěžovatel procesní prostředek (dovolání) nevyčerpal, protože řádně nevymezil přípustnost dovolání. Ústavní stížnost je tedy nepřípustná v rozsahu, ve kterém napadá rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2024 č. j. 23 Co 100/2024-111 a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 2. 2024 č. j. 7 C 270/2023-75.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustný podle § 75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu