Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Kovařčíkové, zastoupené Mgr. Lukášem Regecem, advokátem se sídlem V parku 2316/12, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 22 Cdo 2743/2024-102, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. května 2024 č. j. 14 Co 172/2023-76, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. června 2023 č. j. 115 C 119/2022-37, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a statutárního města Brna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud v tomto rozhodnutí řeší, zda má změna žalobního petitu ze žaloby na splnění povinnosti na žalobu na nahrazení projevu vůle ústavněprávní rozměr.
2. Stěžovatelka nabyla na základě kupní smlouvy vlastnické právo ke garáži, která stojí na konkrétně specifikovaném pozemku ve vlastnictví statutárního města Brna ("město Brno"). Garáž odkoupila od rovnodílných vlastníků této nemovitosti kupní smlouvou ze dne 12. 8. 2019. Město Brno podalo k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") žalobu na určení povinnosti uzavřít kupní smlouvu. Městský soud této žalobě vyhověl. V napadeném rozsudku dovodil, že městu Brnu svědčilo ke garáži předkupní právo, protože je vlastníkem pozemku, na němž je zřízena stavba, která se s účinností nového občanského zákoníku nestala součástí pozemku (§ 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Protože právní předchůdci žalované nesplnili dobrovolně svoji povinnost nabídnout městu Brnu garáž ke koupi (a ani stěžovatelka neplnila dobrovolně tuto povinnost), uložil městský soud stěžovatelce povinnost uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem bude tato stavba.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), jako soud odvolací, vyzval město Brno usnesením ze dne 13. 3. 2024 č. j. 14 Co 172/2023-61 k opravě žalobního petitu. Stěžovatelka si vyhradila, že se jedná o faktickou změnu žalobního petitu, nikoliv opravu, s níž nesouhlasila. Krajský soud se v napadeném rozsudku ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením městského soudu. Pouze změnil rozsudek městského soudu ve výroku I tak, že rozhodl o nahrazení projevu vůle stěžovatelky a nikoliv o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Shledal, že postup krajského soudu při změně žalobního petitu byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Obsahově jsou "uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu" a "nahrazení projevu vůle stěžovatelky uzavřít kupní smlouvu" totožnými prostředky k dosažení stejného cíle. Tímto postupem nebyl porušen zákaz změny k horšímu ani právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Přípustnou nebyla ani námitka stěžovatelky, že městu Brnu nesvědčilo předkupní právo k stavbě, protože nedošlo ke sjednocení vlastnictví pozemku. Podle Nejvyššího soudu nebyl důvod dát přednost předkupnímu právu spoluvlastníka zakotvenému v § 1124 nového občanského zákoníku. Oba rovnodílní spoluvlastníci převáděli na základě kupní smlouvy ze dne 12. 8. 2019 spoluvlastnický podíl na garáži na stěžovatelku (tudíž z podstaty věci vyplývá, že se v takovém případě předkupní právo spoluvlastníka ve smyslu § 1124 nového občanského zákoníku neuplatnilo).
5. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost. Vznáší v ní dva okruhy námitek - jeden procesního a druhý věcného charakteru. Co se týče věcného posouzení právní otázky, stěžovatelka namítá, že ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby fakticky nemohlo dojít, neboť toho času nedošlo ani ke sjednocení vlastnictví stavby. To bylo sjednoceno až převodem obou spoluvlastnických podílů ve prospěch stěžovatelky. Teprve až stěžovatelka je (dle vlastního právního posouzení) již povinna v případě budoucího zcizení garáže nabídnout tuto ke koupi vlastníkovi pozemku (městu Brnu). Jinými slovy, prodej samostatného spoluvlastnického podílu neaktivoval povinnost nabídnout tento spoluvlastnický podíl městu Brnu. Soudy svévolně bez bližšího skutkového i právního zkoumání přistoupily k převodům spoluvlastnických podílů tak, že se jedná "v podstatě" o převod jediný. Nezohlednily tak stěžejní námitky stěžovatelky, které předkládala na všech třech úrovních soudní soustavy. Kromě toho se jedná o flagrantní přehlížení skutkového stavu, neboť vzájemná souvislost obou smluv nebyla nijak prokázána. Tímto výkladem obecné soudy porušily stěžovatelčino právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina") a právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
6. Stěžovatelka rovněž namítá procesní pochybení krajského soudu, který připustil změnu žaloby, kterou se měnil nárok města Brna, a zhoršilo se postavení stěžovatelky. To vše na základě dispoziční iniciativy vyvolané soudem. Zhoršení postavení stěžovatelka spatřovala zejména v narušení rovnosti účastníků. Napadené rozhodnutí znělo na nepeněžité plnění a tím se otvírala stěžovatelce paleta procesních prostředků, kterými se v rámci exekučního řízení mohla bránit (odklad výkonu, zastavení exekuce, výzva k dobrovolnému splnění). Obecné soudy tak porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) přezkoumává výlučně ústavnost, nikoli zákonnost napadených rozhodnutí. Nutno tedy vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [tzv. kvalifikované vady - srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25.
9. 2007 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
10. Ústavní soud se proto ke vzneseným námitkám vyjádří jen stručně. Stěžovatelka vznáší dvě sporné otázky. Za prvé, namítá, že nedošlo ke vzniku předkupního práva města Brna, protože nedošlo k sjednocení vlastnictví garáže. Dále v podstatě namítá, že krajský soud nesprávně aplikoval § 216 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když připustil změnu žaloby, ačkoliv z pohledu stěžovatelky šlo o nový návrh, a Nejvyšší soud tím, že se stěžejní dovolací námitkou týkající se nesprávné aplikace § 216 odst. 2 o. s. ř. nezabýval, porušil právo na soudní ochranu a zásadu zákazu změny k horšímu.
11. Ve vztahu k první námitce již městský soud podrobně zdůvodnil, proč došlo za okolností konkrétního případu ke sjednocení vlastnictví garáže. Aplikoval při tom i závěry judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 22 Cdo 2979/2018). Podíloví spoluvlastníci měli shodnou vůli prodat spoluvlastnické podíly, jejichž souhrn tvořil vlastnictví celé stavby, ve stejnou dobu stejnému kupujícímu. Podle soudu jim vznikla povinnost nabídnout své spoluvlastnické podíly předkupníkovi, tzn. vlastníku pozemku - městu Brnu (bod 12-14 napadeného rozsudku městského soudu).
Rovněž krajský soud vysvětlil, že v případě stěžovatelky se jedná o jednu samostatnou smlouvu, jejímž předmětem byla celá budova garáže. Proto nejde o extenzivní výklad § 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále "nový občanský zákoník") neboť takovou smlouvou ve prospěch města Brna by ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby na něm zřízené naopak došlo a ty by se tak staly jedinou věcí podle smyslu a účelu § 3056 odst. 1 citovaného zákona (bod 11-14 napadeného rozsudku krajského soudu).
Nejvyšší soud podobně jako nižší soudy pracoval s výše citovým rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2979/2018. Nejvyšší soud v něm přijal a odůvodnil závěr, že je-li předmětem převodu spoluvlastnický podíl k pozemku nebo ke stavbě na něm zřízené za situace, že by jeho nabytí vlastníkem pozemku či stavby nevedlo ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby, pak jejich vlastníkům nenáleží předkupní právo podle § 3056 odst. 1 nového občanského zákoníku. Přednost má předkupní právo spoluvlastníků podle § 1124 nového občanského zákoníku, v zájmu dosažení cíle sledovaného zákonným předkupním právem spoluvlastníka - sjednocení vlastnictví k věci.
Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětil, proč v situaci stěžovatelky ani není důvod dát přednost předkupnímu právu spoluvlastníků. Oba rovnodílní spoluvlastníci převáděli na základě kupní smlouvy ze dne 12. 8. 2019 spoluvlastnický podíl na této věci na žalovanou. Tudíž z podstaty věci vyplývá, že v takovém případě předkupní právo spoluvlastníka neuplatnili (bod 20-22 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud nepovažuje tuto interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení podústavního práva za jakkoli chybnou či nepřiměřenou.
12. Stěžovatelka dále namítá procesní pochybení krajského soudu, který připustil změnu návrhu, kterou město Brno uplatnilo nový nárok. Podle § 216 odst. 2 o. s. ř. nelze v odvolacím řízení uplatnit nový nárok. Z toho plyne, že změna návrhu (§ 95), kterou žalobce uplatňuje nárok, jenž nemá žádnou skutkovou souvislost s nárokem dříve uplatněným, není v odvolacím řízení přípustná, jak judikoval např. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2778/2009. Tentýž závěr plyne rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 5199/2009, dle něhož nejde o nový návrh, vychází-li změna návrhu ze stejného skutkového základu jako návrh původní.
13. Ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř. používá pojem "nový nárok". Pod pojmem (procesní) nárok je nutno rozumět nejen obsah návrhového žádání - petitu (tzv. předmět nároku), ale také jeho skutkové odůvodnění (tzv. základ nároku). Klíčovou otázkou je, jaké změny ve stadiu odvolacího řízení co do předmětu či základu nároku způsobují, že nárok nebude možno označit za původní a změna návrhu tak nebude přípustná (srov. i § 95 ve spojení s § 211 o. s. ř.). Nejde přitom o nový návrh, vychází-li změna návrhu ze stejného skutkového základu jako návrh původní.
14. Ve věci stěžovatelky jádrem sporu i po připuštění změny žaloby zůstalo posouzení otázky, zda uzavřením kupní smlouvy se stěžovatelkou podíloví spoluvlastníci nedostáli své povinnosti nabídnout garáž ke koupi majiteli pozemku, na kterém tato stojí - tedy městu Brnu a zda městu Brnu vůbec vzniklo předkupní právo. Důležité je, že podstata uplatněného nároku zůstala po skutkové stránce stejná, resp. město Brno i po změně žaloby setrvalo na svých původních tvrzeních, skutková zjištění zůstala nezměněna. Krajský soud vysvětlil, co jej vedlo k připuštění předmětné změny žaloby v odvolacím řízení. Naopak nepřipustil změnu žaloby, ve které se město Brno domáhalo splnění povinnosti uzavřít další závazky, které nebyly v předcházejícím řízení uplatněny (viz bod 5 napadeného rozsudku krajského soudu).
15. Jakkoliv se lze zamýšlet nad tím, jak dalece šlo u změny žaloby o uplatnění nového návrhu, nemůže to vést Ústavní soud k ingerenci do nezávislého soudního rozhodování. O zásahu Ústavního soudu by bylo možno uvažovat až za situace, že by šlo o (s principy řádného procesu neslučitelný) projev tzv. svévole či libovůle v soudním rozhodování, jenž zpravidla tkví v tom, že příslušné závěry nejsou řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení zdůvodněny. To se však v nyní posuzované věci nestalo, neboť krajský soud vysvětlil, co jej vedlo k připuštění změny žaloby v odvolacím řízení.
16. Výklad podústavního práva provedený krajským soudem a následně aprobovaný Nejvyšším soudem nepovažuje Ústavní soud s ohledem na výše uvedené za ústavně nesouladný či za projev interpretační libovůle. Závěry, k nimž obecné soudy dospěly, byly logicky a pečlivě odůvodněny odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč je dovolání stěžovatelky nepřípustné a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve světle těchto závěrů není účelné, aby se Ústavní soud zabýval námitkami opětovně zpochybňujícími výklad podústavního práva.
17. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu