Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti GBI Investmens CZ, a.s., se sídlem Mlýnská 326/13, Brno, zastoupené JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022 č. j. 27 Cdo 954/2022-1330, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 1, čl. 36. čl. 38 odst. 2, čl. 26 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl pak k závěru, že ústavní stížnost je návrhem nepřípustným.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona). V souladu se zásadou subsidiarity (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ) může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy proti rozhodnutím o posledním takovémto prostředku.
Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení orgánů veřejné moci v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění podmínky "konečnosti" rozhodnutí lze připustit i u některých nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení o věci samé dosud neskončilo (např. nález sp. zn. III.
ÚS 441/04 nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13).
V daném případě Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl tak, že se usnesení Vrchního soudu v Praze a usnesení Městského soudu v Praze zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nepochybně tak nejde o konečné rozhodnutí v dané věci, ani o rozhodnutí, které by bylo způsobilé zasáhnout do práv stěžovatele a zároveň tvořilo uzavřenou součást řízení. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu se věc vrací k prvostupňovému soudu, takže stěžovatelka bude mít po jeho rozhodnutí opět k dispozici všechny řádné i mimořádné opravné prostředky. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku na jejích právech nepoškozuje, neboť, jak Ústavní soud opakovaně judikoval (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/18 nebo
I. ÚS 3200/21 ), případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nelze odmítnout jako návrh opožděný. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj