USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce statutárního města Brno, IČO 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupeného JUDr. Martinem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 1021/6, proti žalované K. K., zastoupené Mgr. Lukášem Regecem, advokátem se sídlem v Praze 4, V Parku 2316/12, o nahrazení projevu vůle, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 119/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2024, č. j. 14 Co 172/2023-76, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2014, č. j. 14 Co 172/2023-76, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval především řešením právní otázky existence předkupního práva ve smyslu § 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za předpokladu, že předmětem převodu jsou spoluvlastnické podíly ke stavbě zřízené na pozemku, jejichž nabytí vlastníkem pozemku vede ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby s tím, že smlouva, jejímž předmětem byl převod vlastnictví k příslušným spoluvlastnickým podílům, byla uzavřena v období od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020 [tedy otázka existence shora specifikovaného předkupního práva za předpokladu, že skutečnosti rozhodné pro dospělost tohoto předkupního práva - povinnosti prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi, která dospěje uzavřením smlouvy s koupěchtivým (k tomu srovnej § 2143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) - nastaly mezi 1.
1. 2018 a 30. 6. 2020, tedy v období od nabytí účinnosti zákona č. 460/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (na základě této novelizace zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, došlo k úpravě rozsahu předkupního práva spoluvlastníků zakotveného v § 1124 a § 1125 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014), do nabytí účinnosti zákona č. 163/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (na základě této novelizace zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, došlo k další úpravě rozsahu předkupního práva spoluvlastníků zakotveného v § 1124 a § 1125 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1.
1. 2018)].
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2023, č. j. 115 C 119/2022-37, uložil žalované povinnost uzavřít kupní smlouvu, na základě které převede na žalobce vlastnické právo k budově bez č. p./č. e., garáži, která stojí na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, a to za kupní
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná nabyla vlastnické právo k budově bez č. p./č. ev., garáži, na základě kupní smlouvy ze dne 12. 8. 2019 uzavřené s rovnodílnými spoluvlastníky této nemovitosti M. M., narozeným XY, a I. K., narozenou XY. Tato stavba se nachází na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, který je (a rovněž v době převodu spoluvlastnických podílů na žalovanou byl) ve vlastnictví žalobce.
4. Dovodil, že žalobci svědčilo k této stavbě předkupní právo ve smyslu § 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého vlastník pozemku, na němž je zřízena stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku a nestala se součástí pozemku ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, má ke stavbě předkupní právo. Poznamenal, že v důsledku uplatnění předkupního práva žalobce ke stavbě dojde ke sjednocení vlastnického režimu pozemku a stavby na něm zřízené, které se tak stanou jedinou věcí, jediným předmětem vlastnického práva. Jelikož právní předchůdci žalované nesplnili dobrovolně svoji povinnost nabídnout žalobci stavbu ke koupi (a ani žalovaná neplnila dobrovolně tuto povinnost), uložil žalované povinnost uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem bude tato stavba.
5. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 5. 2024, č. j. 14 Co 172/2023-76, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem kupní smlouvu, jejímž předmětem je stavba bez č. p./č. ev., která se nachází na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, a jež je blíže specifikována ve výroku I rozsudku odvolacího soudu. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně. Pouze na návrh žalobce opravil (doplnil) výrok tak, že rozhodl o nahrazení projevu vůle žalované (a nikoliv o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu). II. Dovolání a vyjádření k dovolání
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce procesního práva, která nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. A dále na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Žalovaná předně nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který změnil výrok rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že namísto „uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu“ rozhodl o „nahrazení projevu vůle žalované uzavřít kupní smlouvu“. V takovém případě však podle žalované žalobce uplatnil v odvolacím řízení nový nárok (s odlišným právní následkem spočívajícím ve vykonatelnosti soudního rozhodnutí), což není podle § 216 odst. 2 o. s. ř. přípustné. Podle dovolatelky je nutné zohlednit, že „žaloba na uložení povinnost uzavřít kupní smlouvu“ není totožná se „žalobou na nahrazení projevu vůle“ (v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 702/2000). Postupoval-li odvolací soud shora uvedeným způsobem, porušil i zásadu zákazu změny k horšímu (reformatio in peius), která se uplatní rovněž v civilním procesu. Tímto postupem soud tedy porušil právo žalované na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
9. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žalobci svědčilo předkupní právo ve smyslu § 3056 odst. 1 o. z. ke spoluvlastnickým podílům ke stavbě, nabyla-li je na základě kupní smlouvy ze dne 12. 8. 2019. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2979/2018, ve němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že je-li předmětem převodu spoluvlastnický podíl k pozemku nebo ke stavbě na něm zřízené za situace, že by jeho nabytí vlastníkem pozemku či stavby nevedlo ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby, pak jejich vlastníkům předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. nevzniklo. Podle žalované je nutné posuzovat právní jednání, na základě kterých nabyla vlastnické právo ke stavbě, izolovaně jakožto dvě nezávislá kontraktační jednání, a to i když mají společný základ v kupní smlouvě ze dne 12. 8. 2019. Proto ani žalobci jakožto vlastníkovi pozemku, na němž se stavba nachází, předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. nesvědčilo. Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobu zamítl, případně rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. III.A K námitce nesprávného postupu odvolacího soudu, který změnil rozsudek odvolacího soudu a rozhodl „o nahrazení projevu vůle žalované“ namísto „uložení povinnosti žalované uzavřít kupní smlouvu“ 14. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 553/2006, vyložil, že žalobou na plnění je i žaloba na nahrazení prohlášení vůle, kterou se žalobce domáhá uložení povinnosti uzavřít smlouvu. Tomuto typu žalob proto odpovídá jak petit požadující „uložení povinnosti uzavřít smlouvu“, tak petit, kterým se „nahrazuje prohlášení vůle žalovaného uzavřít smlouvu“. Nelze proto odvolacímu soudu vytknout, že na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž rozhodoval o uložení povinnosti uzavřít smlouvu, svým rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a nahradil projev vůle žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu; obsahově jde o totožné prostředky k dosažení stejného cíle. 15. V usnesení ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3162/2011, k tomu Nejvyšší soud doplnil, že „rozsudek ukládající účastníku povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že smlouva se považuje dnem právní moci rozsudku za uzavřenou“ (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4846/2009). 16. Není tak opodstatněná námitka žalované, že odvolací soud nebyl oprávněn (a to ani na návrh žalobce) rozhodnout namísto „uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu“ o „nahrazení projevu vůle žalované uzavřít kupní smlouvu“. Ze shora uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že se obsahově jedná o totožné prostředky k dosažení stejného cíle. 17. Relevantní není v této souvislosti odkaz žalované na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. I. ÚS 702/2000. V tomto rozhodnutí se totiž Ústavní soud shora nastíněnou právní otázkou vůbec nezabýval (v tomto rozhodnutí Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v souvislosti s trestním řízením). 18. Z uvedeného plyne, že postup odvolacího soudu v projednávané věci byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tímto postupem nebyl porušen princip zákazu změny k horšímu (reformatio in peius) ani právo žalované na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Proto tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. III.B K námitce, že žalobci nesvědčilo předkupní právo ke stavbě ve smyslu § 3056 odst. 1 o. z. 19. Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobci svědčilo předkupní právo ve smyslu § 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ke spoluvlastnickým podílům ke stavbě, nabyla-li je na základě kupní smlouvy ze dne 12. 8. 2019. 20. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky existence předkupního práva ve smyslu § 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za předpokladu, že předmětem převodu jsou spoluvlastnické podíly k pozemku nebo ke stavbě na něm zřízené, jejichž nabytí vlastníkem pozemku či stavby vede ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby s tím, že smlouva, jejímž předmětem je převod vlastnictví ke příslušnému spoluvlastnickému podílu, byla uzavřena od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020 [tedy otázka existence shora specifikovaného předkupního práva za předpokladu, že skutečnosti rozhodné pro dospělost tohoto předkupního práva - povinnosti prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi, která dospěje uzavřením smlouvy s koupěchtivým (k tomu srovnej § 2143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) - nastaly mezi 1. 1. 2018 a 30. 6. 2020, tedy v období od nabytí účinnosti zákona č. 460/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (na základě této novelizace zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, došlo k úpravě rozsahu předkupního práva spoluvlastníků zakotveného v § 1124 a § 1125 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014), do nabytí účinnosti zákona č. 163/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (na základě této novelizace zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, došlo k další úpravě rozsahu předkupního práva spoluvlastníků zakotveného v § 1124 a § 1125 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2018)]. 21. V rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2979/2018, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že je-li předmětem převodu spoluvlastnický podíl k pozemku nebo ke stavbě na něm zřízené za situace, že by jeho nabytí vlastníkem pozemku či stavby nevedlo ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby, pak jejich vlastníkům předkupní právo podle § 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nevzniklo. Nejvyšší soud vyložil, že v takovém případě je nutné dát přednost předkupnímu právu spoluvlastníka zakotvenému v § 1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020 [v zájmu dosažení cíle sledovaného zákonným předkupním právem spoluvlastníka – sjednocení vlastnictví k věci (stavbě nebo pozemku)] před vzájemným předkupním právem vlastníků (resp. spoluvlastníků) stavby a pozemku ve smyslu § 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Proto vyložil, že pokud by nabytí spoluvlastnického podílu na pozemku či stavbě nevedlo ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby, pak jejich (spolu)vlastníkům vzájemné předkupní právo podle § 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nevzniklo. 22. V posuzované věci je nutné zohlednit, že na základě kupní smlouvy ze dne 12. 8. 2019 došlo k převodu obou spoluvlastnických podílů o velikosti id. ? na stavbě, jež se nacházela (a stále nachází) na pozemku žalobce. V případě uplatnění předkupního práva ve smyslu § 3056 odst. 1 o. z. ke spoluvlastnickým podílům na této stavbě tedy dojde ke sjednocení vlastnického režimu pozemku a stavby. K tomu lze poznamenat, že v takovém případě ani není důvod dát přednost předkupnímu právu spoluvlastníka zakotvenému v § 1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020 [v zájmu dosažení cíle sledovaného zákonným předkupním právem spoluvlastníka – sjednocení vlastnictví k věci (stavbě nebo pozemku)], neboť oba rovnodílní spoluvlastníci převáděli na základě kupní smlouvy ze dne 12. 8. 2019 spoluvlastnický podíl na této věci na žalovanou (tudíž z podstaty věci vyplývá, že v takovém případě předkupní právo spoluvlastníka ve smyslu § 1124 o. z. neuplatnili). 23. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobci v takovém případě svědčí předkupní právo ve smyslu § 3056 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto ani tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. IV. Závěr a náklady řízení 24. Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání žalované tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 25. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustné, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, a to v rozhodnutí, kterým rovněž dovolací řízení skončil (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 26. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu