Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., t. č. ve Vazební věznici a ÚPVZD Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2022 č. j. 4 To 48/2022-4096 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2022 č. j. 43 T 1/2022-4088, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se spolu s návrhem na vydání předběžného opatření odmítá.
1. Předmětem přezkumu Ústavního soudu je důvodnost uvalení vazby a délka trestního řízení. Stěžovatel zejména namítá, že v důsledku neefektivně nařizovaných hlavních líčení dochází k průtahům v trestním řízení, což se promítá do délky trvání vazby, jež je navíc neodůvodněná. Tím dochází k zásahům do práva stěžovatele na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se proto domáhá vydání předběžného opatření dle § 80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ukládajícího Krajskému soudu v Brně, aby nepokračoval v jeho vazebním stíhání. Zároveň stěžovatel požaduje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále také "Ústava") a § 72 zákona o Ústavním soudu.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2021 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 26. 4. 2021 bylo rozhodnuto, že u stěžovatele pominul důvod vazby dle § 67 písm. b) trestního řádu.
3. Dne 26. 1. 2022 byla na stěžovatele podána obžaloba pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a přečin výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 trestního zákoníku. Obžalovaných s ním bylo dalších deset osob.
4. Krajský soud v Brně (dále také "krajský soud") dne 8. 2. 2022 zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Stejně tak dne 13. 4. 2022 zamítl jeho další žádost o propuštění a stěžovatel byl dle § 72 odst. 1 a 3 trestního řádu ponechán ve vazbě. Vrchní soud v Olomouci (dále také "vrchní soud") dne 23. 6. 2022 zamítl jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí. U krajského soudu se mezi tím konala hlavní líčení ve dnech 12. 4. až 14. 4. 2022, 23. až 24. 5. 2022 a 22. 11. 2022. Další jednání je nařízeno na 7. 2. až 9. 2. 2023.
5. Napadeným usnesením krajský soud rozhodl, že se nepřijímá písemný slib stěžovatele, zamítá se jeho žádost o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a zárukou důvěryhodné osoby, zamítá se rovněž jeho návrh na nahrazení vazby zákazem vycestování do zahraničí. Krajský soud současně rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Předeslal, že stěžovateli hrozí trest odnětí svobody ve výměře od 8 do 12 let. Stěžovatel v minulosti často střídal místa pobytu a zdržoval se v zahraničí, jeho způsob života nedával záruku vazby na jedno stálé bydliště. Obavy, že stěžovatel bude pokračovat v trestné činnosti, odůvodnil soud tím, že pro něj byla zdrojem lukrativních příjmů, dopouštěl se jí dlouhodobě a několikrát v minulosti již byl trestán.
6. Vrchní soud napadeným usnesením zamítl podanou stížnost. Shledal, že u stěžovatele i nadále přetrvávají důvody vazby útěkové i předstižené. Zohlednil přitom doktrínu tzv. zesílených důvodů vazby ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nedůvodné průtahy v konání hlavního líčení, což se promítá i do délky jeho vazby trvající 23 měsíců. Upozorňuje, že hlavní líčení nařízeno na září 2022 bylo odvoláno, v listopadu 2022 se konalo pouze jeden den a bylo odročeno až na 7. 2. 2023. Stěžovatel shrnuje, že za dobu skoro jednoho roku se tak konalo pouze pět jednání hlavního líčení, pro což nejsou zásadní objektivní důvody. On sám rovněž nezavdal příčinu k odročení jednání. Jeho propuštění na svobodu by nijak nenarušilo průběh a dokončení hlavního líčení. Dále stěžovatel upozorňuje, že ve světle dokazování neobstojí kvalifikovaná skutková podstata trestného činu dle § 283 trestního zákoníku, tudíž není dána hrozba vysokého trestu, odůvodňující rozhodnutí o dalším trvání vazby. Navíc ani samotná hrozba vysokého trestu nezakládá důvod útěkové vazby. Proti důvodu vazby předstižné stěžovatel argumentuje možností podílet se na fungující podnikatelské aktivitě a odmítá, že by se živil prodejem drog.
8. Ústavní soud nejdříve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Stěžovatel formuluje dvě hlavní výtky vůči rozhodnutím a postupu obecných soudů. Jednak zpochybňuje důvody pro ponechání své osoby ve vazbě, dále poukazuje na délku trestního řízení. Dle judikatury Ústavního soudu představuje vazba zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i o další vývoj řízení (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3301/19 ze dne 14. 11. 2019).
10. Ústavní soud dále opakovaně judikuje, že opatření týkající se omezení osobní svobody mají být uložená pouze tehdy, není-li možná jiná alternativa, a že při rozhodování o nich se má postupovat zdrženlivě, restriktivně a maximálně šetrně k právům obviněných (např. nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001). Ústavní soud se vyjadřoval i k důvodům pro uvalení útěkové a předstižné vazby. Taková rozhodnutí musejí být vždy založena jednáním obviněného nebo dalšími konkrétními skutečnostmi.
11. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatněnými námitkami zpochybňuje důvodnost rozhodnutí o vzetí jeho osoby do vazby a Ústavní soud žádá, aby napadená rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. K takovému zásahu Ústavního soudu však není důvod, neboť obecné soudy srozumitelně a náležitě vysvětlily, proč shledaly vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) i c) trestního řádu nezbytným, přičemž své závěry založily na konkrétních skutečnostech.
12. Jde-li o důvod vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu, obecné soudy nevycházely jen z hrozby uložení vysokého trestu, což samo o sobě jako důvod pro prodloužení vazby nepostačuje. Zohlednily i další okolnosti, jako bylo dřívější střídání místa pobytu stěžovatele či jeho časté zdržování se v zahraničí. Jak Ústavní soud v minulosti judikoval, s rostoucí výměrou trestu roste i obecná motivace potenciálně odsouzeného vyhnout se výkonu daného trestu, vedle níž postačí i takové další okolnosti, které by při ohrožení nižší výměrou nepostačovaly (např. nález sp. zn. II. ÚS 1959/22 ze dne 20. 9. 2022).
13. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že nebyly dány důvody předstižné vazby. Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, že vedle závažnosti a intenzity trestné činnosti stěžovatele zohlednily také jeho dřívější vícečetnou trestnou činnost, dlouhodobost trestné činnosti, jíž se měl dopouštět, a lukrativnost příjmů z ní plynoucích.
14. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za souladná s čl. 8 Listiny. O vazbě rozhodovaly příslušné orgány na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. K porušení práva na osobní svobodu nemůže dojít jen tím, že daný orgán vyhodnotí okolnosti tak, že na stěžovatele vazbu skutečně uvalí či rozhodne o jeho ponechání ve vazbě. Žádný, natož extrémní rozpor s požadavky plynoucími z ústavního pořádku Ústavní soud v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal.
15. Co se týče námitek stěžovatele vůči frekvenci nařizování hlavního líčení, je nutno připustit, že prima facie budí zdání průtahů. Vrchní soud v napadeném usnesení uvádí, že k odročení v září 2022 docházelo z důvodu indispozice předsedy senátu. Rovněž je v této souvislosti nutno přihlédnout ke složitosti věci s velkým počtem obžalovaných osob. Nicméně ani takovéto objektivní důvody nemohou jít k tíži vazebně stíhaného stěžovatele, který se účastnil v období od června 2022 do ledna 2023 hlavního líčení v jednom jednacím dni. Stát má totiž povinnost upořádat soudní systém takovým způsobem, aby soudy mohly plnit požadavek na přiměřenost délky soudního řízení (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vrána proti České republice ze dne 30. 11. 2004, č. stížnosti 70846/01, § 32).
16. Jakkoli rekapitulovaný stav nevypovídá o plynulém vedení hlavního líčení, není důvodem pro požadovaný zásah Ústavního soudu, a to zvlášť ve světle jednání nařízeného na počátek února tohoto roku. Ústavní soud nepřistoupil ke konstatování nedůvodnosti ponechání stěžovatele ve vazbě, v době podání ústavní stížnosti nebyla překročena nejvyšší přípustná doba trvání vazby dle § 72a trestního řádu a stěžovatel těží z periodického přezkumu vazebních důvodů zaručeného § 72 odst. 3 trestního řádu. Vůči samotným průtahům v trestním řízení se navíc stěžovatel může bránit jinými prostředky, než je ústavní stížnost, která v tomto smyslu plní subsidiární roli.
17. Lze proto uzavřít, že Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na vydání předběžného opatření směřujícího proti postupu krajského soudu sdílí osud ústavní stížnosti, byl proto rovněž odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu