USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce Michala Daníčka, se sídlem v Pulečném 116, identifikační číslo osoby 76376389, zastoupeného JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Pavlovická 366/7, proti žalovanému Radimu Hložkovi, se sídlem v Březnu 315, identifikační číslo osoby 73592200, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Sedláčkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 2581/67, o 237 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 270/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2024, č. j. 23 Co 100/2024-111,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 567,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Vojtěcha Sedláčka, LL.M.
Rozsudkem ze dne 9. 7. 2024, č. j. 23 Co 100/2024-111, Krajský soud v Praze („odvolací soud“) potvrdil rozsudek ze dne 20. 2. 2024, č. j. 7 C 270/2023-75, kterým Okresní soud v Mladé Boleslavi („soud prvního stupně“) zamítl žalobu o zaplacení částky 237 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Žalobce (kupující podnikatel) a žalovaný (provozující autobazar) uzavřeli 10.
6. 2023 kupní smlouvu o prodeji vozidla za 237 000 Kč, v níž si ujednali, že zápis změny majitele vozu v registru vozidel zajistí kupující. Žalovaný předal žalobci s vozidlem i doklady. Dne 14. 6. 2023 žalobce od smlouvy odstoupil pro hrubé porušení kupní smlouvy žalovaným spočívající v zatajení informací a právních vad, když vozidlo nelze zapsat do registru vozidel z důvodu blíže neurčeného chybějícího dokumentu. Žalovaný zasílal žalobci opakovaně výpis z technických údajů vozidla z 15. 6. 2023 vystavený pověřenou STK, žalobce si však výpis nepřevzal a odmítl další součinnost při registraci vozidla.
Účastníky sepsanou žádost o schválení technické způsobilosti vozidla žalobce nepodal. Dne 7. 2. 2024 byla odmítnuta jeho žádost o zápis změny vlastníka vozidla z důvodu chybně vyplněného IČO žalovaného.
Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce odstoupil od smlouvy neoprávněně, neboť neprokázal, že vozidlo v okamžiku prodeje trpělo faktickou nebo právní vadou umožňující od smlouvy odstoupit. Ze smlouvy vyplynulo, že s vozidlem budou předány vyjmenované doklady, z čehož mohl žalobce poznat, že se jedná o vozidlo dovezené z Rakouska nezapsané v registru vozidel v České republice. Ujednali-li si účastníci, že zápis změny majitele vozidla v registru vozidel zajistí kupující, měl zajistit i zápis vozidla do registru, přičemž v řízení neprokázal, že by zápis nebyl možný a vzniklo mu oprávnění od smlouvy odstoupit.
Žalovaný by byl k tomu povinen, jen kdyby si to účastníci ve smlouvě ujednali. Pokud by chybějícím dokladem byl výpis z technického stavu vozidla, jednalo by se o vadu odstranitelnou, kterou žalovaný odstranil (aniž by tato vada byla vytknuta). Skutečnost, že žalovaný neupozornil žalobce na nutnost podání dvou žádostí (o zápis vozidla do registru vozidel a o zápis vlastníka do registru vozidel), není porušením povinnosti podle § 2094 odst. 1 a § 2095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), a smlouva byla uzavřena mezi podnikateli. V odvolacím řízení novým (tudíž nepřípustným) tvrzením žalobce, že vozidlo nebylo schváleno pro užití na území České republiky, se odvolací soud nezabýval, neboť nebylo uplatněno v řízení před soudem prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce a navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytýká odvolacímu soudu, že převzal „bez dalšího“ právní názor soudu nalézacího. Na přípustnost dovolání usuzuje z toho, že odvolací soud nesprávně právně posoudil obsah článku 4 smlouvy, podmínky správního řízení pro „přihlášení vozidla z dovozu z členské země EU“ (bez štítku evropské homologace, bez údaje o národním schválení ze země původu - Rakousko, bez schválené technické způsobilosti a bez ztotožnění na technické kontrole), i odstoupení od kupní smlouvy.
Upozorňuje na rozdíl ve způsobu registrace dovezeného vozidla se štítkem o evropské homologaci s platnou technickou prohlídkou a bez nich (jako v daném případě, kdy řešením by bylo správní řízení ukončené vydáním osvědčení o schválení technické způsobilosti typu vozidla). Rozporuje závěr soudu, že se žalobce ke správnímu řízení o takovém osvědčení v kupní smlouvě zavázal, neboť tak měl učinit prodávající. Uvádí, že má potvrzeno, že na území České republiky za současných podmínek nelze předmět prodeje štítkem o evropské homologaci opatřit, na což nebyl ve smlouvě upozorněn.
Vystavením převozní značky s platností 10 dní žalovaný umocnil jeho ujištění, že vozidlo není zatíženo žádnou vadou. Chybějící dokument v odstoupení od smlouvy zřetelně označil a od smlouvy důvodně odstoupil, neboť ho žalovaný uvedl obsahem kupní smlouvy v omyl. Vytýká odvolacímu soudu, že provedeným důkazům přisoudil odlišný význam, nedoplnil dokazování o navržený
důkaz výslechem svědkyně a neposkytl mu lhůtu k navržení dalších důkazů. Dokazování tak považuje za neúplné. Žalovaný navrhl dovolání odmítnout. Nejvyšší soud dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě
jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27.
5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání. Žalobce řádně nevymezil přípustnost dovolání, neboť nejenže neartikuluje jednoznačně žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, kterou měl odvolací soud podle něj vyřešit nesprávně, ale žádným způsobem ji nekonfrontuje s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Dovolání, které neobsahuje vymezení dovolacího důvodu a splnění předpokladů jeho přípustnosti, tak trpí vadami, které nebyly včas (ve lhůtě podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) odstraněny. Jen pro úplnost lze dodat, že námitky žalobce uvedené v dovolání směřují do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a převzatého soudem odvolacím. Dovolatel navíc vychází z vlastní skutkové verze, která nebyla soudy obou stupňů zjištěna (např. tvrzená skutečnost, že vozidlo nelze opatřit na území České republiky štítkem o evropské homologaci), a napadá hodnocení důkazů soudem.
V dovolání přitom nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Uvedenou námitkou by se tudíž bylo možno zabývat pouze jako vadou řízení podle § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř. Pokud pak dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). To se týká i námitek o neprovedení navrženého důkazu či neposkytnutí lhůty k navržení dalších důkazů.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn [§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 17. 9. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu